[ Stránka: flush ] [ Zpět ]
[ Práva: CC-BY-NC-SA ] [ Aktualizace webu: 30.06.2009 ] [ icaenel.d20.cz ]

Selektor článků 1 O projektu 2 Koncepce herního světa 3 Minulost a současnost 4 Prostředí 5 Společnost 6 Magie 1 Postavy 1 Quath III 2 Quath IV 1 Dirrlanská soustava 2 Planeta Icaenel 1 Vznik života a životní podmínky 2 Roční cyklus a podnebí 3 Geografie planety 4 Zamořená území 1 Světlo původcem života 1 Inteligentní rasy 2 Etnická putování 3 Nekrózy 4 Prokreace 1 Historie starého světa 2 Období zhouby 3 Doba Visindolská 4 Ideová válka 1 Počátek bytí dle Aspanty 2 Mýtus o bílém slovu 1 Proměny ekonomie 2 Kalendář 3 Svátky a rituály 4 Nemrtví ve společnosti 1 Svapa 1 Stoupenci kruhu 2 Imvaer 1 Rozšířené jazyky 2 Jazyk Ekantik 3 Jazyk Ulmuk 4 Slovník Ekantik 5 Slovník Ulmuk 6 Písmo: Quedanský dialekt a Drocantic 7 Písmo: Moncheet 1 Rovinné rozměry božstev 2 Bohové a uctívání 3 Nejrozšířenější božstva 1 Podoby duší 2 Duševní pouto k tělu 3 Esence 4 Povaha a duše 1 Roviny existence 2 Základy manipulace s magií 3 Psionika a jiné klamy 4 Prostorové projevy magie 5 Jiné možnosti cestování 6 Elementálni magie 1 Kemraet aneb transdimensionální ruda 2 Technologie, mechanizace a umělá energie 3 Použítí kemraetu v metalurgii 4 Mystikovy knihy 5 Vývoj zbraní

Článek: 3.2.2-mytus-o-bilem-slovu.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 8916 B

Jaké jsou ixeenské mýty

Ixeenská kultura si pečlivě uchovává své mýty, dávné příběhy - a co víc, má svůj vlastní krásný příběh o stvoření světa.

A jaké jsou tyto příběhy! Promyšlené, s volnou fantazií; často se převykládávají ústně v upravených zněních - protože ixeenští moudří věří v důležitost pochopení poseltství těchto příběhů; předávají takto kolektivní kulturní vědomí svým následovníkům do dalších věků v individualizovaných podobách - s důrazem na pasáže ponaučení, které je třeba zrovna dobově zdůraznit.

Zachován avšak zůstal v původním znění příběh o bílém slovu, jedna z nejstarších stálic v učení o vzniku světa a jeho bytostí. Povíme si o příběhu, jak byl zrekonstruován z chrámových nápisů srdce Cotonicy, kultovního místa starých věků.

O bílém slovu

Když nikde nebylo nic, pozorovala Meeyadi průsvitné. Byli kompletně bez nádechu, bez zájmu, bez pozornosti. V prázdnotě situovaní, přímo zaseklí; nepohybovali se v ní, neučinili to rozhodnutí, jen tak viseli. Stejně jako ostatní průsvitní, i Meeyadi byla tím, co prázdnota ze sebe odvrhla, aby byla prázdnotou. Jenže Meeyadi měla tu schopnost pojmout moudrosti a spatřit jejich smysl skrz pohled prázdotou, zatímco ostatní průsvitní toho schopni nebyli, neboť jejich mysl, spojená s prázdnotou, nemohla nabýt moudrostí.

I přemýšlela Meeyadi po celou nicotnou věčnost, jaký mají průhlední úděl. Zda-li mají nadále po nekonečné prázdno viset v nicotě. Přišlo jí, že prázdno budiž zařízené tak jak je, možná potřebuje pohltit. Vyslovila proto modré slovo.

Jak vyslovovala ono slovo, nechala okolo sebe jeho zvučností rozprostřít prostor, čas, a hmotu. Vše co je narušovalo ukryla jako původní, nyní nechtěné prvky nicotna do bílého slova. Stvořila svět krás, porozumní, smyslů. I průhlední ožili; už nebyli průhlednými, začínali nabírat rozličných barev. Jak průhlední začali vstřebávat porozumění a smysly, kterými nyní překypovaly všechny ty nově utvořené prostory, začali nabývat stále jasnějších barev. Svolala si je Meeyadi, a pověděla jim "Však poznávejte krásy světa, jen bílého slova se nedotýkejte. Má v sobě obrovských mocí, že já sama jsem jej nedokázala plně nechat rozplynout. Není poznatelné, proto jej nevyslovujte."

Jenže nevěděla, kam se poznání průhledných odvíjelo. Dychtili tolik po poznání, že opomíjeli hledat moudrosti. Nové podněty jim bylu chutné, rozmazlovali se v rozmanitosti jejich příchutí. Když pak jejich nenasytné jazyky ochutnaly moudrost, zdála se jim proti ostatním poznámín bez chutí, nechávali ji ležet. Jak poznávali, v rychlosti vstřebali povrchní příchutě; zdálo se jim, že všechna nová potěšení se jim chýlí ke konci. Hledali ve svém stupňujícím znudění další podněty. A netrvalo dlouho, než nejdychtivější z nich, Ayatt, našel bílé slovo.

Ostatní průsvitní, snad pod oním dětským respektem z Meeyadi, by si nedovolili bílé slovo vyslovit; snažili by se jen nenápadně okusit jeho příchuť. Jenže to nebyl Ayatt; to on ze všech nejvíc toužil po nových rozměrech poznání - ovšem že právě to jej táhlo k cíli, že byl ze všech prostorem probuzených průsvitných nejznalejším (ovšem zdaleka ne nejmoudřejším). A proč byl taký? Co jej táhlo výš a výš? Právě že stát se nejznalejším mohl se jen ten nejzaslepenější - Ayatt se hrnul po všepoznání proto, aby nabyl největší moci. Přál si, že jakmile bude nadrozměrně znalý, bude mocný, podmaní si prostor, a všichni mu budou sloužit. S takovými plány vyřkl ve svém zapálení bílé slovo.

Slovo se začalo zhmotňovat, prostoupilo Ayattem; ten v dalším okamžiku pohybem myšlenky pohltil v sebe ostatní průhledné, začal se v časoprostoru roztahovat závratnou rychlostí. V dalším okamžiku bylo již zhmotněné bílé slovo natolik rozsáhlé, že přetlačovalo původní modré slovo do ústraní, napínajíc tak celý prostor. A tu se protrhla skulinka v samotné definici modrého slova; slovo bílé do něj začalo vnikat. Jak se složení obou slov dostaly do přímého kontaktu - což se právě nemělo stát - strhl se okolo času, prostoru, poznání a určení takový vír událostí, že všechno, co bylo dané rozmetal.

V prostoru i čase začaly prostupovat víry událostí, zápolit v hmotě a nehmotě, tvorbě a rozkladu; a to všechnno pod smyslem, který podlehl víru nahodilosti. To co původně v prázdnotě i modře rčeném světě bylo, nadobro rozmetáno skončilo.

Ayatt, který prvně v sebe pojal ostatní průhledné byl najednou od nich odtržen - trhán v neskutečných bolestech, sám se v mžiku události stal svědkem svého vlastního rozpadu v nicotné částečky. A stejně se začali rozprašovat i ostatní průhlední - dle svého zabarvení byli rozebrání v mrňavé vjemové částečky, obrovskou kaší bez šancí se zpětně spojit, alespoň se tak zdálo. Co se stalo s Meeyadi, nevíme.

Prostor definovaný modrým slovem začal se střetávat s původní prázdnotou, náhodně mezi sebou začaly vybuchovat, seskládávat a ztvárňovat se ostrůvky prostorů a prázdnot.

Vír času s věčností měl účinek, že tyto dvě potrhaly vše ostatní poznatelné v okolí, v rozličných sloučeních se v prostředí vstřebaly - dávajíc něčemu věčnosti, jiné rozkládajíc v časovanou existenci, a co hůře, jiné v neexistenci - posunouc ono mimo smyslová poznání.

Jak všechny víry uhasly, vznikl svět tak absurdní, že by jej průhlední nepoznali, kdyby se těchto událostí dožili.

Vyložení smyslu příběhu

Takovéto obsažné ixeenské mýty mívají tu vlastnost, že se pokouší vysvětlovat mnoho mouder, na mnoha úrovních poznání.

Tou nejjasnější bude morální poučení - příběh se snaží vysvětlit, jak si máme vážit a respektovat rad zkušenějších, nepokládat jejich vlohy v nás na zmar. Nemáme chtít to nejvíc lákavé hned, nemáme se vlastním hladem za těmito zbrklými vzplanutími nechat táhnout. A nechtějmě na sebe svrhnout všechnu bezprostřední moc, pokořovat ostatní - protože takové myšlenky přinesou nám jen naši vlastní zhoubu.

V abstraktnější rovině pak toto vyprávění může ukazovat na neposlušná svědomí, růst "zkaženosti"; a ona neposlechnutí můžou snad i vyjadřovat rozpad původní, idealizované společnosti. To ale nemůžeme s jistotou říci.

A vír událostí? Zde je ona základní ixeenská myšlenka, že vesmír je nahodilý opřená o pevné základy, je zdůvodněna a racionalizována. Vysvětluje co stálo na pozadí stvoření světa, proč tomu tak je. V popisu kolize činitelů z období prázdnot a modrého slova v sobě něžně ukazuje na ixeenské členění esencí, dávající prostor a charakter světu.

Znepokojení nad příběhem

Celý mýtus bílého slova by se byl býval ukázal jen jako naučná pohádka, nebylo-li by bolestných památek na období Zhouby - katastrofální scénář odehrávající se asi 13 tísíc let před Gentarrským letopočtem (tedy cca před 20 tisíci lety), ovlivňující nadále chod celého světa.

V kritickém momentě období Zhouby stalo se, že byl utvořen průtok mezi realitou složenou ze známých rovin a vzdáleným mimovesmírem. A právě otevřením průchodu k mimovesmíru se dostaly do kontaktu se světem duševní bytosti o rozměrech a vlastnostech takových, jaké ještě nikdy nebyly pozorovány.

Tyto bytosti - iskari -, které způsobily svým průchodem mnoho otřesů, se dají pokládat za mnohé; a mimo jiné, překvapivě, popisově se podobají původním průhledným ... nebo spíše tomu, co z nich mohlo zbýt.

Ke zničení světa v krušném období Zhouby nedošlo, protože jak se ukázalo, průtok mezi mimovesmírem nebyl dostatečně velký, aby umožnil průchod mocnějším iskari; i tak způsobil závažné, nenávratné změny a otřes duchovním rozměrem světa. O době zhouby si ale povíme jinde.

Článek: 3.6.1-rozsirene-jazyky.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 8168 B

Jaká bývá jazyková rozštěpenost

V primitivnější kultuře nastane situace, kdy si každý maličký kmen začne jazyk přizpůsobovat svému - mluvou ve své tlupě, ve své oddělené vesnici. Dva kdysi pospolu žíjící kmeny mohly mít stejný komunikační základ, ale po staletích odcizení a oddělení se může jejich původní jazyk zkroutit do dvou odnoží tak odlišných, že se jejich mluvčí nedomluví.

Oproti tomu ve velkých vyspělých státech - tam, kde je rozsáhlá kultura, státní zřízení, otevřenost i dá se říci nutnost vzájemné interakce, tam se může jednotný jazyk držet po dlouhou dobu.

Pro náš výčet se pochopitelně nemůžeme zabývat každým kmenovým jazykem, používaným někde v divočinách na úpatí světa, každým mrtvým jazykem, který kdysi v malé míře vyhasínal a potichoučku se vytratil z povědomí.

Jsou to velké jednotné celky, které udávají dějiny a kulturu, i směr dalšího dějství. V našich silách bude dozvědět se něco o nejpoužívanějších jazycích k dnešku na Icaenelu mluvených, i o jazycích archaických, zanechávajících ve své tradici muinulosti písemné památky, ze kterých je možno čerpat vědění a poznání (a jsou tedy významné k dalšímu zkoumání).

Kulturní rozdělení

Jak jsou jazyky rozmístěny? Podle původu ras by to nešlo - protože rasové skupiny se po dlouhé a dávné věky po světě přemisťovaly, smíchávaly a sžívaly v multikulturním prostředí, proto snažení vymezit působnost jazyků dle ras by bylo pošetilostí.

Mnohé státní zřízení si v otázce jazyka drží své pravidla - mají jeden jazyk vyhlášený jako státní, úřední. V metropolích a velkých multikulturních centrech někdy dochází k tomu, že měšťané po několika generacích opouští svou původní kulturu, zvyky a jazyk, přizpůsobují se standardu tohoto města; všichni nově narození pak užívají jazyk oficiální. Svůj specifický folklór a jazyk si uchovávají jen společnosti oddělené (kmeny žijící daleko od velké civilizace, nebo třeba specifické městské čtvrtě s vlastní subkulturou).

Lingvisté také vypozorovali, že některé rasové skupinky používají ve větším zastoupení jazyk, který se od nich nedá přímo rodově odvodit - zkrátka někdy dávno převzali větev jiné jazykové rodiny. Navíc tu jsou jazyky, kterými se běžně nemluví, ale mají účel někde jinde - okultismus, šifrovaná řeč, jazyky tvarování a ukládání magie v prostředí, apod.

Jazykové skupiny

Anerská skupina zahrnuje původní anerský jazyk (Latiqen), Ekantic, Alaquén, Azount.

Anerský jazyk (Latiqen) je vývojově mrtvý, jeho mluvnice se nepřetváří k dalšímu vývoji - je zapomenuta, navíc už skoro nikdo neovládá výslovnost jazyka. V pozdějších centrech vzdělanosti (např. Baetie) sloužil anerský jazyk jako vznešený jazyk vzdělaců, inklinující k odborné řeči a k jednozančnosti vyjadřování. Dnes se anerský jazyk v běžné mluvě nepoužívá - jeho archaické formy vyjadřování zní dnešním bytostem příliš složitě. V původní formě se z něj do běžného užívání zachovávají ustálené názvy planet, geografických objektů, starých měst, ruin, zvyklostí, tradic, urážek, apod. (krátká, složitá slovíčka).

Alaquén vznikl jako jazyk tajný, používaný jen chrámovými představiteli jisté sekty na Acsarském ostrově. Ale později se odtajení neuchránil, stal se rozšířeným dialektem. Má měkčí přízvuk, než ostatní jazyky anerské skupiny, ale v samotné mluvě se tolik nepoužívá. Převažuje v písemné formě - v záznamech chrámových rituálů, kronikářství, manuálech použití magie. Moc se nepoužívá, ale tam, kde je známý se dá považovat za jazyk snobský, určený vyšším společenským vrstvám.

Ekantik je nejrozšířenějším ze všech anerských jazyků - znám po celé Quaerre, na Sebisu, Koposu, Vertoli, i ve vzdálenějších oblastech Cotonicy. Ze všech jazyků by se dal označit za ten nejobecnější, nutnost ve vzdělání diplomatů i obyčejných cestovatelů. Ze všech anerských jazyků zůstává nejvěrohodněji přiblížený původnímu archaickému anerskému, jen klade důraz na jiné souhlásky, má zjednodušené slovní uspořádání a jiné znění.

Azount není plně anerským jazykem, ale mladým hybridem vzniklým z Ekantiku v působení emaniských kultur na Ifentě. Je tvrdšího znění, vícero hlásek se viditělně posouvá s přední části ústní dutiny do zadních pater. Je zjednodušeninou (má jen minulý, přítomný a budoucí čas, apod.), ke složitějšímu vyjadřování se používá slovn skládaných frází.


Jabeelská skupina obsahuje jazyk Sayatuur, Xalkeyiit, Ykapaét, Mutt.

Sayatuur, původní jazyk ixeenské kultury - tedy alespoň jazyk z fáze doznívání ixeenské kultury, jejíž písemné památky se ještě s úsilím dají najít. Dnes se jím nemluví, je pouze jazykem starých spisů. V běžné mluvě dal za vznik Xalkeyiitu a Ykapaétu, které přejímají úlohu každodenního dorozumívání.

Xalkeyiit se ujímá povíce v oblastech rovníku, v oblastech teplých, dle podnebného pásu označovaných jako Cailen. Rozšířen je ve výchoní Quaerre, na Sebisu, Vertoli, Ocoloinu. Z původního líbivého znění Sayatuuru zkracuje, slabiky jsou viditelněji syčivější. Gramatická stavba si zachovává slou přirozenou posloupnost, zato je známý pro užívání s charakteristicky rychlou, cizincům připadajíc až drmolivou výslovností.

Ykapaét se ujímá v ostatních oblastech s odkazem na ixeenskou kulturu, kde Xalkeyiit nezaujímá prvotní postavení (Ifenta, Sebis, Kopos). Přejímá jiné znění hlásek, diftongů, viditelný je nepatrný anerský vliv. Po časy vývoje jednoho a druhého jazyka se Xalkeyiitu vzdálil hodně, že mluvčí obou jazyků se spolu nedokáží dorozumět.

Mutt nemá použití v mluvě. Je jazykem heslovitým, těžko by se v něm formulovaly souvislé věty. Avšak je nejznámějším světovým jazykem ovládání a popisu magie. Užití: všichni mystikové manipulující s magií potřebují nějakou mnemotechnickou pomůcku (až na ty nejlepší, ovšem), kterou lze jednoznačně popsat tahy sil v dimenzích - jazyk se zapamatovává jako slovosled technik ovládání magie.


Garamianská kultura s sebou nese jazyky Gorgijal, Ulmuk, Zuglot.

Gorgijal má staré kořeny, jeho původní znění stalo se předlohou pozdějším jazykům. Do současnosti se transformoval ve formu jazyka zpěvů, poezie, projevů působivých řečníků. Z povědomí se pomalu ztrácí, už dávno není nejpoužívanějším jazykem své vývojové skupiny; potomci kultury žijící mimo tradicionalistické garamianské centra jej už prakticky neznají.

Ulmuk je zvláštností, izolovanou rasovou specialitkou. Vyvinul se odděleně na měsíci Emanisu, v Umudském prostředí. Je to jazyk tupého znění, rozšířený ve své domovině, na Acsaru a ostatně i ve všech technikou oplývajících oblastech. Je jednoduchoučký, defacto "jazyk konstruktérů strojů" ; na zdvořilé konverzace není stavěný.

Zuglot zastupuje v prostředích, kde na Gorgialu sešlo. V severním Ocoloinu, na Vertoli, i severovýchodě Quaerry. Někdo by mohl nařknout tuto jazykovou skupinu, že Zuglot je jazykem primitivů. To sice může být - jsou známy prosté dialekty; ale pravda je spíše taká, že je to jazyk lidový, jazyk elegantní ve své jednoduchosti, použitelný a rozšířený.

Článek: 2.4.4-prokreace.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7777 B

Průběh těhotenství a novorozenecké stádium

Garamiané a Varbanité jsou vývojově blízké druhy, takže u obou probíhá těhotenství obdobně. Ovulační cyklus žen se opakuje s periodicitiou jednoho měsíce; od samotného otěhotnění k porodu uplyne obvykle pět měsíců (u Varbanitů 6). Oba druhy jsou savci, takže novorozenci nebývají uplně bezbranní.

Novorození Garamiané jsou citliví na světlo, na přímém slunečním svitu se mohou snadno a ošklivě spálit. Během prvního roku života se však slunečním paprskům dokáží přizpůsobit. Garamiané mají ze všech tří ras nejvyšší úmrtnost novorozeňat, to však kompenzují počty - dvojčata za jeden porod jsou naprosto běžná.
Kosterní výrůstky Garamianů jsou u novorozenců schovány pod kůží, prořezávají se až kolem věku pěti let. V deseti letech Garamiané dosahují dospělosti.

U Varbanitů není šance na porod více dětí tak vysoká, zato se jedná o odolnější dítka. Dospívají okolo věku patnácti let.

Těhotenství u Jabeelanů probíhá odlišně. Jednak mají Jabeelanky méně příležitostí k otěhotnění (tříkrát do roka), navíc i celé těhotenství trvá déle (11 měsíců, tedy zhruba jeden a půl roku). Dítě se narodí vždy pouze jedno, a bývá zabaleno v placentické živé tkáni. Po porodu musí být v této několik centimetrů tlusté tkáni ponecháno po dva až tři týdny. V placentické fází totiž dítě ještě nemá vyvinutou kůži, kterou si musí dotvořit. Po uplynutí 2-3 týdnů se samo prodere oslabenou placentou a stává se závilé na kojení matky.
Tyto evoluční nevýhody dohánějí Jabeelané dlouhověkostí - některé Garamiany přežívají až dvakrát. Tělesné dospělosti dosahují mezi 25-30 lety.

Míšenci

Jabeelané se s ostatními rasami mísit rozhodně nemohou, protože jsou evolučně podstatně jinými stvořeními. Garamiané a Varbanité mezi sebou splodit potomky dokáží. Jejich míšenci, zvaní Velonté, však nejsou schopni další reprodukce. Nepotěší, že ve světě existují proti Velontům rasistické předsudky.

Za míšence v šetrnějším slova smyslu se dají považovat i subrasy. Všechny subrasy dané rasy se mezi sebou mohou bezproblémově mísit.

Jde o následující subrasy (s místem původu):

• Garamiané: Mulkové (Icaenel), Umudové (Emanis)
• Varbanité: Altiné (tropické oblasti), Etres (mírné pásmo), Raemeré (studené oblasti)
• Jabeelané: Aboonax (přímořští), Bomeel (vnitrokontinentální)

Garamianské míšence snad ani nepoznáte, protože ve výškách a tvarech nejsou nijak výrazně odlišní od běžných Icaenelských Mulků. Ke smíchání rasy s Emaniskými Umudy došlo někdy po skončení Ideové války (před 1500 lety), takže těžko v této populaci hledat smyšlený vzor čistokrevnosti.

U Varbanitů ke smíchání také došlo. Prvních pár generací míšenců se pozná (rozdíly jsou patrné: tropičtí Altiné jsou drobní, naproti nim Raemeré ze zmrzlých končin jsou postavy robustní). Trochu míšencké krve může mít každý, dle svých tělesných charakteristik je však většinou zařazen k určité subrasové skupině.

Rozdíly u dvou jabeelanských subras jsou minimální - jde jen o zabarvení kůže (zelenavé až modré u Aboonaxů, nafialovšlé u Bomeelů) a svalové složení (přímořský typ je zanedbatelně pomalejší a silnější).

Pohlavní choroby

Chroroby způsobující nemoci existují, ale nepředstavují výraznou hrozbu. Jsou totiž snadno léčitelné za pomocí magie. Obyčejná choroba má dlouhý průběh, takže dříve než by mohla postiženou osobu ohrozit, bývá zdárně vyléčena. Pokud jde o virus, který zmutoval (v divokých končinách může zmutovat každá forma života), pak nositele chvíli potrápí, než léčitel stvoří adekvátní protikouzlo. Stále ale nejde o ohrožení života.

Skutečný problém nastává s některými nekrózami, které jsou také pohlavně přenositelné. Zde ale musí být jeden z účastníků styku nemrtvý, což je jednak na první pohled viditelné, navíc to s sebou často nese i etické problémy.
Nekróza je ve své inkubační době vyléčitelná, pokud ale obsadí celé tělo, postižený se stává nemrtvým.
Některé nekrózy jsou přenositelné krví (např. Remaesec, Jabeelský Vorfont). Zde při styku hrozí možnost nákazy.
Jiné, nečisté nekrózy (Tempezit) se udržují na kůži. Zde je nákaza téměř jistá.
Nekróza Qumulac je nepřenositelná na živé - pohlavním stykem i jakkoliv jinak.

Prokreace nemrtvých

Pokud očekává dítě živý s nemrtvým, narodí se nemrtvé dítě. Pokud navíc živá žena očekává dítě nemrtvého a není nakažena při samotném styku, nakazí ji plod, v prvních dnech těhotenství.

Prokreace nemrtvých je o stupínek složitější, než prokreace živých. Oba nemrtví musí patřít ke stené rase a navíc musí být nositeli stejné nekrózy.

Nekróza Kentas znemožňuje otěhotnění, protože tato nekróza zkonzumuje plod v děloze stejně tak, jak postupně konzumuje vnitřnosti a jídlo v žaludku.
Žádné děti se nedají očekávat ani u nekrózy Qumulac, jejíž nositelé se stávají sterilními.

Ostatní nekrózy (Remaesec, Vorfont, Tempezit) prokreaci nezabraňují. Je tu pouze problém s degenerací tkáně, která se přenáší z rodiče na dítě. První generace nemrtvých (živí, následně nekrózou infikovaní) nemají sebemenší problémy. Pokud však nemrtví rodiče zplodí nemrtvé dítě stejně tak, jak pět generací před nimi, mohou očekávat jen silně dysfunkčního a fyzicky poškozeného potomka. Proto je třeba do nemrtvých rodů čas od času vnést "novou krev".

Prokreace s mutanty, duševními hybridy (iskaristy)

Všechny výše popsané situace byly standardními situacemi. Teď k situacím nestandardním.

Co můžeme očekávat při prokreaci se zmutovanými jedinci? V těchto případech nevíme a nedokážeme výsledek předpovídat. Potomek může "dopadnout" jako čistě zdravý jedinec, stejně tak z něj ale může být další mutant. Anebo z prokreace nevznikne nic, protože genetická výbava zmutovaného jedince byla ošklivě přeházena.

Ještě nepředvídatelnější je styk s jedincem, který dokáže přetvářet hmotu (obvykle je to na duševní úrovni hybrid, iskarista). Zde je uvedena v pohyb magie, kterou tento hybrid dokáže v určitých mezích ovládat.

Za pomocí mistrovské hmotné magie je možné, aby měli potomka i dva jedinci rozdílných ras (... i jedinci neplodní, nemrtví, zmutovaní, všemožní). Mistrovsky provedená hmotná magie boří všechny zákazy a restrikce, které jsme si uvedli výše. Problém užívání hmotné magie k ráznému přetvoření reprodukčních schopností je ale závažný: vysoká šance neúspěchu s sebou nese různé hrůzy (těhotná žena může najednou zemřít, i s očekávaným plodem).

Navíc, magie života ve formě přetváření živé hmoty je jedno z nejzavrhovanějších tabu většinové společnosti. Hybridé, mutanti a z přetvořené hmoty vzniklí míšenci jsou v civilizovaných oblastech systematicky vybíjeni. Proto nemají snadnou existenci a musí žít v ústaní.

Článek: 3.6.3-jazyk-ulmuk.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 14311 B

Původ Ulmuku

Jazyk Ulmuk ztratil ze svého původu hodně. Jestli byl dříve odvozen z jiného Garaminského jazyka, tomu se těžko věří (nicméně tomu tak nejspíš je). Zvlášt byl-li odvozen z Gorgijalu, to by se mnohým namítajícím zdálo silně nepravděpodobné, takřka nemožné. A právě Raemerům, Garaminským tradicionalistům zachovávajícím Gorgijalskou kulturu by byl nejvíce trnem v oku, urážkou v takovémhle výkladu.

Dobře pro Garamiany a jejich vrtkavou čest, že společnost Mulků a Umudů na tradice, pýchu a odkazy minulosti nehledí; jen své monstra z ozubených koleček a kovu dále si šroubuje. Možná právě proto jejich jazyk stagnoval tak dlouho, až se stal Ulmukem dneška. Pravda, Mulkové toho mnoho nenamluví; a co nenamluví, to narýsují či vypočítají, a to jim stačí.

Proto kdyby jsme k sobě posadili na porovnání Gorgijal a Ulmuk, v okomentování jejich obrovské rozdílnosti by jsme museli hodně dlouho hledat patřičnou metaforu, dost silnou na to, aby rozdílnost těchto dvou jazyků vyjádřila.

Po tísíce, snad i desetitisíce let svého působení na měsíci Emanisu se Mulkové a Umudové zdatně distancovali od kořenů Garamianských kultur. Ale jakpak tomu bylo před tím? Zřejmě kdysi Mulkové tedy vůbec neprožívali zaposlouchávání se do poezie a zpěvů svých vzdálených bratří, i proto snad našli v přemístění své společnosti na měsíc Emanis radost. Když už tak ironickou poznámkou, alespoň ve svém měsíčním osidlování našli prostory pro sebe sama, kde můžou mít klid (hlavně od Garamianů).

Jakým jazykem tedy je Ulmuk? Jak by jsme jej charakterizovali? Bezesporu každý jazyk stane se nástrojem svých tvůrců v užití, jakého zamýšleli; vytvaruje se z přirozena tak, do jakých tvarů je ohýbán. Proto není divu, že Ulmuk je vhodný ve vyjadřování se ke stavbě strojů, jejich údržbě, popisu způsobů konstrukce, a vykonávání konstruování (a k technice obecně). Taky si zazáří při popisování matematických a fyzikálních důkazů, kde tedy má slušnou spousty slovíček.

Dle obsahovosti jazyka na vojenské výrazy padly i názory, že jazyk se stal v dávné době spletencem mezi již tehdy chudým garamianským jazykem minulosti a vojenskou řečí (tj. jednotnou, jednoduchou řečí, kterou porozumí armády žoldáků smíšených etnik).

A slabin v běžné mluvě má spoustu. Na společenské konverzace, vypravování a zdvořilosti je svou strukturou jako imitací kostlivce tam, kde si přejeme robustní tělo. Větné složeniny jsou příliš suché, místy i v konstrukci jednotvárné. Skutečně, Ulmuk tkví svou podstatou někde na hraně mluveného jazyka a jazyka umělého, formálního. Pro literární tvorbu a hloubající diskuze se tedy nehodí (svou jednoduchostí ve vyjádření časů, strukturované skladbě slovních druhů ve větě; při tom jak "za trest" ironickou složitostí sdělit něco složitějšího); je vidět, že Mulkové jsou rasou, která pres všechny své vynálezy mnoho moudrostí nepobrala.

Musí být tedy Mulkové a Umudové používáním jazyka Ulmuk odsouzení k označení za kulturně omezenou sortu? Ne; mimo jazyk Ulmuk, který je v jejich komunitách základem, se ti dychtivější po šírších obzorech rádi naučí jiným jazykům; intelektuálních dispozic k tomu mají spoustu, jsou bystrou rasou. Navíc Mulkové žijící ve městech vzdálení od svých domovských měst Ulmukem ani mluvit nemusí; když se před pár generacemi usadili jako obyvatelé většího města (např. Gentarrského provinciálního města), není divu, že dřív nebo později přejmou Ekantik za svůj rodný jazyk.

Gramatické struktury

Výslovnost/alfabeta

Samohlásky: a,e,i,j,o,u
Souhlásky: b,d,k,l,m,n,p,s,t,z

pozn.: písmeno 'b' se používá vzácně, příp. v prefixech a suffixech ohýbaných slovních druhů

Dvě samohlásky po sobě jsou vzácné; snad jen ve slovech přejatých. Diftongy nejsou. Mají-li se vyskytovat dvě samohlásky po sobě vlivem prefixů/suffixů, jsou v psané formě zredukovány v jednu.

Změny výslovnosti: j {í}, z {ž}

Slabiky se vyslovují dlouze, jak to jde. Pravidlem: první slabika slova je krátká, další se vyslovují dlouze, pokud nepodkají tvrdé písmeno ('b','d'), nebo dvě souhlásky po sobě. V další slabice po této prodlevě se s výslovností pokračuje, jako by jsme začínali od první slabiky. Důraz ve slově by měl být kladen na jeho střed (viz Esperato), ne počátek (jak má ve zvyku čeština).

Substantiva

Jsou neohebná v deklinacích, k vyjádření pádu se užívá předložková vazba.

Rod: nevyjadřuje se. Specifikuje se za pomocí osobního zájmena.
Tedy specifikujme příkladem slovo 'umapal' (konstruktér):

• konstruktér (muž) : uka-umapa ('on konstruktér')
• konstruktér(žena) : duk-umapa ('ona konstruktérka')
• konstruktér (věc) : ume-umapa ('konstrukt')

Bežně se substantivum užívá bez osobního zájmena - a je myšleno v mužské/ženské podobě. Užívá se tam, kde chceme specifikovat pohlaví. Vyjádření neutra (ono = 'ume') se nepřekládá jako 'ono' , ale slouží k vyjádření neživé věci (v Ulmuku často u mechanických zařízení). Proto 'ume-umapa' se nerovná 'ono konstruktér', ale 'konstrukt' (defacto stroj).

Číslo: singulár bez suffixu, plurál suffix -m/-em
(dle toho, zda slovo končí na samohlásku/souhlásku)

Pád: vyskloňujeme si slovo 'ulkap' (bytost nepřirozená/měnivec)

• 1. nominativ (kdo, co) : ulkap
• 2. genitiv (bez koho, čeho) : ulmu ulkap
• 3. dativ (ke komu, čemu) : epj ulkap
• 4. akuzativ (koho, co) : ulkap
• 5. vokativ : ulkap!
• 6. ablativ (o kom, čem) : telu ulkap
• 7. instrumental (s kým, čím): u ulkap

Adjektiva

Substantivum + suffix (-be/-bu/--)
Vyskloňujeme si slovo 'kaz' (nepřítel)

• 1. positiv : kazbe (nepřátelský)
• 2. komparativ: kazbu (nepřátelštější)
• 3. superlativ: neexistuje/nepoužívá se/příp. 3. = 2.

Zájmena

Zájmena osobní, sg

• já: uk
• ty: upak
• on, ona ,ono: uka, duk, ume

Zájmena osobní, pl

• my: ukem
• vy: upakem
• oni: dukem

Tedy plurální suffix podstatných jmen se používá v nezměněné podobě i u zájmen.

Zájmena ukazovací

• ten, ta, to: pul
• ti, ty, ta: pume
• tento, tato, toto: mepe
• tenhle, tahle, tohle: umepe

Zájmena tázací, vztažná

• kdo: an
• co: tek
• jak: dak
• kde: eka
• proč: ka
• kdy: on
• ta - ??(umělý tázací člen)

Zájmena přivlastňovací jsou totožná se zájmeny osobními.
Tedy 'toto je moje kladivo' > 'toto já kladivo' > 'mepe uk mopanul'

ke - ano
uk - ne (užívá se i jako prefix)

Číslovky

zatím nezpracovány

Verba

Sloveso jako by zůstalo v infinitivu;
Utváří se z substantiva přidáním suffixu -bel, nebo -meil
Dle vkusu, sic je vhodnější používat -bel pro tvrději znějící verba, -meil pro měkčeji znějící.

Číslo: implicitně sg., pro pl. měníme suffix za -belpu

Časy: Ulmuk má přítomný a budoucí čas, ostatní dohání předložkami.
Přítomný čas nemá předložku, budoucímu času slouží spojka 'ubo' (~'budu', nesklonné).
Průběh slovesného děje je považován za jednorázový; dlouhutrvající za pomocí spojky 'enbuto', následující po slovesu.
Spojka za slovesem 'pakma' (-dříve, dávno) se užívá k vyjádření dějů z minulosti (nahrazuje tak i minulý čas). Spojení 'ubo + sloveso + pakma' značí nereálnou budoucnost.
Slovesné vidy považujeme implicitině za dokonavé, předpona 'mu-/muk-' mění sloveso na nedokonavé.

Můžeme tedy vyjádřit: přitomnost, budoucnost; průběhovost; dokonavost; i jiné. Je to ale nešikovné.
Příkladem budiž následující: dakumjbel ume-umapa (stavět konstrukt):

• postavím konstrukt : uk dakumjbel ume-umapa (=já do-stavět konstrukt)
• stavím konstrukt : uk mudakumjbel ume-umapa (=já stavět konstrukt)
• budu stavět konstrukt (dokončím jej) : uk ubo dakumjbel ume-umapa (=já budu do-stavět konstrukt)
• budu stavět konstrukt (budu na něm pracovat) : uk ubo mudakumjbel ume-umapa (=já budu stavět konstrukt)
• stavívám konstrukty (jeden po druhém, do nekonečna) : uk dakumjbel enbuto ume-umapam (=já do-stavět dlouho konstrukty)
• stavívám konstrukt (jediný, nedaří se mi jej dokončit) : uk mudakumjbel enbuto ume-umapa (=já stavět konstrukt)
• postavil jsem konstrukt : uk dakumjbel pakma ume-umapa (=já do-stavět dříve konstrukt)
• stavíval jsem konstrukty (dříve, již se jim nevěnuji): uk mudakumjbel enbuto pakma ume-umapam (=já stavět dlouho dříve konstrukty)
• dostavěl jsem konstrukty (právě jsou hotové): uk dakumjbel pakma ume-umapam (=já do-stavět dříve konstrukty)
• dostavěli jsme konstrukty (právě jsou hotové): ukem dakumjbelpu pakma ume-umapam (=my do-stavěti dříve konstrukty)

Adverbia

'lemu' + adjektivum v patřičné formě (-be/-bu/--) ('lemu' se dá volně přeložit jakož 'jak',ale samostatně se nepoužívá)
Vyskloňujeme si slovo 'kaz' (nepřítel):

• 1. positiv : lemu-kazbe (nepřátelsky)
• 2. komparativ: lemu-kazbu (nepřátelštěji)
• 3. superlativ: neexistuje/nepoužívá se/příp. 3. = 2.

Předložky

s - al
nad - atok
k - epj
v - kop
od - kul
za - okut
tak - mup
jako - tek
pro - tul
bez - ulmu
o - telu
s - u

Spojky

a - us
pokud - duk
ale - ku
nebo - nalj

Struktura vět

Věty jednoduché, slovní uspořádání v posloupnosti, jak známe z češtiny (adjektivum - substantivum - verbum).
Adjektivum popisující substantivum zásadně před substantivem.
Následuje-li po substantivu, specifikuje jej. Např. kov-hnědý = železo

Členy - určité i neurčité - nejsou.

Věty s cíleným objektem mají strukturu: subjekt - predikát - cílený objekt. Ukážeme si na příkladě:
Nemrtvý na mě útočí > Zukaton sakjmeil uk (doslova: nemrtvý útočit já)

Tázací věty mají tuto strukturu: tázací člen - subjekt - predikát - cílený objekt.
Na příkladě:
Kde vařís jídlo? > Eka upak luzakmeil kuma? (doslova: kde ty vařit jídlo?)

Po stejnu platí i užití tázacích členu kdo/co (an/tek):
Kdo vidí most? > An uzebel mokuj?
Kdo co pálí? > An aukadmeil tek?
Co zabil přítel? > Tek tukjmeil lupj?

Tázací člen 'ta' se užívá v otázkách, které nemají jiný tázací člen. Například:
Piješ krev? > Ta upak kambel udez? (doslova: ?? Ty pít krev?)
Cítíš alkohol? > Ta upak zuponbel pukj? (doslova: ?? Ty cítit alkohol?)

Ukázky užití jazyka

Několik cvičných vět k pochopení uspořádání jazyka.

Věta 1: Kotel nespaluje uhlí tak dobře, jak dříve.
kotel = tumot, pálení = upad, uhlí = imukj, dobro = kudpj, minulost = mutok.

nespaluje: uk+mu+upad+bel (záporka + nedokonav. prefix + subst. + sg. sloveso)
(pozn: není to nemuupadbel, ale nemupadbel, diftongy se zkracují)
dobře: lemu-kudpj+be (předložka adverbia + subst.+positiv adjektiva)
dříve: lemu-mutok+be (stále časové adverbium)

Věta 1 v překladu: Tumot ukmupadbel imukj mup lemu-kudpjbe, tek lemu-mutokbe.

Věta 1 doslova : Kotel nespalovat uhlí tak dobře, jak dříve
Věta 1 výslovnost : {tumót ukmúpadbel imukí mup lemu-kudpíbe, tek lemu-mutokbe}

Věta 2: Nenech své město chabými kovy zchátrat, upadnout v rez; železný sen trvá věčně, jak je skutečný.
nechat = umutebel, město = apula, chabost = injla, kov = upjl
chatrnost = mopjla, padat = dumusbel, rez = uton, železo (kov hnědý) = upjl udat
sen = lukan, trvat = alutubel, věčnost = mekula, skutečnost = pedjla

nenech: uk+umutebel (záporka+inf.)
chabými: kop injla+be (předložková vazba, tedy 'v chabé')
kovy: upjl+em (plurál)
zchátrat: mopjla+meil (verbum; dokonavé, proto netřeba prefix)
upadnout: dumusbel (již je v dokonavém tvaru)
železný: upjl-udat+be (positiv adjektiva, 'kovo-hnědý')
věčně: lemu-mekula+be (modif. adverbia, positiv adjektiva)
skutečný: pedjla+be (positiv adjektiva)

Věta 2 v překladu: Ukumutebel upak apula kop injlabe upjlem mopjlameil, dumusbel kop uton; upjl-udatbe lukan alutbel lemu-mekulabe, dak alk pedjlabe.

Věta 2 doslova: Nenech ty město v chabé kovy zchátrat, upadnout v rez; železný sen trvat věčně, jak být skutečný.
Věta 2 výslovnost : {ukumútebel upak apúla kop inílábe upílem mopílámél, dumusbel kop uton; upíl'udatbe lukán alútbel lemú mekúlábe, dak alk pedílábe}

Zvyklosti (stroje, města ...)

Jednotlivé význačné prvky Ulmucké (a Mulkské) kultury se dají snadno poznat, že jsou skládány ze specifických slovních vazeb. V Ulmuku se nikde nepíše samostatně 'Molnotul', ale 'apula Molnotul' (tedy 'město Molnotul'), proto nikdo nemusí přemýšlet, zda-li to je město.

Detaily? zatím nezpracováné

Článek: 2.4.3-nekrozy.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 19749 B

Tento článek je výčtem známých nekrotických onemocnění, které mohou živáčky na Icaenelu potkat. U každé nemoci je popsán způsob, kterým je možné k nákaze přijít, dále průvodní jevy a chování nemoci, tělesné změny, provázející průběh nemoci. Ukážeme si, co všechno dokáže taková nekróza se svým hostitelem udělat; k samotným nekrózám si povíme, zda-li se dají léčit a/nebo kultivovat. Popisu neunikne ani rozšíření nekróz v geografickém a společenském měřítku.

Remaesec

Poměrně vzácná nekróza; přenášejí ji obávané Vorrs, velké šelmy, které pojaly nekrovirus za součást svého organismu, zatímco zůstávají živé (jsou imunní vůči nekrotizujícím účinkům Remaesecu). Zato každá jiná bytost, je-li Vorrs pokousána, přechází do neživota. Problém vězí ve způsobu, kterým se predátoři Vorrs staví k lovu. Napadnou-li svou oběť, zůstane z ní pravděpodobně kupka ohlodaných kostí, ne pokousaný jedinec, který by se mohl dožít neživota. K získání nekrózy musí tedy zájemci pořádat úspěšné lovy na Vorrs. Nakazit se od jiného nakaženého živáčka nelze, je nutno opatřit si přímo krev Vorrs.

Remaesec je divoká nekróza, mající účinek prudkého vzrůstu a ztvrzení kostí. Pokud nekrózu chytne už zvláště kostnatá bytost (Mulkové), výsledky jsou impozantní, téměř bizardní. Kostní růst se ale nakonec v určité fázi zastaví; uražené kosterní výstupky dorůstají. Průběh nekrózy ale pokračuje, v mozku. Vytrácí se intelekt a racionální uvažování, což posílí zvířecí pudy. Těch pár nakažených, kteří chodili po světě s neléčeným Remaesec se začalo proměňovat v zuřivce, násilníky a v pozdní fází i ve vrahy a kanibaly svého původního druhu.
Nekróza propůjčuje svému nositeli circa dalších 100 let neživota ve svém těle; stárnoucí Remaesecité začinají chřadnout, kosti ztrácejí pevnost a začínají se lámat; jedná se o relativně bolestný podzim neživota.

Obrázek: proměna Mulka v remaesického nemrtvého. Povšimněme si rozrostlého hrudního krunýře, který se roztáhl do mohutných rozměrů.
Když se podíváme, co Remaesec s živáčkem dělá, je jasné, že zvyšuje sílu a nebezpečnost, ruší veškerou vyšší inteligenci. Způsob, kterým nekrózu kultivovat zahrnuje odstranění animalizace mysli. Prvotní fáze kosterního bujení je ponechána volnému průběhu, až ustane, začinají se podávat protilátky.
A jde Remaesec kompletně vyléčit? Lze tak učinit jedině krátce po infikování (max 3-4 dny, tato nekróza má krátkou inkubační dobu), dokud tkáň neodumře do nekrotické podoby.

Remaesec je mezi ostatními nekrózami nákazou vzácnou. Ulovit Vorrse není jen tak, proto není zastoupení Remaesecitů ve společnosti nikterak ohromující. Nekróza je to tak vzácná, že mezi řadovou společností vzbuzuje obdiv, případně strach z neznáma.
A kdo by mohl toužit po této nemoci? Rozhodně nikdo s intelektuálními dispozicemi, protože ty se mu vždy, ač by byl léčen sebevíce, zhorší. Remaesec je nemrtvou ukázkou síly a mohutnosti, proto po ní mohou toužit zasloužilí bojovnící.

Tempezit

Některé menší rostliny, jednoletky, s sebou při rozptylování rostlinného pylu nesou zárodky spór. Pokud se někdo těmto spórám vystaví přímo a na dlouhou dobu, může ve vzácných případech chytit Tempezit, v prvním stádiu. Do druhého stádia nekróza přechází poté, co se spóry rozrostou po těle hostitele. I druhá fáze je přenosná (krví, slinami, atp.)

Jak se blíží druhé stádium tempezitu, oběť opuchne. V tu chvíli začnou spóry napadat tkáně v těle. Tělo ze sebe vytrácí život tak dlouho, dokud spóry neprorostou kompletně celým tělem. Přechod v neživot je trochu nepříjemný a zdlouhavý (perioda cca 50 dní); jakmile ale jedinec dosáhne neživota, žádné přílišné proměny, nepředvídatelnosti a bolesti se nedějí. Nově znemrtvělé bytostosti částečně ztmavne kůže, zpomalí se činnost těla a orgánů.

Jak dlouho se dá dále (ne)žít, v těle zasaženém Tempezitem? Pro někoho pouhých 30-50 let, jsou však doloženy i případy přeživších po dvě sta let. Jde o to, jak rychle se daný jedinec podvolí spórám, které konzumují jeho neživé tělo. Spóry totiž rovnoměrně prorůstají odumřelými tkáněni do stále větší hustoty, až jednou tělo zahltí. Typickou příčinou stárnutí v tempezitském neživotu je ztráta rychlosti, koordinace a ohebnosti, zpomalování tělesných funkcí. Pokud se jedinec pohybuje a vede aktivní neživot, může rychlost prorůstání spór zpomalit; je-li však nepohyblivý, pak zchátrá během pár desítek let.
Jak spóry získávají převahu v jedincově těle, nastává poslední část nekrózy, folkově nazávaná spavice. Jedinec začne přes den pospávat více a více, jeho potřeba spánku se zvedne. Sny se začnou protahovat, stávat se hlubšími a hlubšími. Pokud spáče nic nevzbudí po více jak cca týden, usne tak, že se už nikdy neprobudí. V tomto posledním spánku spóry svého hostitele zahubí, zevnitř jej spotřebují (za dalších 50 let zbyde z původního těla jen holá kostra).

Nekróza se dá vyléčit v prvotní fázi (prorůstání spór do ještě živé tkáně), a to poměrně snadno. Poté, co tělo znemrtví je možno požívat lektvary na zpomalení růstu spór (růst spór se ale takto nedá zrušit, jen zpomalit). Jiné lektvary s alchymisticky uměle vypěstovanými protispórami se snaží o zastavení procesu v určité fázi; zatím se podobný počin snad ale nikomu nepovedl.

Tempezit s sebou nenese žádné drastické proměny, jen s postupem času svého hostitele fyzicky zpomaluje. Hledá-li někdo nekrózu, tato je ta s nejklidnějším průběhem. Nekróza není vhodná pro bojovníky a podobné, kteří spolehají na svou sílu a rychlost; na druhou stranu, pro někoho, kdo chce přebýt v tomto těle ještě po několik desítek až stovek let je Tempezit dobrou volbou (říká se, že jde o nekrózu běžného nemrtvého).
Jedná se o velmi rozšířenou, relativně snadno dostupnou nekrózu.

Kentas

Vzácná houba, mající vlastnost prorůstání do živých tkání. Co se týče biologických procesů, má průběh a charakteristika této nekrózy nejvíce společného s Tempezitem.
K nakažení stačí pozřít danou houbu (jinak se nakazit nelze); inkubační doba s sebou nese slušné bolesti, závratě, zvracení i možné ztráty vědomí. Tato prvotní fáze nekrózy trvá něco okolo 10 – 20 dní, nebývá moc dobře rozpoznatelná od obyčejné nemoci.

Poté, co tělo odumře ze života, začíná Kentas vystupovat na povrch, na kůži (zde se houbě nejlépe daří, i když může být zakořeněná po celém těle). Některé životní funkce proměňuje – např. hlad pro nemrtvou bytost hraje jinou roli (bytost musí stále jíst, ale Kentas, který inkuboval v žaludku, pocit hladu utěšuje). Pokud je bytost o hladu a dlouho nejí (pocit hladu se jí nemusí dostávat), začíná Kentas konzumovat nemrtvé tělo rychleji, prostupovat se zvýšeným tempem. Dobře živená kentaská nemrtvá bytost se může donežít až dalších 200 let.

Nekrózu je ale třeba v průběhu jejího dalšího vývoje udržovat. Kůže ztvrdne, pokryje se drsnou kentaskou houbovinou. Takový jedinec je mnohem méně náchylný ke zranění (čepele jím prostupují o poznání hůře), ale musí si dávat pozor na nechtěná bujení houby na povrchu. Houba totiž může na určitých místech začít prudce a zhoubně bujet, čímž vytváří různé pahýly. Nakažený se proto musí udržovat, oškrábávat si svou divoukou kůži (někdy i v intervalu 10ti dní). Nepohyblivý krk nebo srostlá ruka jsou jen některé z nepříjemných příkladů, které by se neudržovanému mohly přihodit. Nejhorší avšak bývá nekontrolované prorostení houby do mozku, které může mít nebezpečný dopad (pro udržení této nekrózy na uzdě je někdy témeř třeba vyhledat zkušeného léčitele).

Obrázek: tento jabeelan se zjevně nedokáže o svou nekrózu postarat. Houby pokryly celou krční stranu. Nyní se na tu stranu nemůže naklánět, bude si muset houbovinu nechat odstranit.
Průběh neživota končí vždy tak, že nositel ztuhne, Kentas proroste tělem. Nositel umírá a z jeho těla vyraší houby, které se v místě drží dalších pár desítek let; prvotně žijí z živin těla, poté zapustí kořeny do země. V krajních případech se může stát, že nositel zůstává stále naživu a při vědomí, jen uvázl ve svém nehybném těle, jako by zůstal zaklíněn v kmeni stromu. Tato nekróza sama o sobě nezpůsobuje bolest; jak prorůstá svým nositelem, neutralizuje centra bolesti; pokud však kentasicky nemrtvému způsobí zranení jiná postava, bolest pocítí.

Kentas není prudce rozšířenou nekrózou; pochytí-li ji někdo, stane se tak obvykle náhodou (nezkušený houbař, který sebere vše, na co narazí). Je náročné se udržovat ve zdravém stavu; skutečně šikovný léčitel by se s Kentasem donežil dlouhověkosti, pro prosťáčka je průběh nekrózy ale spíš obtíží a hrůzou.

Zpomalit průběh nekrózy jde; jednak svědomitým udržováním vlastní kůže, dále speciálně připravenými tělovými krémy. Existují i malé komunity, které preferují podstoupení svých starých živých těl kentaské nekróze; takové společnosti jsou však vzácné.

Vorfont

Původně virus, přetrvávající v tělech hlubinných rybích predátorů v oblastech rovníkových moří. Stalo se vícekrát, že by taková ryba zabloudila do mělkých vod a pokousala rybařící jabeelany. Jednou však virus zmutoval natolik, že ve své nové podobě jabeelany dokázal nakazit.

V původní formě viru šlo o jakousi rybí vzteklinu, mající za účinek zvýšení agresivity a proměnu biologické stavby ryb. Jabeelané, ač mají evolučně k vodním zvířatům blíže než jiné inteligentní bytosti, jsou se svou tělesnou charakteristikou daleko jinde; proto na ně má i zmutovaný virus dosti jiné účinky.

Poté, co je jabeelské tělo napadeno virusem, bývá jeho imunitní systém během necelého dne položen na lopatky. Tělo odumírá, ale virus v těle bují dál, přetváří vnitřnosti a anatomii těla. Pokud nakažený při ochromujícím procesu odumírání chytne nějakou další infekci, umírá. Pokud tělo skolí Vorfont sám o sobě, nakažený přežívá do neživota. Upadne do komatu (leží v nevědomí, pouze dýchá), z kterého se záhy po několika dnech probouzí do neživota – probouzí se prudce jako ze špatného snu, často kašlajíce krev.

Vorfont v těle nahradí imunitní systém a strhne sérii hormonálních změn. Vše propukne z vnitřní části těla, začínaje v době komatu: tělesné orgány se začínají měnit - některé zakrní, jiné se rozrostou. Jmenovitě je to srdce, které zvětší svůj oběm v dvojnásobek; krevní soustava podstatně posílí. Svaly se stáhnou, přeraší do svalové struktury o rychlých vláknech. V prstech u rukou svalstvo značně posílí. Schopnost přijímat potravu se zůží na maso, bílkoviny, některé smysly (čich, a chuť) se otupí. Nakažený ztrácí skoro všechnu schopnost vnímání bolesti.

Kosterní stavba zůstává téměř nepozměněna, nicméně změny v krevním oběhu a ve svalstvu se projeví. Výsledkem této dramatické změny je bytost značně rychlejší, obratnější, na reflexy pohotovější, ale závislá na přísunu jídla.

Se zrychleným metabolismem přícházejí výhody rychlého hojení, ale i nevýhody potřeby zvýšeného příjmu potravin. Držet "hladovku" je pro bytost s vorfontskou nekrózou nepříjemné, bolestivé (ano, Vorfonti skutečně vnímají bolest skrze hlad). Je-li Vorfonťan více dní bez jídla, stává se malátným, pomalým a slabým. Po pěti až deseti dnech může takové hladovění skutečně ohrozit jeho neživot.

Neléčený Vorfont bývá pro okolí nebezpečný. Nekróza s sebou nese zvýšení agresivity, které může v případě hladu přerůst až do podoby hladového zvířete, odsouvaje veškerý rozum na druhou kolej. Pokud nemrtvý prošel již několika zvířeckými stádii, jeho zvířecí složka začne v dlouhodobém měřítku převládat, stává se z něj divoké stvoření. Proto je třeba udržovat pudy na uzdě - přinejmenším pravidelným stravováním, nejlépe však za pomoci speciálních alchymistických odvarů k pročistěná vorfontské mysli.

Vorfont je jabeelskou nekrózou, na jiné rasy (Varbanity, Garamiany) nepůsobí. Virus byl v minulosti rozšířen mezi jabeelským obyvatelstvem až v epidemickém měřítku. V husté městské populaci s mnoha Vorfonty bylo nebezpečno, často docházelo k násilnostem a útokům z hladu. Vorfont byl z civilizovaného světa svérázně vytlačen a přebývá na okraji společnosti (příp. v zamořeném území); ačkoliv i v současnosti někteří nemrtví Vorfonti přežívají ve velkých městech. Tito se ovšem umí ovládat, resp. musí se umět ovládat; pokud v jejich blízkosti dojde k násilnostem, místní autority jim pěkně zkomplikují neživot.

Neživot v této nekróze postupuje přirozeně (bez drastických proměn), jako druhý život. Po přibližné stovce let nemrtvý skomírá, na "stáří". A dá se Vorfont léčit? Několik generací nazpět bylo objeveno skutečné alchymistické sérum, mající navrátit postiženého do života. Tato protilátka však nedokáže zvrátit všechny změny, které Vorfont v těle spáchal (odstraní pouze zvýšenou agresivitu). Navíc tato protilátka vykazuje poloviční úmrtnost - proto se od užívání séra upustilo.

Qumulac

Rarita mezi nekrózami, která přešla na své první nositele mutacemi z dimensionálních trhlin; tato je v porovnání s Remaesecem a jinými ještě vzácnější.
V okolí několika mála dimensionálních trhlin krystalkyzují stromy a rostliny se silnou dužinou. Samotná infekce se šíří jen tehdy, pozře-li nějaké zvíře (či bytost) krystalky Qumulacu.

Krystalky jsou jasně rozpoznatelné, bílé až bílo-kolorované barvy (mohou nabývat mnoha odstínů na bělavém základě). Snad nikdo z inteligentních bytostí je nemůže pozřít omylem, jsou dostatečně patrné (resp. vypadají jako kámen).

Krystalky se tvoří kolem nejtvrdších tkání rostlin a těl. V živém těle se proto začnou vázat na kosti.Pokud někdo pozře Qumulac pod vidinou neživota, nechť se připraví na nejhorší bolesti svého života; ty ho při transformaci čekají. Krystalky začnou pronikat do kostní dřeně živé bytosti, způsobíce nepředstavitelnou bolest. Agónie trvá den, maximálně pár dní. Pokud s sebou postižený nic neudělá (nezabije se) a vyčká přes veškeré bolesti (případně může ztratit vědomí), bolest pomalu opadne a nositel přejde do neživota.

Nemrtvenství u živých bytostí je v případě Qumulacu pouze doplňkovým jevem. Nejedná se o nekrózu v pravém slova smyslu, jak tomu je u nekróz výše zmíněných. Qumulac pouze raší do pevných tkání, přičemž při krystalkování do sebe začíná nabírat magii z okolí. Jak se z infikované bytosti začne vytrácet život, krystalky začnou absorbvovat neživot, objevující se v okolí těla. Po dni bujení v těle pojmou krystalky dostatek neživé energie k transformování těla do nemrtvenství (neživot tedy není podmínkou k růstu Qumulacu, je jím pouze druhotně způsoben).

V této fázi mohou některé krystalky lehce vyrašit z kostí, proříznout se kůží. Nejedná se o prudké a divoké bujení typu Remaesec, ale výčnělky jsou stále vidět (zvláště na hlavě).

Obrázek: tento Raemer změnil vizáž. Je patrné, že se stal nositelem Qumulacu.
Délka neživota ve stavu Qumulacu není nijak pevně dána; ti schopní dokázali vydržovat svou existenci po několik stovek let, netušící v této formě zanikli po pouhých pár měsících. Qumulac si totiž žádá specifickou formu udržování těla. Krystalky fungují jako lapače magické energie v okolí. Nemrtvý se v prvé řadě musí naučit čerpat magii ze svého zkrystalizovaného těla. Pokud se totiž krystalky zásobou magie přeplní, začnou narůstat, čímž i přímo úměrně odebírat zůstatky kostní hmoty. Rozrostlé krystalky jednou přivedou svého nositele k záhubě; a jejich tendence k rozrůstání bývá mnohem vyšší, když zůstávají přeplněny. Je tedy na nemrtvém, aby ovládl své tělo (ideální je, když pravidelně kouzlí, aby své krystalalické zásobárny magie držel nepřeplněné). Qumulacité jsou také citliví na sílu a záchvěvy magie v okolí (v prostředích se silným či proměnným magickým polem stárnou rychleji).

Konec qumulacity může přijít ve dvou podobách; ani jedna není příjemná. Pokud nemrtvý své tělo nedokáže ovládnout, stane se tak nekontrolovatelnou zásobárnou magie. Takto přetížený a z krystalků vystavený silnému magickému záření může zmutovat, ale hlavně přijít o rozum. Konec v takovém případě není daleko.
Ten, který dokáže ovládnout své tělo odchází z qumulackého neživota po delší době, na stáří. Jak postupně krystalky obtáčejí jeho kostru, stává se stále fragilnějším, kosti se začínají lámat. Jedná se o bolestivý konec, kterému je vlastní sebe-zabití běžným vysvobozením.

Qumulac může jako nekróza nabídnout hodně přínosu i utrpení. Pokud ten, který hledá neživot je sesilatelem toužícím po zvýšení své moci, je mu Qumulac tou nejlepší volbou v nekróz (je-li tedy tuto nekrózu schopný sehnat; jedná se o jednu z nejvzácnějších). Transformace do Qumulacu s sebou ale nese i ustávání fyzického pohybu. Po zkrystalizování kostry tělo oslabuje, stává se lámavějším (a kosti srůstávají těžko, zda-li vůbec). Při přechodu do neživota je proto třeba počítat s celkovým oslabením a ztrátou koordinace, rychlosti.

Článek: 3.1.4-ideova-valka.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 21153 B

Emaniská kultura a její nebezpečnost

Kde byl položen základ krvavým konfliktům a nedorozuměním v rozdílech myšlení, jejichž jméno ideová válka (tj. válka idejí) nese?
Hledáme-li prvotního činitele, musíme zavítat na první a zároveň jediný obyvatelný icaenelský měsíc - Emanis.

Emaniská kultura snad zdědila jisté rysy kultury anerské, a to na konci starého věku. Od té doby se vyvíjela vlastní, izolovanou cestou.
Za soumraku starého světa došlo k sérii magických záchvěvů, z nichž mnohé propukly do aktivního stádia, otevřely dimensionální trhliny. Stalo se tak i na severním cípu acsarského kontinentu, kde mohutná trhlina rozevřela prostorový průchod mezi Icanelem a Emanisem. V té době do trhliny vstoupil národ odvážlivců, vydajíc se osídlit Emanis. Nedlouho po jejich průchodu se trhlina uzavřela.

Než se ona trhlina rozevřela znovu, uplynulo 2000 let. A co se mezitím odehrálo? Icaenelské dějiny (pád starého světa, doba Ticha, období Zhouby, Visindol) známe, povíme si o emaniském prostředí.
Suché a po většinu roku prudce nepříznivé životní podmínky na měsíci si vyžádaly spoustu vynalézavosti k přežití. Protože je však Emanis poset kovy a kemraety, zdroje se našly. Pevná, rovinná i mírně zahloubená kovová obydlí daly za vznik charakteristickému emaniskému stavebnímu slohu. Všudeobsažná práce s kovy vedla k ovládnutí metalurgie na výbornou. Ale to by jsme si povídali jen o prostředcích; i společnost se změnila...

Podmínky na Emanisu jsou drsné, což znamená, že i mentalita obyvatel se musela patřičně zdrsnit, aby se přizpůsobila prostředí. Tvrdost mentality ale po několika stoletích přerostla v autokratickou krutost. Stalo se tak s posílením kultu netolerantní bohyně Tuquen.

Kdo byla Tuquen? Velmi zásadová bytost uznávající tvrdou práci, přesnost, oddanost a (rasovou) čistotu. V prvních stoletích osidlování Emanisu na měsíci působilo více kultur a ras souběžně. Se vzestupem Tuquen se ale situace vyprofilovala jen na ty, kteří jsou s ní a na ty, kteří stojí proti ní. Vyhraněná Tuquen tak sjednotila rasově blízké Umudské kmeny horníků a metalurgů, vše ostatní odhodila na druhou kolej. Ostatní prvokultury Emanisu nepoznáme, protože byly tou jednou "správnou" zrušeny. Stejně neúprosně bylo prosazováno měřítko rasové čistoty, a tak jiné rasy našly, dle oblasti, své konce ve vyhubení, nebo v bolestném zotročení. Takto nechvlaně vzešla na výsluní jediná emaniská kultura jak ji známe; kultura, která stihla napáchat dost dalších škod na samotném Icaenelu, v Ideové válce.

Acsarský portál

Dimensionální trhlina ponechaná na Acsaru po sobě zanechala mocnou magickou stopu. Svou záhadností vyzývala, a tak se ji zvídaví experimentátoři po tisíci letech snažli přečíst, aktivovat, zprovoznit ... netušíc přitom, co na ně čeká na druhé straně.

Začátkem devátého století před Gentarrským letopočtem se nedočkavým Ifentským experimentátorům, mystikům z Manaay, skutečně podařilo znovuotevřít acsarskou trhlinu.

Znovuvyvolaný portál byl nestabilní, nepříliš bezpečný a vrtošivý - rozpoložení magie v okolí Acsaru kolísalo (za těch pár tisíc let se jednoduše změnil poměr hornin v okolí). Z průzkumníků, kteří odcestovali portálem směrem na Emanis se někteří na druhou stranu nikdy nedostali; nikdo neví, kde jim byl konec. Toto dokladovalo kolísavost portálu.

Zpráva o otevření prostorového portálu se rychle rozšířila, vyvolala diskuze v Baetijské říši. Baetie sama během několika měsíců zorganizovala oficiální výpravu, mající navázat diplomatické vztahy s emaniskými.
Když výprava dorazila, spistila vlnu zmatků na emaniské půdě. Politická jednání obě strany braly s opatrností; avšak prostí emanité zmatkovali a bouřili se. V oficiálním výkladu nauky bohyně Tuquen se jim již po mnoho generací vštěpovalo, že Tuquen je bohynní nejmocnější, je jí podřízena veškerá země. A jestli ti nově příchozí "cizáci" neuctívají Tuquen, muselo tu být něco špatně.

Prvotní expanze a smírová dohoda

Emaniští se svými novými sousedy jednali obratně a opatrně. Nedali však najevo své skutečné záměry, jen opatrně zjišťovali síly a slabiny svých nových sousedů.

Emaniští chtěli, pod vírou v Tuquen, podrobit ostatní bytosti na nově zpřístupněné planetě svému diktátu, svému náboženstvu. Postupovali ale ve skrytu úmyslu, prvně mapovali situaci, způsoby a rozložení sil.
Baetie i jiné připojivší se mocnosti (Quedan, Visindol) viďěly v nově objevené kultuře možnosti obchodu, kulturní výměny apod. Narozdíl od emaniských se svými stanovisky netajili.

Všem zůčastněným stranám se proto hodilo, když se emaniští zabydlí v severním Acsaru, ve střídmě obydlené oblasti hned za dimensionální trhlinou. Tato prvotní expanze byla vítána; místní dokonce novým osadníkům z Emanisu pomáhali.

Emaniská znalost zpracování technologie k ovládání magie dopomohla ke stabilizaci dimensionální trhliny - ta byla nyní vyztužena pojícími kemraetskými oblouky, stala se stabilní branou, bezpečnou k cestování.
Okolí severního Acsaru (původně Maelanti, nevýrazná baetijská mincovní a hutní síť) začalo bujet novou kulturou, prohýbat se pod nově pokládanými základy měst. Hned nad dimensionální branou zde povstal ze země Molnotul, město vytažené do hrdých výšin nad přímořským úbočím sklaních masívů.

S nárůstem moci a počtu se začali emaniští v oblasti chovat stále sebevědoměji. Nikomu to ale moc nevadilo, protože oblast byla jen řídce osídlena, zdejší mincovna fungovala jak měla, bezpráví se nedělo mnoho.
Baetie a Quedan si přáli v nově vzniklém usídlení emaniských najít obchodního partnera, což se zdálo, že se vyplní. Nenapadlo je přitom, že by emaniští skrývali nějaká další tajemství, chystali nepěkné plány. Tolerovali emaniským i uctívání kultu bohyně Tuquen, jehož prudké prosazování přehlíželi; zaslepeni vidinami na zisky z obchodu neviděli ve svém novém sousedovi narůstající potenciál nebezpečí.

Rozpínavá politika vyšla přímočaře najevo až s dobytím Laqitiru, nevýznamné říše ve středním Acsaru. Laqitir byl dřívě chudou Baetijskou provincií, která se před dvěmi sty lety odřekla závislosti na své mateřské říši. Baetijští tehdy osud Laqitiru ponechali v lhostejnosti sám sobě - ztratili zájem o Laqitir jakož chudou provincii, která jim stejně nevynášela zisky.
Avšak nyní, když emaniští ze severu Acsaru vtrhli ke svým jižním sousedům, šlo o malér. Osadníci z Laqitiru se zalekli emaniských ozbrojených oddílů, rozprchli se na všechny strany. Vyšlo najevo, že emaniští vytáhli zbraně. Baetie, Quedan a Visindol na toto reagovaly tak, jak jen mohli, snažíce se urovnat politické vztahy. S emaniskými byla sepsána smírová dohoda o nekonfliktnosti; navíc byli emaniští "uplaceni" přenecháním Acsarského kontinentu (doufalo se, že toto rozlehlé území bude jejich roztahovačným tendencím stačit). Nově nabytý Acsarský stát dostal jméno Lugma. Pod názvem lugmajské říše tu tedy emaniští po pár dalších let v tichosti obchodovali se svými sousedy ...

Když chcete více

Kdo se ale domníval, že tímto budou všechny nesvary urovnány, ten se ošklivě přepočítal a mýlil. Lugmajští emanité pozvolna obeskládali okolo svého hlavního města Molnotulu sérii hradeb, továren, sléváren. Město, které zároveň zaštiťovalo bránu do Emanisu, začalo zbrojit. Ve skrytu začali molnotulští z Emanisu na Acsarský kontinent převádět výrobu, technologii, vojska.

Jižně od Acsaru, ve východní části Vertolského kontinentu probíhaly občanské nepokoje v oddálených provinciích zkostnatělém Quedanu. Lugamjští emanité se k řešení situace nachomítli. Zpočátku samozřejmě konali naoko pod záminkou pomoci, ale už začínalo vycházet najevo, že v oblasti roste Lugmajský vliv. Nebylo pochyb, že chtěli pozvolna narušit Quedanskou infrastrukturu, ovládnout tyto prostory.

Podobná příležitost se jim odkryla na kontinentu Ifenta. Tento jihocotonický kontinent nebyl chráněn žádnou vládou, pevnou říší (jižnější oblasti byly dokonce v této době téměř holé, neobydlené). Jediná mocnost působící v Ifentě byli Manaay, vyšší společenská skupinka talentovaných mágů. Nijak pevně a organizovaně tu nevládli, ale i přesto je místní obyvatelstvo akceptovalo jako ty mocné, moudré.
Pokud si vybavujeme první události, které zapříčinily kontakt s emaniskou kulturou, pak víme, že to byli Manaay, kdo na Acsaru otevřeli samotnou dimensionální trhlinu, portál vedoucí na Emanis. A právě Manaay byli ze všech nejvíce nadšení emaniskou technologií a zpracováním magie. Na jednom koncilu došli Manaay přímo k závěru, že přizvou lugmajské emanity na Ifentu, aby jim pomohli vylepšit životní podmínky, aby je naučili ovládání magie skrze kemraety.

Lugamjští emanité proto začali expandovat i na Ifentu. Poté co si ověřili, že Manaay nemá nad oblastí centralizovanou kontrolu ani ucelenou moc a že v celé jižní Ifentě není žádný stabilní stát, který by jim mohl odporovat, začali si v oblasti dělat takřka co se jim zachtělo. Začali zde prosazovat kult bohyně Tuquen, nakládat s místními obyvateli jako s postradatelnou pracovní silou, otroky.

Těm, kteří před několika desetiletími podstrčily emaniským mírovou dohodu a Acsarský kontinet začalo docházet, že se jen schyluje k válce ... a že čím déle budou nekalé emaniské působení tolerovat, tím horší budou následky. Proto bylo odpovědí na Lugmajské "pomoci" při nepokojích Quedanu a "revoluci" na Ifentě jediné - postavení se do válečného stavu. Baetijci, Visindolané, zbyvší Quedané i nově vzniklí emanité distancující se od nauky Tuquen (vznikající státeček Napanku), ti se postavili do opozice proti úmyslům emanitů z měsíce, ze státu Lugmy.

Ale nebylo na takový odpor již trochu pozdě? Emanité si pro svůj způsob vedení války zajistili spoustu kovu, slitin, zdrojů, kemraetů - z Acsaru (ukázalo se, že pod původní baetijskou mincovnou Maelanti, nyní také zabranou Emanity, se nachází obrovská ložiska kemraetů), ze západního Vertoli, z Ifenty; a co víc, nové síly proudily na Acsar skrze portál.

Ve zmaru bitev s nezranitelným protivníkem

Tentokrát se nepodepisovaly žádné mírové dohody. Sebevědomí a spokojení se svou strategickou situací, vrhli emanité do boje proti zbytku svobodného světa jako první, bez toho aby se ohlíželi na nabízená smírová řešení.

Emaniské kovy - čepele, pancíře a různé krunýře - všechny byly zpracovány v nevídané pevnosti, kvalitě, soudržnosti. Navrženy pro pokročilé techniky boje, budily strach. Protivník se nemohl měřit s emaniskou výzbrojí. Navíc byly emaniské kovy odlity s významnými příměsi kemraetů, tudíž ke svému umocnění mohli provázat útočnou sílu s magií. Emaniští těžkooděnci byli též odolní vůči magii mířené proti nim.

V co mohli doufat obránci (Baetijští, Quedanští, Visindol a jiní), když protivníka nebyli rovni, nedosahovali na jeho technologické vymoženosti? Chtěli-li v bojích vyhrávat, museli počítat jedině se značnou početní převahou, aby protivníka pokořili. A sehnat takovouto převahu pro ně nebývalo snadné. Často prohrávali, ztráty na jejich straně byly vysoké ... a co víc, veškerý prim v užití magie si drželi emaniští.

Vlekly se takto pořád se opakující epizody bitev po století, po století a půl ... a začalo se ukazovat, že obráncům, domácím silám, pomalu dochází síly. S méně či více závažnějšími porážkami se stahovali z bitev, začínali být zatlačováni do kouta.

Baetie padla, tajemství odhaleno

Po dvou stech letech války a mnoha generacích prolité krve nevypadala situace pro domácí růžově. V Ifentě boje skončily, se zklamáním Manaay v chybnou vizi, s nutností rezignace domácích obránců. Na Vertoli vzdorovačné snahy uhasínaly, jenom v západní části natlačené jádro kdysi vlivné Quedanské říše si drželo určitou autonomii a vzdorovačného ducha; ani situace na Quaerrské frontě se nejevila pozitivně.

Vojenské mozky spojených Visindolsko-baetijských sil se shodly, že musí odhalit podstatu nepřítelova tajemství metalurgie; jedině tak budou schopni zvrátit šance této války na svou stranu. Velká armáda byla shromážděna na severovýchodním pohoří západní Quaerry. Tyto síly, fingované jako poslední velký odpor baetijců, měly vyprovokovat Lugmajské emanity z Molnotulu k ráznému útoku. A skutečně, podařilo se. Molnotulští vyslali ohromnou armádu, ale již nepomysleli na skutečnost, že odkryli srdce své říše.

Armáda z Molnotulu postupovala v mánii a ve vítězném nadšení. Obránce, kterých bylo méně, než si mysleli, roznesli na svých mečech a štítech. Tu v molnotulské armádě propuklo pravé krvežíznivé nadšení. Na strategický plán a rozkazy nehleděli, vydali se plundrovat Baetii, která stála obnažená a takřka bez obránců. Přitom je nenapadlo (a ani se k nim nedostalo), že situace na jejich domácí půdě bude podobná ... odkrytá.

Visindolské oddíly zatím za pomocí Napankujských, frakce odpadlíků oddělených od tradičního emaniského učení, v rychlém tahu pronikly do předměstí Molnotulu, pobořily místní továrny, slévárny a válečné dílny, odvlekly si mistry kováře a metalurgy jako válečné zajatce. Díky tomuto odvážnému kroku byla většina technologických tajů spojencům odhalena. Visindol na severovýhodě, Napanku na středovýchodě a později i Quedan na jihozápadě, ti všichni začali zbrojit nové oddíly, nyní již konečně rovné vojsku emanitů z Molnotolu.

S provedením lišáckého tahu únosu metalurgů a získáním technologie se zatřásla Lugmajská morálka a předchozí suverenita. Určitý počet dříve váhavých molnotulanů nyní pláchl na východ, přidal se na stranu Napankujských, zavrženců Tuqueniny nauky.

Zvraty k dobrému a důvody k znovunabytí naděje možná vysvitnuly někde, ovšem ne všude. Ona vylákaná molnotulská armáda nyní srovnávala se zemí baetijské vísky, města i kulturní centra. Šlo o destrukci a genocidu tak pečlivou, že poté co molnotulská armáda s pustošením skončila, Baetie se už nikdy nevzpamatovala, sešla do propadliště dějin.

Doznívání bojů a spoušť, kterou zanechaly

Na programu byl nyní jeden velký boj, a spojené síly z Visindolu, Napanku a Quedanu to věděly. Početná armáda molnotulská se vracela z doutnajících trosek Baetie zpět na Acsar, aby doplnila síly. Bylo strategicky výhodné, aby se tato armáda nikdy nevrátila.
A tak se i stalo. Jednoho dne molnotulské legie přenocovaly v provizorních podmínkách na pobřeží Opilého moře (moře mezi Quaerrou a Acsarem). Pár dní cesty odsud ležel molnotulský přístav, z něhož se armáda měla přelodit na Acsar. Do přístavu ale molnotulští vojáci nikdy nedošli, protože byli v překvapení noci ze zálohy přepadeni nově nazbrojenými armádami ze všech stran. Sklíčeni a uzamčeni v plochém terénu, nemohli zaujmout žádné strategicky výhodné pozice. Natlačeni do klubka z ostatních stran, ocitli se v nevýhodě. Mnozí se rozprchli ... a jak prchali, další se k nim přidali. Zmatek byl syndromem molnotulské prohry.

Během pár dní síly spojenců obsadily klíčový přístav, mající jim zajistit přístup na acsarský kontinent. Kdyby se bývali byli snažili vylodit přímo, obránci by je mohli odrazit. Proto připravili více lodí. Do námořního předvoje přichystali lodě k prasknutí naplněné výbušninami, sami se svými armádami doplouvali v zadní části této kolony. Nástrahy detonovaly, sotva se dotkly acsarských přístavů. Budovy padaly, trosky lítaly do dáli. Do toho všeho zmatku se vyrojily armády spojenců, které věděly, že musí postupovat rychle, chtějí-li ukončit tuto válku. Čím déle by spojenci otáleli, s tím více z portálu příchozími emanisany by se museli utkat. Proto vzali celý útok bleskovou rychlostí. Samotný portál, jejich cíl a rozhodující bod celé války situovaný v jádru Molnotulu, neležel daleko od moře. Bráněn byl na poslední chvíli, opevněn provizorně. Útočící si proklestili cestu vpřed pomocí dalších výbušnin, během pár dnů protlačili své síly až k portálu.

Protože rychle nabytá pozice spojeneckých vojsk nebyla stabilní (začali se na ně stahovat emaniští z celého Acsaru), rozhodli se v rychlosti portál zničit. Zástup mocných mystiků se sešel nad portálem, rozvířil vzduchem zněti protichůdné magické síly. Nastal oslepující záblesk, nesoucí se oblohou do odlehlých krajin, zářící jako desítka sluncí. V tu chvíli byl všechen kemraet bezprostředního okolí, držící funkčnost portálu, do posledního drobku vypálen, zbaven svého magického vazebného náboje. Tvarem se překroutil, ze země vystřelil, svinul se do podoby magického Trnu.

To byl významný den pro všechny, kteří bojovali proti státu Lugma, emaniským. Ale uhasly tím dnem snad veškeré boje, navrátil se do zemí válkou sužovaných mír? Ne tak docela. Vertolsko-Napankujská armáda v následujících desítkách dnů na Acsaru utrpěla nemalé ztráty, nakonec se musela stáhnout. Západní Quaerra, místo dříve spravované baetijskou říší, se prohýbala v anarchii, loupeživém kořistění a řádění zdivočilých molnotulských oddílů. Jižanský Quedan ztratil hodně ze svého starého lesku, jeho civilizace uhasínala. A neštantníci na Ifentě? Ti zůstali po několik následujících století zotročeni ve své vlastní domovině obsadivšími emanisany.

Následující století, která se snažily urovnat spoušt zanechanou Ideovou válkou, se nesla ve znamení zmatků. Po zničení Acsarského portálu se nekompromisní emaniská bohyně Tuquen zřekla všech svých stoupenců ponechaných na Icaenelu. A ti ztratili své zázemí, tápali.
Někteří se přizpůsobili, domestikovali a našli jiné způsoby (Napanku, s dlouhým zpožděním i Ifenští emanité), jiní zanikli ve zmaru (Acsarský stát Lugma).

Doba po sobě zanechala i jiné šrámy. V některých méně zasvědcených oblastech byly pro zadostiučinění místních pořádány hony na "mechanisty", za které zaplatili životem mnozí zástupci garamianské vývojové větve (a to ani jejich předci nemuseli být původními emanisany).

Portál uzavřen. Jednou provždy?

Je jisté, že portál na Acsaru se již nikdy více neotevře. Všechna magie držící portál pohromadě byla z oblasti vyhnána, přeměněna v magický Trn. Stačí však toto označit za uspokojivý epilog?

Pamatujme, že na Emanisu stále přebývají fanatičtí zástupci superiority umudské rasy, vedeni zlovolnou bohyní Tuquen. Pamatujme, že svou prohru ve válce jen tak neponechají být -- z toho, jak fanatické ideologie fungují můžeme hádat, že budou pokládat vše icaenelské za odporné, zavrženíhodné ... a do budoucna budou vyčkávat na tu správnou příležitost, vidinu pomsty.

Občas (i v současné době) se stává, že emaniští otevřou působením své magické aktivity mezi Icaenelem a Emanisem menší portál, ze kterého škodí a sužují okolí. Od odeznění Ideové války se jim nepodařilo najít další portál dosti obšírný a stabilní, aby z něj mohli provést vojenskou invazi ... ale nikdo neví, zda-li se jim to jednou nepodaří ...

Pro icaenelské zůstává Emanis ztvárněním pekla; v pohádkách se Emanisu a jeho obyvatel užívá ke strašení malých dětí ...

Článek: 3.4.1-svapa.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 15333 B

Statistiky

Počet obyvatel: 150 000
Počet vojáků: 10 000

Hlavní organizace: Rada tří, Botron
Vedlejší organizace: Stoupenci Kruhu, Neviditelní, Ilteri

Vývoz: drogy, stavební materiál, otroci
Dovoz: zbraně, otroci

Architektura: dřevohlinité stavby, vyjímečně kámen
Kultura: násilná, primitivní, pouliční, žádná

Historie města

Někde v rovníkové oblasti východní Quaerry, na poloostrově Tonaema, zde byla před tisíci lety založena Svapa. Místo se avšak v té době nejmenovalo Svapa; navíc se ani nejednalo o město. Supu, tak zněl název emaniského vojenského tábora, postaveného agresory Ideové války. Supu měl, jako spousta jiných táborů, sloužit k podrobení místního obyvatelstva (a k potlačení organizovaného odporu domácích obyvatel).

Různí problémoví buřiči (a všichni ti, kteří se protivili emaniskému systému) byli zavlečeni do táborů jako Supu, odpracovávali si zde celoživotní tresty za svou “troufalost” vůči nezpochybnitelným Emaniským.

Jak se průběh války měnil, vojenská posádka Supu opustila. Nikdy se již nevrátila. Zato potomci zotročených využili již zbudované přístřešky k nalezení útočiště, vybudovali zde malou komunitu.

Městu se chvílemi dařilo, jindy stagnovalo. V dějinném období doby Trosek vedlo pár bojů, zejména těch obranných proti zdivočelým dobyvatelům. Uplynulo několik století, roky se začaly počítat pomocí Gentarrského letopočtu, a Svapa (název města se již přeměnil do místního, Svelfanského, nářečí) čítala něco přes osm tisíc obyvatel.

Ve světě došlo k Urupské krizi a bůh Mnoha tváří začal terorizovat vše živé. Mnozí byli toho názoru, že se blíží konec světa. Takto smýšleli i Yaxmeenští piráti, doposud loupící v okolí Svelfanského moře. Šlo o početnou a velmi zkušenou skupinu žoldáků, psanců a hrdlořezů. Yaxmeenští si řekli, že si konec světa pořádně užijí, má-li nastat. Sebrali své loďstvo, které početně připomínalo menší flotilu; vydali se naslepo vraždit, znásilňovat a krást ... a na smůlu místních je vítr zavál právě do Svapy. Domobrana města padla během několika dnů. Yaxmeeni začali pálit město, řádit a užívat si všech těch zvěrstev, na kterých si zakládali. Plundrovali okolí po několik dnů, týdnů, měsíců. Konec světa stále nenastával, tak se zastavili a zamysleli. Zůstali trčet v tomto městečku, bez dalších cílů a plánů. Někteří odpluli a vrátili se zpět ke svým pirátským způsobům, většina však zůstala, zabydlela se ve městě.

Stará emaniská pevnost postavená z robustního kamene a rozkládající se uprostřed města poskytla Yaxmeenu útočiště, správní centrum. Těch pár, kteří měli zájem o vládu nad městem a obnovu toho, co zbořili, se prosadilo do správní rady. Vznikla tak Rada pěti – pět vlivných Yaxmeenských rodin, vládnoucích městu.

Rada pěti ustanovila jediné hlavní ustanovení – zákon o volnosti. Předmětem tohoto zákonu bylo, že žádný jednotlivec se nemůže zmocnit absolutiskické vlády nad městem, že nemůže prosazovat své zájmy na celé město; a učiní-li tak, bude zabit. Nově tvořící se kultuře byl tedy položen základní stavební kámen – nezávislost.

Dalším rozhodnutím Rady pěti bylo posílit si ve vyrabovaném a chaotickém městě svou moc. Spolčili se s Botronem, kultem sesilatelů hmotné magie, který byl za své nekalé praktiky před několika desítkami let vyhoštěn z Gentarrské říše, na sever odsud. Botron rozvinul hrůzné přednosti hmotné magie stejným směrem, jak činil obávaný bůh Mnoha tváří (mutace, utrpení, vysávání životní schránky). Proto byl Botron obáván a opovrhován, proto byl vyhoštěn z Gentarry, i proto se hodil Radě jako schopný společník k posílení vlivu nad Svapou.
Rada měla pevnou ruku nad zájmy ve městě a Botron jim pomáhal tuto vůli prosadit.

Utvořením této vládnoucí skupiny si však Svapa získala pověst města vyvrhelů, což přitáhlo mnohé pochybné existence. Kriminálníci, vrahové, mutanti, opovrhovaní nemrtví (a podobná spodina), ti všichni se začali z exilu Tonaemské oblasti stahovat do Svapy. Rada využila tohoto trendu – pět vlivných rodin Rady si rozdělilo pět čtvrtí města, které začali pronajímat nově se přistěhovaným.
Systém začal fungovat na bezohledném zdaňování nebezpečných skupin – úředníci Rady pronajímali různým spolkům zlodějů a pobodů rozličné prostory, přičemž se starali se jen o včasnou splatnost daní. Že se tyto spolky mezi sebou začaly pouštět do svárů a potyček, to Radu nezajímalo.

Okolo roku 300 (pár let po dobytí Svapy Yaxmeenem) čítalo město na deset tisíc obyvatel. Během padesáti let se tento počet stihl ztrojnásobit. A v současnosti (rok 485) žije ve Svapě neuvěřitelných 150 000 obyvatel, což z města dělá jednu z nejhustěji obydlených aglomerací všech dob. Na smůlu organizačního selhání Rady se ze Svapy ale navíc pomalu stala ta nejchaotičtěji zubožená díra mezi městy.

Rada nepočítala s tak prudkým přívalem nových obyvatel a zvyšováním populace; jen pronajímala pozemky dalším spolkům, očekávaje, že se jí vše vrátí na daních. S postupem času ale ty nejhustěji obydlené čtvrti přestávaly daně platit, Radě se začal ztrácet přehled o tom, kdo vlastně kde bydlí a kdo je ve které městské části za co odpovědný.

Město neskutečně zchudlo a bezdomovců začalo přibývat. Skoro nikdo se totiž neodhodlával vést jakýkoliv obchod, ekonomie krachla na apatii městských pobudů, kteří se začali vraždit mezi sebou; vydělávat si začali tak, že svým protivníkům servali z mrtvých těl nějaký ten peníz. Životní úroveň upadla a cena života dregradovala na každodenní pouliční přepadávání a vraždění.

Rada se stávala jen ozdobnými panáky ve staré pevnosti a Botronu se pobodové přestávali bát, protože ten stíhal, díky své nevelké početnosti, ztrestat tak jednoho ze sta provinilců. Než se Rada zpamatovala a otřepala k dalšímu kroku, stihly ji dvě bouřné události.

V severní čtvrti, situované na strmých kopcích, došlo k ráznému sesuvu půdy. Místní totiž hořečně káceli dřeviny v kopcích, aby získali levný stavební materiál pro své příbytky. Kopcovitá krajina se tak stala masou bahna, která se jednoho dne v dešťovém období strhla do údolí. Skoro celá čtvrť (jedna pětina města) byla zasypána, spousta životů pod sesuvem pohřbena.

Mezi zesnulými zahynula i celá jedna rodina z Rady pěti, která zde přebývala na svém sídle. Tétu události chtěli v bleskové rychlosti využít zástupci další rodiny z Rady, k absolutistickému puči, pokusu o ovládnutí města. Celá východní Svapa se strhla v bojovou řež, do které byli navíc vtlačováni různí žoldáci, zlodějské spolky a bratrstva nájemných vrahů. Až dunění zbraní utichlo, zrádci Rady byli vybiti (pověšeni a nabodeni na kůly v notoricky známé uličce Zrádců), ale situace zanechala následky. Došlo k ohromnému vyvraždění východní Svapy. Rada pěti byla těmito událostmi zredukována na Radu tří.

Nejhorší čtvrtě města se proměnila ve shluky kanibalisticko-vražedných dysoptií, protože nikdo zde nedokázal zajistit ani ty nejnižší potřeby. Byl nejvyšší čas, aby Rada a Botron začali podnikat kroky k zachránění alespoň těch čtvrtí, které ještě tolik nezdegradovaly. Ve zdemolované východní čtvrti zřídili radní několik arén, začali si zde trénovat a vydržovávat žoldáky. Tito ozbrojenci se brzy stali armádou, mající udržet náznak pořádku v zachovalých čtvrtích a odříznout příval zdivočelé špíny z hrozných západních čtvrtí.

Ekonomii města dokázal z trosek postavit na nohy botanický objev. Zjistilo se, že se v přilehlém klimatu dokáže uchytit Lisnac, omamná rostlina ze studenějších krajin. Svapa, ač se nachází v rovníkové oblasti, je ze severu zaštítěna horským masivem, který kryje příval horkého vzduchu. Zdejší mikroklima proto proměnuje oblast v bažinu, ve které se Lisnacu daří.

Rada tedy nechala v oblasti města postavit Lisnacové plantáže a začala droguu vyvážet do okolních civilizovaných měst. Poptávka byla vysoká, protože sehnat odvary Lisnacu v rovníkové oblasti není snadné – a tak si Svapa mohla začít diktovat ceny. Ekonomická očekávání zisku začala omezovat lůza ze západních čtvrtí Svapy, přepradávaje karavany s Lisnacem, proudící z vlastního města. Tito přepadávající bandité se však brzy stali na Lisnacu závislí, což vnuklo nápad Radě – za pomocí drogy by se jim možná mohlo podařit ovládnout ty tlupy primitivů ze západní čtvrti. A tak Rada nechala několik zásilek odvaru Lisnacu úmyslně ztratit v západních čtvrtích, očekávaje, co se stane. Část obyvatelstva se, dle očekávání, stala na Lisnacu závislá a zdálo se, že udělá vše, aby dostala další dávku. V bažinách na západ od města nechala Rada vybudovat další Lisnacové plantáže, jištěné oddíly hlídkujících žoldáků. A stalo se, že valný zástup spodiny ze západních čtvrtí se přišel přihlásit k práci na plantážích. Tato nově zřízená levná pracovní síla začala sekat dobrotu, aby výměnou za práci na plantáží dostala své dávky drogy.

Současná Svapa

Město je ze svého základu chaotické a neuplatňuje přemíru zákonu – proto je možné, že právě ve Svapě potkáte zástupce různých mocenských skupin, které jsou civilizovanou společností vyhoštěny a postaveny mimo zákon (např. Neviditelní, stoupenci Kruhu a všemožní mutanti v civilizovaném světě zuřivě pronásledovaní, ti budou ve Svapě jen obyčejnými sousedy). Oproti tomu absolutistické moci a nauky (Dron poslouží za všechny příklady) nejsou ve měště vítány, neuchytí se zde.

Morálka celého města je nízká a na každém kroku číhá nebezpečí, nějaký lapka, podvodníček, pobuda, vrahounek. Obecně se ale dá říci, že východní Svapa je mnohem bezpečnější (a částečně I civilizovaná) v porovnání s hrůzami západních čtvrtí.

Východ je oblastí nekompromisních obchodníků a surových žoldáků, prosazujících pořádek až do přepjatého násilí. Platí zde kupní síla peněž a svalů – což dokladují arény, zbrojířství a pouliční ringy. Všemožné spolky s vlastními zájmy si v oblasti uchovávají určitou formu obezřetnosti. Rada nad touto oblastí vládne, daně se zde platí.

Na západě se vraždí s každodenní periodicitiou; co hůř, obyvatelstvo je zde tak otupělé, že v reakci na projevy násilí ani nepohne brvou. Bratrovražedné války, nahodilé otrokárství i kanibalismus (smečky zdivočelých bezdomovců), ty jsou zde na denním pořádku. Rada se sice pomalu snaží do oblasti pronikat (vojenskou silou i zdrogováním obyvatelstva ve feťáky poslušně ujíždějící na Lisnacu) a zavádět pořádek, nijak valně se jí to však nedaří. Dvě třetiny veškerého obyvatelstva žije právě v západních čtvrtích, v tom zvěrstvu.

V severní oblasti se po sesuvu půdy nechala zřídit cihelna – výrobna levného stavebního materiálu, páleného jílu a bláta. Celá Svapa je (až na výjimky typu původní emaniské pevnosti) totiž stavěna z hlíny a dřeva, v primitivním stavebním stylu. Hliněné budovy, často navíc stavěny jedna na druhou, moc nevydrží, chátrají a kolabují; proto cihelna pomáhá k údržbě města. Dále na severu funguje několik hlubinných dolů, snažících se získávat železné rudy (snaha o výrobu zbraní); tento průmysl je však nevýznamný, přehlédnutelný.

Na jihu příléhá Svapa k Svelfanskému moři. Přístavních čtvrtí je tu více – některé hrozné (přiléhající na západní oblasti), jiné pevné a střežené, sloužící jako další obchodní stezky, vedoucí na Vertolský kontinent. Ve středu jižních čtvrtí působí Botronští mágové (jižní věž staré emaniské pevnosti se stala jejich útočištěm); pro své vlastní experimenty unášejí oběti z postradatelné západní Svapy a zkouší na nich své nebezpečné magické experimenty.

V samotném středu města přetrvává na skalisku původní emaniská pevnost, pyšnící se svou impozantností. Oproti jednoduchosti dřevohliněných chatrčích v přilehlých čtvrtích jde o poctivou práci emaniské vojenské architektury, užívající robustní kámen s pomocí železa jako kotvení. Z emaniské pevnosti, konkrétně z menšího sálu, vládne Rada tří. V druhém, větším sálu se konají veřejné řeči, procesí a diskuze (členové Rady sem nechodí a nekomunikují s prosťáčky – na to mají své zástupce).

Obraz města

Přibližná mapa Svapy a přiléhajícího okolí: Zde je mapa v detailním rozlišení.

Dodatky k orientačním bodům města: (1,2) původní emaniská pevnost; (3) v posledních letech vybudovaná aréna, částečně užito i kameného zdiva; (4) východní brána - rozbořena při vnitřních bojích Rady; (5) západní brána slouží jako vojenská pevnost proti lůze z města - aby se nedostala do okolí a neškodila; (6) jižní věž, která se stala působištěm Botronských mágů; (7) cihelna, využívající spoustu vyplaveného jílu z řeky a ze sesuvů z vykácených severních kopců; (8) ložiska železných rud; (9) ulice zrádců - zde se vyvěšují ti, kteří se zprotivili vládě Rady.
Dodatky k názvům: (stará slévárna) zde ležela emaniská výrobna zbraní; (tábor) zde měli emanisané ubytovány vězně, příbytky se nedochovaly; (špinavé doky) místo plné pytuk, drog a špinavého požitkářství; (staré město) rozloha původního města, než se jej zmocnili Yaxmeeni.
Emaniská věž uprostřed města, sídlo Rady tří:
Priblížení atmosféry chaotické architektury slumů ze západních čtvrtí:

Článek: 4.1.1-rovinne-rozmery-bozstev.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 3568 B

O prostorách a působení

Ke zjištění se dostalo, že bytosti o silné, naplněné duši obývají vnější roviny, označované souhrnně Magelar. Mají různá přesvědčení, podoby a hlavně různou moc. Nejsou si tedy všechny rovny. Samotný Magelar je rozkouskován do svých subdomén, které tyto bytosti obývají , někteří ve skupinách, jiné v osamocení. Mají tady s přihlédnutím na ono "ubytování" vybudované různé panteony, do kterých se seskupují a působí v nich ve svých spojenectvích, třeba proti jiným panteonům s protichůdnou soustavou názorů.

Jak se jeden může stát bohem? Stačí když překoná bariéry mezi rovinami, dokáže osvobodit svou duši od těla (za života), nebo od jiných pout (kupříkladu rovina smrti za smrti).

Ale že by to osamoceně bylo tak lekhé? Mnozí to zkoušeli, ti schopnější neuspěli; ti neschopnější vyvázli poznamenáni bláznovstvím i smrtí. Je tu ještě něco - do rovin vnějších vtěsnati nový obyvatel se může jen a pouze, je-li mu vstup otevřen (a tento odpor pocítili všichni, kteří se o to pokusili a zůstali naživu, aby o tom mohli vyprávět). Alespoň tak je zmiňováno z vyprávění mystiků v kronikách starého Aneru; vše stejné, kromě jednoho jedinkého příběhu, ve kterém zlem oplývající hledaný odpadlík a mocný mystik Equandus překoná tyto hranice, stane se bytostí vnější. Toto je prosím jediný doložený případ známý.

Je smýšleno, že toto vymezení znamená jakpak vnejší rovinu udržuje mocná, nepoznaná síla, která selektuje, zdalipak do prostor vnějších kde sídlí božské bytosti může někdo vkročit. Zformuloval se filosofický směr vycházející z úvah o aspantě, úvah Molkipaea Matea - směr zvaný Embotiqua. A byli to stoupenci Embotiqy, kteří v jinačím světle vyložili Molkipaeovu tezi velkého řádu; vidí v této síle dění okolo vnějších rovin, dokonce jí dali název - Illynpor - a vkládají v ni děje řídící celistvost celého universa.

Vyložení účelu a fungování

Samotná podstata vnějších rovin (zpracovaná v podrobném pojetí Embotiquisty) jde rozdělit na dva díly:

Illynpor, který je za všech okolností nepřístupným celkem, souborem neznáma, jehož vliv je nezlomitelný; jehož působením je realita poskládána z rovin tak, jak je a je udržována v konzistentním stavu. I tvary, bytosti, uskupení rovin jím složené mohou být zase rozpouštěna. Bytost, která žádá o povznesení do vnějších rovin musí projít sítem Illynporu. Je to vyšší část vnějších rovin.

Magelar je sekundární částí, je to množina rovin, které obývají božské bytosti. Roviny jsou tu ustálené, ale mohou zde také vznikat dočasné, protože prostor zde nehraje žádnou roli. Čistě hypoteticky i smrtelná bytost zdatná v magii si může dočasně vytvořit svoji rovinu v Magelaru, ta ale nebude propojena s ostatními zdejšími rovinami (a čistě prakticky, přesně toto stoupenci Embotiqy ve svém bádání po několikrát provedli). Cestovatel tedy nikdy nebude schopný se setkat se zdejšími obyvateli, to zdá se býti nad síly kdejaké smrtelné bytosti (nicméně božské bytosti se mohou ztvárnit do reality).

Článek: 3.5.2-imvaer.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 4251 B

Členové Imvaeru, to jsou přímí stoupenci boha Arvedliqa. Představují vedlejší větev nauky kultu Dronu, bohem Dronulgaesem a jeho řádem tolerovanou (je tomu tak i proto, že v božských kruzích jsou Dronulgaes a Arvedliq blízkými spojenci se společnými zájmy). Narozdíl od učení Dronu, které oslovuje masy, se Imvaer nesnaží o otevřenou komunikaci s širší veřejnosti (ani po tom netouží); jedná se o vnitřní kult, rekrutující do svých řad magicky nadané - pro vnitřní účely kultu, pro "ochranu" nauky Dronulgaese a Arvedliqa.

Na původ a společenské třídy se v Imvaeru nehledí. Se dvěma až třemi mocenskými hodnostmi členstva kultu se také nedá mluvit o nějaké přílišné hierarchizaci. Na pozice učedníků mezi sebe berou jakékoliv otrhance v dětských letech, mají-li tito učedníci slušný magický potenciál. Z rekrutů se po završení dlouholetého a náročného tréninku stávají Vyvolení - elitní jednotky, určené pro vyhledávací a eliminační činnost (iskari, mutanti, vakrra, i jiní nepřátelé oficiálního kultu Dronu).

Ve svých vojenských a taktických akcích nepůsobí Vyvolení v armádách či v legiích, ale v menších, víceméně nezávislých a soběstačných skupinkách. Přísný dril a hierarchická organizovanost Dronu se tu neuplatňuje (Vyvolení jsou první investigativní linií v boji proti chaosu a zmatku, proto se v chaotickém prostředí musí umět pohybovat), musí zvládat vyjít i individuálně. Kromě ovládání magie kladou též důraz na fyzickou průpravu. Samotný bojový výcvik Vyvolených je náročný; není tajemstvím, že snad polovina rekrutů jej nezvládne.

Jaký je vztah členů Imvaeru k magii? Je známo, že Arvedliq je jediný bůh, který dokáže obstojně ovládát vyšší duševní síly (jeho moc v této oblasti je nezpochybnitelná, jiné druhy magie však neovládá). Propůjčuje svým stoupencům síly duševní magie, a to k boji proti iskaritům, vakrrasům a jim podobným duševním parazitům. Imvaer tak dokáže na celém Icaenelu konat jedinečnou purifikační magii (duševní "zázraky", chcete-li), uzdravovat duše. S pomocí ovšem můžete počítat jen tehdy, nejste-li odpůrcem kultu.

Stoupenci Arvedliqovi se dělí na Čistotné a Vyvolené. Čistotní zastupují nebojovou složku kultu (mnozí, kteří nezvládnou po fyzické stránce výcvik na Vyvolené se uchýlí právě k těmto pozicím), zůstávají ve vnitřních chrámech, provozují duševní magii vysoké úrovně a pomáhají od duševních parazitů těm, kterým zvládnou pomoci (duše slabě zasažené). Vyvolení v terénu eliminují ty, kterým již pomoci k duševní čistotě není (nebo pomoc dobrovolně odmítají).

Na jaké bázi fungují vojenské operace Vyvolených? Jednají otevřeně - svou činností se nijak úzkostlivě neskrývají, nosí přímo viditelné oblečení (různá brnění, červenoočerných barev) se symboly Arvedliqovými. Jejich činnost a záměry v určitém městě však může zůstávat záhadou - přebývají uvnitř pevností Dronu (Imvaer nemá ve většině měst žádnou stálou vojenskou posádku), nemusí často vystupovat na veřejnost. Obvykle cestují z města do města, ve skrytu noci; své akce též provádějí raději touto dobou, v rychlosti. Nepřítel často útok nečeká; dokud Vyvolení nevtrhnou do tvrzí a útočišt nepřátel, nemusí protivník vůbec nic tušit.

A jak bývají Vyvolení vybaveni? Jedním slovem: dobře. Poznáte je podle preferencí ostrých čepelí jako zbraní (což ovšem není výhradní volba, jen standardní trénink) i nějakých těch magicky vylepšených předmětů (dostává se jim erární výbavy dronských vyšších armádních hodností). Ne mnoho pošetilců se s Vyvolenými pouští do křížku; ještě méně jich může vyprávět uvěřitelné příběhy, jak nakonec ozbrojencům Imvaeru uteklo.

Článek: 2.2.4-zamorena-uzemi.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 14146 B

Pověry a skutečnost

Povídá se, že zamořená území nepřejí jakémukoliv životu. Území jsou posety kamenitou pouští, drsným terénem bez vláhy. Prý je tu nesmírně těžké přežít, protože vám usilují o život zástupy zrůd. A pokud vás nedostanou hned tyto zrůdy, postará se o vás bůh mnoha tváří, který zamořená území svírá ve svých pařátech.

Každý děsivý příběh má své pravdivé jádro. A řeči okolo už nemusí být tak pravdivé; ty si mohly strašpytlové a zbabělci už jen vymyslet. Představivost je přece docela bujná věc.

Zamořená území (resp. jejich části) ve skutečnosti nejsou zas tak nehostinná a zrůdná, jak se věří. Příběhy o hrůzách zamořených území si mezi sebou vyměňují obyvatelé měst, kteří se nikdy neodvážili vykouknout zpoza hradeb, vydat se do pustin.

Je sice pravda, že před dvěma stoletími byla zamořená území téměř zbavena života; do dnešních dnů si ale život našel cestu zpět, stabilizoval se. Mnohé hrůzy už nejsou tak aktuální hrozbou, jakou byly dříve.

Občas se smělý odvážlivec vypraví do zamořených území a už se nevrátí. Domovští obyvatelé si začnou vyprávět o smrti tohoto putovatele; neuváží, že mohl zamořenými územími projít do jiných krajin, či se v nich přímo usídlit.

Ti, kteří jsou v civilizované společnosti odmítáni (někteří míšenci, nečistí nemrtví) a ti, kterým ve městech jde přímo o krk (mutanti, duševní hybridé, mágové praktikující hmotnou magii) často odchází do exilu - vydávají se do zamořených území za novým životem. Vyhnanci mohou v zamořených územích zakládat jen obyčejné vesnice; civilizovaný svět však věří, že se jedná o doupata zrůd. Tedy i krvelačné zrůdy se pohybují v zamořených územích, těch ale zdaleka není většina.

Navíc, nauka velkých svatých kultů (Dron, Ilteri, apod.) ukazuje zamořená území svým uctívačům jako útočiště nepřátel božského plánu, božského záměru a nauky. Takové podání skutečností pomáhá k navodění válečné nálady proti "provinilcům" ze zamořených území; a hodí se při expanzi, dobývání (velkým kultům vždy přijde vhod nějaké to snadno vydobyté území navíc).

Co jsou ve skutečnosti magické Trny?

Když roku 235 došlo k celosvětovému magickému záchvěvu, zasažená zřídla magické energie byla nenávratně přetvořena. Část aktivních studnic magie se přímo roztrhla do okolí, vybuchla a zanechala po sobě krátery, praskla v dimensionální trhliny. Okolí těchto míst nevypadalo hezky, a také bylo téměř zprovoděno veškterého života. Po nějaké době se tyto magické krátery stihly stabilizovat - dosti dimensionálních trhlin se zacelilo, kráterická údolí obrostla životem. V zamořených územích je sice stále největší výskyt dimensionálních trhlin, katastrofální stav však již odezněl.

Z míst, která oplývala slabší formou magie vznikly magické Trny. Poté, co se přehnal magický záchvěv, proměnily se i některé kemraetské rudy. Kemraety, původně zářiče magie, zde drasticky změnily formu, přetvořily se v Trny. Změna skupenství těchto rud znamenala zkrystalizování, zvětšení na oběmu a časté vynoření ze země, někdy až do výšky desítek metrů. Těmto ostrým skaliskám vyhořelých kemraetských střepů se začalo říkat magické Trny. Jejich přilehlé okolí se stalo nejnehostinnější pustinou, protože Trny začaly vysávat magickou energii v dosahu.

Obrázek: magické Trny
Proč bylo bezprostřední okolí Trnů nadobro proměněno v hrubou poušť? Magické krátery se zacelí, dimensionální trhliny jde po vynaložení určité snahy zavřít; Trny však zůstávají.

Původní kemraetské rudy dokázaly proudy magie do světa buď vnášet, nebo odrážet. Magické Trny magii ze světa odčerpávají. Nejedná se o nějakou celosvětovou zhoubu, vystavení se blízkosti Trnů však zůstává nebezpečné. Pokud se budete pohybovat v blízkosti Trnů po nebezpečně dlouho dobu, ztratíte spoustu duševní i tělesné energie. Ucítíte, jak jsou vaše síly odčerpávány. Váš konec se bude blížit. Pravděpodobně zemřete, protože ztratíte všechnen pozitivní náboj magických sil, kolující vaším tělem. Pokud vám ztráta životních sil neohrozí (např. pokud jste nemrtví), pak Trny mohou stále ohrožovat vaše duševní síly - pomátnente se na mysli. Odtud ty nemrtvé zrůdy, pobíhající po zamořených územích.

Jaké je rozložení magie v zamořených územích?

Magické zastoupení v okolí zamořených území není stabilní. V jednom místě může být magický náboj díky zdejším dimensionálním trhlinám a studnicím bohatý, o pět kilometrů dále se magické síly mohou začít nebezpečně rychle ztrácet v Trnech. Přechody v intenzitě magického pole tu jsou oproti nezamořeným územím nečekaně náhlé a prudké.

Pro všechny cestovatele, kteří se odváží překročit zamořená území, platí dávat si pozor na rozpoložení magických sil v okolí. Ne všechny Trny jsou vystouplné na povrchu a viditelné, tudíž je místo spoléhání se na zrak vhodnější vnímat síly magického pole v okolí; magicky slabá místa obejít.

Bůh mnoha Tváří

Tento bůh, postrádající schopnost jakéhokoliv vyššího myšlení, byl zrozen z magického žáru, vzniklého při ucpání průchodu do mimosvěta. Po zrození boha mnoha Tváří se zbytkový žár ze zavírajícího se mimosvětského portálu uvolnil, prohnal se celou planetou, způsobivše magický záchvěv. Právě při magickém záchvěvu vyhořely spousty magických studnic, roztrhly se dimensionální trhliny, vznikly Trny.

Bůh mnoha Tváří dokáže ve své nehmotné existenci přistupovat k Trnům, čerpat z nich magii. Byl totiž zrozen ze stejné podstaty jako Trny, které mu nyní slouží jako médium k nabývání moci.

Ze všeho nejvíc má bůh mnoha Tváří rád životní energii, tj. magickou energii kolující v živých tělech. Proto pokud může, vysává život z živáčků, zbloudilých k Trnům.

Pověry říkají, že v zamořených územích nemůže žádná živá bytost přežít, protože její tělo vysaje bůh mnoha Tváří. Uveďme si nyní toto tvrzení na pravou míru: není zdaleka tak pravdivé. Abyste se dostali do ohrožení, musíte se k Trnům přiblížit na nebezpečně blízkou vzdálenost. Dále, bůh mnoha Tváří za Trny nevidí, pouze dokáže cítit magické proudy, které se do nich vstřebávají. Pokud budete tak pošetilí a v blízkosti Trnů sešlete kouzlo, pak bůh mnoha Tváří vycítí vaši přítomnost. Pouze tehdy bude mít dostačující podnět, aby se obtěžoval vysát vaši tělesnou schránku v prach.

Je sice pravda, že po magickém záchvěvu roku 235 a krátce poté dokázal bůh mnoha Tváří vysát obrovská kvanta života. To, že tento nenasytný bůh dokázal ohrozit a vysát vysoké procento celého Icaenelského života bylo zapříčiněno nestabilními dimensionálními trhlinami, které byly volně přístupné z mnoha dimenzí. Bůh mnoha tváří se dokázal nabourat do těchto kolísajících trhlin a vysávat život i z nich. Současnost je však mnohem bezpečnější, protože většina po magickém záchvěvu vzniklých nestabilních trhlin buď zanikla, stabilizovala se, nebo byla zavřena. Nebezpečí boha mnoha Tváří a vysátí života proto hrozí jen v přímé blízkosti Trnů.

Život v zamořených územích

Díky obrovské koncentraci magie nebude zdejší život už nikdy takový, jako dřív. Valná většina flory buď v pohnutých podmínkách nepřežila, nebo zmutovala. Vznikly tak nové odrůdy rostlin, žijící v prapodivných podmínkách.

Zvýšené magické pole přimělo spoustu rostlin k adaptaci. Magické vlny prostředí zamořených území totiž přináší výživné výhody, umožnující rostlinám lépe růst. Tyto rostliny dokáží přežít jen v zamořených územích, mimo ně z nedostatku magické "vláhy" uvadají.

Rostliny nabývají bizardních barev (zelená i žlutá), podivných forem (např. kolonie vodních polštářků) a jsou zvláště nehostinné (paralyzující kouře, otrávené ostny, atp.).

Jiné, stále dosti neobvyklé rostliny (popínavé, masožravé, atp.), se dokázaly rozšířit ze zamořených území i do klimaticky podobného, nezamořeného okolí. V několika oblastech tak došlo k lokálním ekologickým katastrofám, kdy rostliny ze zamořených území vytlačily původní floru.

Rostliny zamořených území jsou v porovnání s obyčejnými rostlinami zpravidla dravější, divočejší a prudčeji bující. Pro toho, kdo se v nich nevyzná mohou představovat nejedno nebezpečí.

A zvířata? Zmutované verze původní fauny nabyly na nebezpečnosti a lstivosti - naučily se pasivně využívat magie. Zvýšená regenerace i odolnost proti elementům jsou typickými výsledky jejich mutací. Jednotlivá zvířata se také často stávají agresivnějšími, za což může vystavení blízkosti Trnů.

Společnost zamořených území

Prostředí zamořených území je oproti původním, magicky neposkvrněným územím drsnější a za chyby se tu platí (obvykle životem). Proto je i veškerá zdejší civilizovaná společnost postavena na přísnějších zásadách.

Předsudky říkají, že zamořená území jsou obývané pouze pološílenými zrůdami a nemrtvými fanatiky, kteří mají v oblibě obětovat živé (viz stoupenci Kruhu). Jedná se opět o další nepřesný omyl. Ptejme se, kam odchází všichni ti exulanti, vyhoštěnci čistého světa. Ti si v zamořených územích totiž dokázali poradit, vybudovat si vlastní komunity. A nejedná se zrovna o nějaké rozvrzané, dřevěné chajdy ze ztrouchnivělého dřeva.

Před stopadesáti lety se vydal vojenský průvod Dronu, skýtající desítky tisíc vojáků, do hlubin zamořených území východoquaerrského kontinentu. Tato výprava měla za úkol proniknout do srdce Gentarrské říše, ponořené v zamořených územích. Na původní poslání výpravy, tj. na záchranu vzácných relikvií a cenností, se ale zanevřelo. Výprava se už nikdy ze zamořených území nevrátila. Oficiální kult Dronu o jejich osudu odmítá mluvit, s tím, že zde zahynuli.
Ve skutečnosti však vůdce původní výpravy ohromila moc ryzí magie, která proměnila zamořená místa. Začali pochybovat nad svým vyznáním, snaze o "perfektní svět". Vzdali se svého boha a své víry, začali zde budovat novou komunitu. V úctě k síle magie zbudovali chrámy bohyně Impatě. Vznikl tak Revant, mocná organizace a opora veškerého civilizovaného života v zamořených územích.

Ostatní spolky působící výhradně v zamořených územích také existují, jsou ale spíš menšího, lokálního charakteru. Civilizace se zde seskupuje v obrněných městech (státy neexistují, protože díky členitosti zamořených území se nenajde mnoho rozlehlých bezpečných ploch, které by se daly osídlit a označit za stát).

V dobách nouze bývá v zamořených územích nepsaným pravidlem pomáhat jeden druhému (a to platí v případě jednotlivců, i v případě sousedících měst).

Civilizace magicky čistých míst a ústup zamořených území

Zdá se, že zamořená území s postupem času ustoupily. Okolo let 235 - 240 zabíraly největší podíl pevniny, a to ohromných 80%. Od té doby se zmenšují a utlumují. V současné době se dá asi 50% všech území považovat za zamořená. Rychlost ústupu zamořených území však v poslední době značně zpomaluje.

Obrázek 1: Zamořená území (červeně) okolo roku 240:
Obrázek 2: Zamořená území (červeně) okolo roku 360:
Obrázek 3: Zamořená území (červeně) okolo roku 480:
Většina nestabilních dimensionálních trhlin a vyvřelých magických studnic z dob magického záchvěvu se zacelila, vyhasla. Některé trhliny zůstaly a stabilizovaly se. Magické Trny však stále zůstávají, odstraňují se nesnadno. V oblasti, kde se tyčí jeden Trn okolo planiny čistého území jde snad daný Trn z povzdálí rozbít obléhací technikou a vzniklé úlomky odvést, vyházet např. do moře. Území se tak do jisté míry dá pročistit. Pokud ale narazíte na dlouhý, po stovky kilometrů se linoucí horský masiv utvořený z Trnů, jedná se o takřka neprůchodnou bariéru. A místa, která byla i před záchvěvem z mimosvěta mimořádně silně magicky aktivní, tak z těch zůstanou magicky vroucí krátery na věky věků.

Do budoucna se tedy dá předpokládat, že část zamořených území bude ještě vyčištěna a zabrána rozrůstajícími se mocnostmi z nezamořeného světa; těchto území však již nebude totik, kolik si jednotlivé mocnosti přejí. Dříve nebo později dojde k boji o zemi ... a pamatujme, že ani původním obyvatelům zamořených území (Revant aj.) se nebude líbit, když je někdo začně vytlačovat z míst, kde žijí.

Článek: 2.1.2-planeta-icaenel.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 11902 B

Dohady ze vzdálených časů

Ze vzdálených a mlhavých dob minulosti se dochoval spis anerského astronoma Boecina Mae, který s vervou jistoty tvrdí spoustu věcí. Ve svých objevech spočítal rozměry planety Icaenel, průměr (kde si pomohl odchylkami vržených stínů v době plnodennosti). Tvrdí, že příčný přůměr planetou dosahuje ohromné velikosti (circa 14 600 km).

A teď pro srovnání: pozemská země dosahuje průměru 12 500km, což, když se přepočítá na plochu, má rozlohu od Icaenelu dvoutřetinovou, objem hmot cca 60%. Že jest Icaenel planetou rozlehlejší, to platí; gravitace se tomu stává úměrná, oproti našim zvyklostem je lehce zvedlá (12.4 m*s^-2 vs. pozemských 9.81 m*s^-2; Icaenelská gravitace je vyšší, ne ale přímo úmerná hmotě - planeta Icaenel je přeci jenom z velké části tvořena lehkými prvky, plná puklinek, dutin a prázdných prostor).

Fakta o planetě v sumarizaci:
průměr: 14 600 km
povrch: cca 3*10s^9 km^2
gravitace: 12.4 m*s^-2

rotační perioda: 38 hodin
orbitální perioda: 472 "dní"

Poznámka bokem: Naše zažité způsoby měření a jejich jednotky (mějme na mysli metry, kilogramy atd.) nemusí býti používány, je-li po chuti. Z technologických potřeb si Icaenelští vědci vymysleli vlastní jednotky - vznikly z potřeb něco měřit - dle přírodních podmínek a z tradic užívaných násobků, dělenců, kde to bylo možné.

Změny v pojetí času a gravitace (tedy v obecném podmínky) nás zajímat vůbec nemusí - domovský život se v nich vyvinul, je na ně navyklý. Tudíž tyto podmínky vnímá jako přirozené prostředí (a stejně můžeme i my).

Oběh planety, roční cyklus

Hvězdná soustava, ve které se Icaenel nachází, je pozmněného ražení. Soustava má dvě slunce, zdroje energie. Dirrlan je skutečnou hvězdou, vodíkovým vesmírným kotlem srovnatelným s jinými modrými obry, hvězdami větších rozměrů rozmístěnými po galaxiích. Eisa je pulsující koulé fialového energetického abstrakta, jeden z nejzajímavějších vesmírných objektů noční oblohy.

Oběžník Icaenelu se vychyluje do elipsy, ve které převládají teplejší i studenější období (dle vzdálenosti planety od hvězd). Kdyby nebylo Eisy, teplotní výkyvy by byly téměř nesnesitelné. Takhle se ale přečkat dají. Sám život na planetě je navyklý, odolnější k teplotním změnám a výkyvům.

za počátek ročního cyklu je považována doba, kdy je planeta nejblíže Eise, nejdále od Dirrlanu (vnější cyklus, studenejší období, = parlen). Poté se roční doba střídá, planeta obíhá kolem Dirrlanu (za vnitřního cyklu, teplého období, = apilen).

Průběh kalendáře si zakládá na ročním oběhu; drobnější dělění probíhá odvozením z oběhu měsíce Quanae (orbitální perioda necelých 8 dní ->týden o délce 8 dní), nebo jinak (měsíce dle ročních fází). Vzniklo i vícero pokusů o umělý kalendář, z nichž se překvapivě do užívání prosadil kalendář ixeenský, z Xilmiitského učení (sleduje vrtkavost rozpoložení duševních sil v průběhu roku). O starém kalendáři více ve článku o povahách duše. O současném kalendáři více zde.

Ročnímu cyklu se někde, zvláště ve starších textech, říká endirrlace; ono slovo je přímo odvozené od hvězdy Dirrlan, znamenající defacto ob-dirrlanštení - oběh v kruhu kolem hvězdy, tudíž cyklus roční.

O střídání světla a ... tlumeného světla. I tmy.

Z důvodů dvou zdrojů světla (a dvou měsíců světlo dále odrážejících) nejde střídání světla a tmy plynule zmapovat po celý rok; zvláště pak intenzita nočního svitu se v průběhu nocí mění.

Po většinu roku nastává v noci šero. Plné tmy dosahují až novoroční noci vnějšího cyklu, v blizkosti slunce Eisy. Po nějakých 10 dní tu v nocích nastává plná tma (zdroj Dirrlanského světla je zatměn). Takovým stavům bývá v představivosti primitivnějších kultur připisován čas očištění, čas zprovodění upadajících duší ze světa.

Světlo dirrlanské je světlo moudroučké, čisté, ostré, pronikavé, osvětluje mnohé zapadlejší kouty planety. Má stálé intenzity, je zdrojem života - úroveň svitu určuje teploty.

Oproti tomu Eisa není natolik silným ba ani stálým zdrojem záře - její světlo se rozmazává v matné, sílu osvětlení má v nejlepším rozpoložení sotva pětinovou. Také se zdá, že její svit s sebou neuvolňuje přespříliš tepla; a hlavně, svit není stálý. Osvětlení však kolísá pravidelně - za vnitního cyklu se ztrácí ve větší nafialověnou tečku na noční obloze, za vnějšího oběžného cyklu se teprve rozvíjí do svého plného svitu, do zářící fialové bludičky.

Snad to i vypadá, jako by Eisina aktivita byla podmíněna vnímáním změn magických polí ve svém okolí (a Icaenel s sebou změny magického pole přináší). Jako by se Eisa chovala po vzoru doutnajícího žhavého uhlíku, který s přísunem kyslíku vzplane.

Čas aktivit je proto podnícen dobou dirrlanského svitu - je pokládán za dobu důležitější; za Eisina svitu bývá pro většinu tvorů ten správný čas k odpočinku (noc).

Doba od rozbřesku do uhasnutí Dirrlanského světla, protočení matné záře Eisy a opětného uzření nového rozběrsku je známa jako cerradas (v našich končinách se nazývá prostinky "den"). Den není měřen pomocí hodin, je pouze vníméno sedm fází (noc, rozbřesk, ráno, slabé poledne, pozdní poledne, odpoledne, úsvit). Jakmile planeta obtočí 472 dní/cerrad, právě absolvovala svou elipsu oběhu, svůj cyklus endirrlace, nebo tedy rok.

Objekty v blízkosti planety

Icaenelu se v orbitě usídlily tyto oběžníky:


Při pohledu na oblohu jsou nejviditělnějšími objekty asteroidy, pojmenované Atini. Za dne bývají někdy schovány za mraky, ale od dirrlanského soumraku skrze noci skýtají mimořádné scenérie.

Vznáší se v širokých prstencích, nedaleko nad Icaenelskou atmosférou. Přehlédnutelné opravdu nejsou; ty větší vrhají stíny ostřejší než mraky. Menší, udrolené zlomky plynou okolo velkých asteroidů, utváří prašnou auru. Mají snad i vliv na výkyvy počasí - a to nejen svými stíny. Ve společenských pověrách se má za to, že prachové částečky Atini sestupující do atmosféry, vyvolávajíce tak při svém spádu kondenzaci vod, mračna a déšť. Ti bystřejší zemědělci si dokonce seskládali svoje "kalendáře" snažíce se zachytit pohyb Atini po obloze. Jednotlivým asteroidům připisují prašna různých typů, vyvolávající deštíky, mrholení, vichřice, duhy, i časy sucha.

A jak se Atini utvořily? Podívejme se prvně na měsíc Emanis, další důležitý objekt na obloze. Tento měsíc je viditelně narušenou tříčtvrtinou koule. A proto stačí málo k doměnkám, že Atini jsou úlomky měsíce Emanisu.

Jak a kdy se ale tyto úlomky od Emanisu odštepily nikdo netuší. Ve starých písemných spisech není nikde popisováno, že by Emanis byl nenarušenou koulí (tedy s výjimkou falešných zpráv); vždy je ztvárněn už jako koule neúplná, popraskaná, s úlomky. Co ale ve starých ixeenských spisech najdeme, jsou zvěsti o tom, jak se kde na obloze potkal jeden kámen Atini s druhým, načež pak dopadl na Icaenelskou zem. Těchto zvěstí je ale jen pár; většinou se uvádí, že se padající asteroid proměnil ve svit a prach ještě před dopadem.

O vzniku Atini se mezi vzdělanci vedou spory. Uvažuje se, že křehký a suchý měsíc Emanis sám od sebe praskl, čímž se jeho úlomky roznesly po oběžné dráze. Jiní se snaží dopočítat, že Quanae, menší měsíc, do Emanisu narazil. Další je zpochybňují, že takový úkaz by byl jen absurdním, protože Qunanae je prťavým měsícem, který by neměl sílu narušit Emanis do této podoby. Našli se další, vidící v události srážku Emanisu s jiným vesmírným objektem, který byl roztříštěn v Atini, Emanis naprasknut. Novikou v téhle už bohaté rodince teorií je myšlenka, že Quanae je vlastně jen utrhlým kovovým jádrem Emanisu.

A samotné měsíce

Na orbitě Icaenelu se usídlily dva měsíce - Emanis a Quanae.

Povíme si prvně o Emanisu a začneme u mýtů, které se k němu vztahují. Někteří se domnívají, že v dobách zrodu planet narazilo zbloudilé těleso do formující se planety Icaenel. Zasažený Icaenel se po nárazu stihl znova zaoblit; jakož žhnoucí koule prskajících magmat byl stále foremný. Zbloudilé těleso putovalo po nárazu vesmírem dále. Úštěpky vyvřelých hornin z vesmírného nárazu se v orbitě planet smotaly, utvořily Emanis.

Fakticky je tomu tak, že Icaenel a Emanis jsou podobného složení - obsahují stejné vzácné prvky. Z dostupných indicií se věří, že do Icaenelu kdysi narazil těžší, menší, kovový vesmírný objekt. Odškráblá masa hmoty z kolize se obalila okolo kovového úštěpku z nárazu, čímž vznikl Emanis; některé prvky z nárazu zůstaly také ležet v Icaenelu.

Emanis je měsícem, na kterém se uchoval život. Víme to s jistotou, protože měsíc byl v minulosti přístupný - dalo se z něj z Icaenelu a nazpátek cestovat - tomu napomáhaly dimensionální brány (dnes je známa pouze jedna, a ta byla pod dusnými politickými manýry z dob Ideové války zapečetěna, běžnému cestování uzamčena).

Existence života na Emanisu je malý zázrak. Jedná se totiž o ošklivý, puklý měsíc s nehostinnými podmínkami.

V současných dobách, ač je měsíc Emanis na povrchu pustý (povrch je kamenitou pouští s chabou vegetací), je obyvatelný, a také obývaný rasou Umudů (ti se zabydleli hlavně v podzemí), věnující se zde důlním činnostem, prospekci kovů. Podzemí tu překypuje životem; mnoho tvorů, kteří na Icaenelu nežijí tu má svoji domovinu. Jako by život byl orientovaný spíše na podzemí, jako by se tu vyvinul v hlubinách z důvodu dávné katastrofy rozlomení povrchu; jako by se životu znovuosídlovat povrch moc nechtělo.

Emanis oběhne svou orbitu během 19 dní.

Nyní o měsíci Quanae. Má se za to, že měsíc je zcestovalé cizím těleso, jehož oběžnou dráhu lapil Icaenel (nebo je Quanane snad vychýleným těžkým jádrem, odštepeným z Emanisu; první teorie je ale přeci rozšířenější).

Traduje se, že při bloudění vesmírem v dobách utváření světů zakleslo Quanae svou oběžnou dráhu v gravitačních sílách dirrlanské soustavy o Icaenel; zachytilo se, a zůstává nadále připoutané jako oběžník planty. Měsíc Quanae je z astronomického zkoumání vypozorovaný jakož objekt šedého lesku, lišící se vzezřením od Emanisu; a tím se laikům zdá na pohled zajímavější.

Quanae je měsíc nesmírně malý; v záplavě Atini by byl snadno přehlídnutelný, kdyby nebyl známý svým zářivým leskem, stříbřitě-šedavou barvou. Měsíc je tak blísčitý, že by jej někteří mohli omylem zaměnit za hvězdu. Oběžná doba Quanae je 8 dní (používá se pro určení kalendárního týdne).

Článek: 1.1.2-koncepce.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 10933 B

Tato koncepce je napsána dvěma způsoby, na dvou stránkách. V první části je zaznamenána strohá a faktická koncepce. Ve druhé části je obtisknut původní úvodníček z Května 2008, který je o dost povídavavější, filosofický (k tomu bohužel i patřičně nejasný). Na straně jedna se tedy primárně zaměříme na strohá fakta: kam má svět designově namířeno, na jakých myšlenkách je postaven. Stručně a jasně.
Na straně dvě básníme :)

Atmosféra

Svět ponurý; dobro a zlo rozhodně není postaveno v protikladu černé a bílé.

Inspirace: latinský a mediterrání starověk, Dungeon Keeper, trilogie Thief.

Svět klamu - vše, co se na první pohled jeví v určitém světle, může nakonec být uplně jinak. Složité mocenské struktury, u kterých nemožnost rozeznávat mezi dobrem a zlem vede v očích jednotlivce k individualistické skepsi, zmatení.

Ideové konflikty mezi odlišnými kulturami též denním chlebem.

Kontext

Icaenel je v mnoha ohledech silným experimentem v zasazování věcí do jiného kontextu.

Příkladem: Ve skutečném světě máme zasazen hybatel kulturního podvědomí zvaný víra. V Icaenelu je volba a uctívání boha přirozenou (a nutnou), hravě dokazatelnou složkou společenství.

Dalším příkladem: Lidé jako rasa neexistují, zato je vnořen bohatý rasový základ.

Magie

Řadíme mezi světy s vysokým výskytem magie.

Magenergie v artefaktech, v budovách, v technice, volně v přírodě - vyskytuje se všude kolem nás.

Omezení, dogmata a zákazy avšak padají na určitý druh magie (hmotná - proměny, přemisťování), jiná jsou akceptována (smrt).

O magických pohromách by mohly mnohé memoáry z historie vyprávět donekonečna ...

Život a smrt

Smrt není konečnou stanicí, pouze jednou z mnoha reinkarnací, "zastávek" na cestě k božství, nebo zániku. Strach ze smrti vystřídal strach ze ztráty duše.

Svět hmotný je nebezpečnou (a někdy docela divokou) křižovatkou, skrze kterou mohou duše nakouknout do ostatních rovin.

Našroubování psychologie

Duševní růst a úpadek, duševní poruchy, emoce - ty jsou vyjádřeny za pomocí interakce duší.

Určité nestandardní duše, uvržené mimo hmotný svět, vysvětlují ztrátu kontroly jednotlivců nad vlastním činěním, závislosti i masová šílenství.

Technologie

Koexistuje s magií, zakládá si na ní.

Významná metalurgie - vzácné kovy vedou a umocňují projevy magie. Užití na artefaktech, i v obraně budov, v osvětlení, a v potřebě měst.

Myšlení

Svět má své osobnosti, občasné inspirátory určující další smýšlení. Filosofové, mystikové a jiní myslitelé jsou v kurzu, cenění.

Nejistota a snaha objevování neznáma - smrtelníci neznají vždy všechnu pravdu bohů (bohové upřímní X úskoční; i bohové neznají všechny pravdy světa).

Božství

Je rozšířeným vnímáním duše, která si prodělala vzestup (rozdíl mezi bohem a smtelníkem není postaven na rozdílnosti druhu, ale na vlastní velikosti duše, moci).

Symbiotický vztah uctívače a boha (bůh potřebuje uctívače, uctívač vyšší ochranu).

Ještě poznámky pod čarou, aneb metagame Icaenelu.

Pojem "fantasy"

Mnoho hráčů RPG vidí v definici slova fantasy nekonečné repetice nápadů ze zažitých děl klasiků minulého století (Howard, Tolkien, Lowecraft a jiní).

Nesouhlasím; z filologického hlediska má "fantasy" blízko k tvořivosti, novátorství. Proto je Icaenel stavbou vlastní fantazie (viz též poznámka o Kontextu, druhá shora).

Faktická přesnost

Pokud by měly být všechny údaje v textech korektní (fyzika, astronomie, psychologie, aj.), musel bych být odborníkem na všechno.

Navíc, fakta mohou stát v cestě dobrému designu. Priority jsou jasné: design první, fakta až poté.

Směřování projektu

Předchozí body shrnují směřování projektu. Moudrý čtenář v prvé řadě pochopí, že autor si staví vlastní svět pro zábavu. Nepřetahujme se nad idejemi, pokud něco vidíte prudce jinak.

Ano, prvotní seznámení s myšlenkami Icaenelského settingu - o odvážnějších koncepcích fungování světa, tezích a inspiracích, na kterých je stavěný, a také o cílech, které si snaží klást. Nyní pro změnu v literární formě.

O vzniku herního světa

Když tu teď, v Květnu 2008, rozjíždíme projekt Icaenel jako subdoménu d20 v kostce, nejedná se o prvotní "zjevení" světa. Vznikl dříve, a to okolo ledna 2007 - budován byl jako šablona pro jedno hutné tažení tehdejších letních prázdnin. Tehdy vznikl snad proto, že jsme ve skupině neměli příručky Faerunu a pravidel d20 (no a ty opirátěné z torrentů se nám nechtělo tisknout); tudíž jsme si postavili svět vlastní.

Poté uběhl nějaký čas; a protože mi jako skeptikovi jiné světy nijak pevně k srdci nepřirostly, rozhodl jsem se Icaenelskou myšlenku rozvíjet nadále.

Myšlenky, které vznikají a zanikají

Všechny nápady, příběhy a pravidla, o kterých bude řeč, jsou tedy výhradně zasazeny do vlastního světa Icaenelu. Svět je vyvíjen od základů, to znamená pracné budování mýtů, kosmologie, filosofií, existenčna, božství, a vlastně uplně všeho základního od počátků, z ničeho, jen z hlubin autorovy fantasie.

Jak na myšlenky? Zdá se, že tento způsob práce na herním prostředí je jedna velikánská neopracovaná smršť nápadů – některých zbrklých, jiných cenných. Také se zdá, že se nám nabízí obrovská spousta volnosti v plánování a tvoření bohatého herního prostředí; což nemusí být úplně pravda. Je lepší při tvorbě nového postupovat opatrně, protože hektický nápad větších rozměrů znamená problémy - obvykle si nesedne s ostatními nápady pojetí světa.

Tato "verze" herního světa by se dala nazvat verzí čtvrtou (po dlouhé a úmorné předělávce). Jako bychom pracovali s určitou množinou možností, u které se čas od času objeví nepříjemné nesouvislosti, a pak je třeba předělávat, pilovat chybičky.

Věřím, že v této verzi je jádro světa už hratelné, zapadá do sebe a nebude jej tedy třeba v mnohém do budoucna měnit. V menších měřítkách se ale určitě obměňovat bude (a jak! :) ). Padne-li řeč o vyváženosti prostředí, tak na tu si budeme muset počkat několik let, ověřit ji hraním.

Špetka úvodní demagogie, pro okořenění vnímání

Svět je vyvíjen dle vlastní představivosti, takže oproti fantasy klasice působí jinými dojmy.

To odpovídá na otázku, proč zvolit Icaenel. Narozdíl od té přehršle jiných, nových světů, které rostou jako květiny po dešti, snažící se zastínit svou konkurenci těmi stejnými květy, si designéři Icaenelu tuto prioritu do rámečku nedali. Nesnažíme se být stále lepší v tom samém vypudrovaném duchu moderní tolkienovské fantasy, snažíme se hráčům, tedy Vám, nabídnout docela vlastní, nezávislou zkušenost.

Vlastní herní zkušenost je prioritou číslo jedna. A to (snad) ne na úkor hraní. Základní stavební prvky světa jsou položeny v dvojím způsobu – pro začátečníky a hráče, kteří se nechtějí potácet do hloubky je pojat jednoduchý pohled skýtající základní fakta, která jsou pak pro ty pravé skalní RPG příznivce rozvedeny do hloubky tak, aby prožitek ze hry zvyšovala, ale přitom neznehodnocovala postavení těch méně zběhlých.

Tedy, základní informace jsou v tištěném manuálu světa (viz materiály), stránky přináší novinky a podrobné články.

K samotnému obsahu: spousta hráčů veteránů se bude potýkat se zjištěním, že jim mnohé (dosti zásadní) stavební kameny jejich fantasy chybí. Ty však nebyly opomenuty, jsou nahrazeny ekvivalenty v podobě nových myšlenek. O nic ochuzeni nejste, ono jen všechno má svůj čas, než se v novém spojí a začne dávat smysl.

Buďme lepší, ne své stíny

Kulturní vlivy. Budeme si dávat pozor na vlivy stále uložené v našem kulturním podvědomí (středověk), ke kterému je svět Icaenelský vyhrazený, snaží se nabídnout zážitky své vlastní. Bude kontrolováno, aby se pozemské vlivy nevmísily do světa Icaenelského. Nepřípustná jsou názvosloví typu "minotaur", "inkvizitor", "runy" atd. , protože jejich názvosloví vyvolává představy, které patří jinam (hrajeme tak docela jinou "hru"). Avšak máme na paměti, že vymazat pozemskou kulturu do posledního kousíčku není v našich silách; co však můžeme udělat, je dát těm pevně zakořeněným představám v našem kontextu jiný význam.

Příkladem může být prostinký meč – jedná se o váženou křesťanskou zbraň užívanou králi a rytíři, zbraň vyjadřující v sobě samotný kříž. Tímto máme v našem světě vnucenou ikonu křesťanského kulturního vlivu. A jak se ho zbavíme? V našem kontextu jej podkopeme od základů – nebudou žádní lidé, tudíž ani žádní konvenční rytíři, křesťané. Běžný meč nebude křížového tvaru, ale lehounký, bez záštity.
S vývojem našeho světa bude tedy naloženo následovně: ty hlavní a význačnější kulturní vlivy si utvoříme svoje vlastní, zatímco pokud u těch minoritních dojde k nepatrnému přenosu kultur pozemských, budou elegantně vyšoupnuty jinou myšlenkou.

Co si ale přiznáme, je skromná inspirace světem starověkým, antickým.

Icaenel není spořádaně čistokrevný fantasy svět; s rozvahou bude použito skromné množství vlivu steam fantasy. Tyto pokročilejší vlivy ale mají své stanovené hranice, za které třeba technologie nikdy nepokročí (a vše bude i srozumitelně zdůvodněno), proto není třeba se bát nervností a narušení zdravého jádra.

Další vývoj

Jestli se chcete na vývoji světa podílet, můžeme se vždy domluvit, jak to možnosti dovolí.

Pro jakékoliv připomínky, nejasnosti, nápady, které vám čtení tohoto webu způsobí neváhejte kontaktovat autora (pipux); odezva bude vyvážena zlatem (obrazně řečeným :) ).

Pomůžete tak světu dozrát do kvalitních rozměrů.

Článek: 1.4.1-postavy.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 1279 B

Galerie postav, jednotlivých aktérů.

Co je obsahem?

V této galerii naleznete ztvárnění jednotlivých postav, herních i neherních.

V prvé řadě tu jde o ztvárnění archetypálních postav (dle rasy, dle výbavy).
Detaily ztvárněné na postavách pomohou hráčům k bližší sžítí se samotným světem.

Nalézají se zde postavy bezejmenné, šablonovité, ale i postavy konkrétní (ty však lze také archetypizovat).

Zatím vyšly tyto obrázky (a další mohou přibývat):

Pro zvětšení klikněte na obrázek.

Článek: 4.2.4-povaha-a-duse.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 9106 B

O nastolení správného přístupu naložení se svou přirozeností. O povaze a funkci podvědomí i vědomí. Snahy zjistit, co určuje povahu bytosti, síly s ní spjaté.

Promlouvání po časy přetrvávající duše, moudrostí prohnané, uložené v dáli podvědomí, navázané ke své nově utvořené částečce ve vědomí živé bytosti je pro život cennou studnicí vědomostí; dovídáme se pak, jakého "ochránce" na své cestě tímto životním cyklem máme.

Hlubší soulad duše

Když se říkává "poznej sebe sama", něco na takém tvrzení bude - a to doslova. Svoji duši v sobě bytosti z masa a kostí stvořené nosí jako svou podstatu, jakož povahu a temperament, kterým jsou z hloubi poháněny.

Každá bytost v materiálnu bývá unášena nějakými choutkami, jak bylo mysliteli pozorováno. Různorodé preference, na kterých si lpí (ať už to je vědomí - zkušenosti tohoto života, nebo podvědomí - ukrytá duše) bývají kupříkladu morální stanoviska o stranění se k dobru a zlu; tíhnutí ke složitým, nebo lehkým situacím; postoje k pořádku a zmatku, obliby i závislosti. A tak dále bz jsme mohli pokračovat po dlouhé výpisy.

Podstatné ale je pozorování, jestli ona materiální bytost koná tak v souladu sama se sebou - tudíž jestli její vědomá a nevědomá složka ladí si na stejnou notu. Jestli se jedna značně odlišuje druhé, tak bytost i duše vede existenci po tento čas vskutku pochmurnou. A na druhou stranu, je-li v souladu, má tak snadněji otevřenou cestu k lepšímu poznání, získání moci po dobu v materialističnu jí je na dosah, stačí setrvat.

Úděl a přeurčení své přirozenosti, či nikoliv

Je tedy narodivší se hmotná bytost předurčena svou duší tím, čím v jednom životě bude? To sice jsou předpoklady, ale vyplnit se nemusí. Slovo "přizpůsobivost" v procesu takovém hraje důležitou roli - jedna složka se té druhé přizpůsobiti může. Onen "osud", kdy se z bytosti narozené stává to, v co věří v podvědomí uchovaná složka duše je toto zmiňované podlehnutí k předurčení, ke své přirozenosti. A je snadné.

Těžší je nepochybně změna. Stav, kdy bytost ustoupí od své přirozenosti se stává, když duše se změní a podlehne přesvědčení vědomé složky. V takovém případě musí mít jeden opravdu silnou vůli, snaží-li se překlennout svou přirozenost. A je to změna těžká v tom, že vědomá složka se snaží předělat složku duševní, která je starší působnosti, prožila si už vícero životů, je tedy zkušenější.

Dlouho trvající vzdorování své přirozenosti, nebo své nynější životní skutečnosti je ale nedobré. Po skončení života v materialističnu se tyto dvě složky slučují v jednu, obohacují o své poznání nasbírané za onoho života. Ale jakpak se mohou sloučit dvě složky sobě odporující? Co jimi vzníká? Dojde tak k oslabení duše, někdy i zaniknutí rozbitím na emoční částečky. Také se může přihodit odštípnutí původní duše a životního vědomí, k rozpuštění do dvou existencí vytrativších se do něvědomých rovin smrti, do kterých po ukončení života duše putují.

To vše je ale oslabením. V ideálním případě souhry vědomí se svou přirozeností se pak duše odcházející do rovin smrti se svým za života nabytým vědomím spojí, posílí ve své pevnosti, moci a zkušenosti. Blíží se tak vyšším cílům a lepším možnostem.

O utvoření vědomí

Samotnou duši, která si nalezne cestu k nově narozené bytosti materialistična si bytost nevolí, ba naopak tomu je. Navíc někdy za života tuto duši ani nepozná, tedy nenalezne svou "přirozenost".

Co si ale zjistit může, je utvoření svého vědomí. O způsobu, jakým se utváří vědomí se mystikové a učenci mnoha dob snažili dozvědět to pravé a podstatné. Dávní Ixeenané z učení školy Kilmiit nám mimo své pozorování o kolobězích zanechali i své myšlenky nad působností oněch koloběhů, na nově narozené bytosti a utvoření jejich vědomí.

Podstata vědomí prý je složkou hlavní, vznikající nezávisle na cyklech; má spojitost s převažováním jedněch složek vědomí nad ostatními. Dělí se na tři principy: Citové, Uvědomělé a Divoké. To, jaký princip vědomí máme nás podněcuje k nějakému chování a v jistých ohledech zvýhodňuje, jinde znevýhodnuje.

Uvědomělé bytosti chápou samy sebe a dokáží si prosadit svoje. Takové bytosti mají vztah k manipulativnímu a úskočnému, i poctivému chování. Bývají prozřívaví, spořádaní, dokáží myslet.

Citové bytosti duše mají takoví, kteří dokáží vnímat rozpoložení druhých. Umí projevit zvýšenou empatickou náklonnost; nebo chceme-li v jiném použití, pak trefit se do slabých charakterových míst ostatních. Chápou nejen potřebu svou, ale i těch druhých. Bývají nezaujaté a skromné.

Divoké bytosti jsou nespoutané. Mají rády svou volnost a svobodu. Pokud jsou zahnány do kouta, cítí se ohroženy a bývají agresivní. Proto si jejich nositelé dokáží své místo na světě prosadit.

O otevřenosti k pojmutí energií

Další kapitolou Kilmiitského vědění je otevřenost těla k určitým energiím a duším mimotělní, cizím – nám nakloněným, nebo nepřátelským. Ty prý mívají umožněnou formu přístupu k nám skrze rozpoložení energií v době zrození (a vzniku vědomí) - což jsou vesmírné pozice, aktivity energií v té době, astrologická znamení. Taková náklonnost záleží hlavně a v převážné míře na momentálním stavu těchto energií, respektive náklonnosti cizích bytostí na té naší; ale akt zrození v určitou dobu jim šance upravuje, říkají Kilmiitští. Zmiňme si tu devět základních znamení určujících proud vjemů:


Yamiir, Yattar, Ittar – jsou znamení spadající pod Dirrlan. Jsou myšlenkového charakteru. Yamiir (hnědá) vyjadřuje hloubavost materiální, Yattar (šedá) soudcovskou nestrannost, Ittar(sv. modrá) hloubavost emocionální.

Imnar, Islar – jsou znamení vzdalování. Dle nich lze odhadnout postoje. Imnar (žlutá) vyjadřuje přílišnou nedůvěřivost, Islar (růžová) naivitu.

Saliir, Sajaar – jsou znamení ve znaku Eisy. Dá se dle nich odvodit energičnost. Saliir (zelená) vyjadřuje vytrvalost, Sajjar (červená) pak rychlé podnícení.

Jasuul, Jamiil – jsou znamení přibližování. Jsou dalšími znameními postoje. Jasuul (černá) vyjadřuje názorovou pevnost, Jamiil (modrá) flexibilitu.

Věrohodnost Kilmiitského učení

V žádném případě toto není skutečností diktující rozpoložení sil v dobách cyklů, tvarující novorozeňata; je to spíš hrubým odhadnutím jejich vlivu na vystavené jedince v době jejich zrození, možným popostrčením k utvoření určitého druhu vědomí. Tato kategorizace nemusí platit na všechny bytosti, zvlášť na ty magicky neobdařené/ hluché. Taky bývá častým jevem, že na bytosti jsou pozorovatelné spíše rysy předchozích nebo následujících znamení. Někteří jedinci mohou také být obdařeni úplně jinak, jsou-li záměrně utvoření - vyvolení bohů, požehnaní, prokletí, nebo i nesmyslnou hříčkou magie.

A je to jen jedna teorie, která není všemohoucí. Velký kritik myšlení dob starších Penneril Permik napsal o představách utváření vědomí celou knihu "Di Vutae" (O vědomí), kde píše:

"... a jak jeden blázen cykly zaslepený snaží se své koloběhy vidět ve vším, možnost se otevře i jejich vnucením do základních obyčejů aborrských - a tedy jakéhosi rodového znamení. I zdá se mi to, nebo tu někdo spadá na úroveň kmenů primitivních, s obyčeji obřadů zrození vedených?"

"... i v pozorování bližního svého jeden přeci vidí, že tím, čím se stává není příčinou znamení na rameni natetované, nýbrž ono prostředí v raném mládí bližnímu domov utvářející a vlastním činění v pozdějším životu."

Užívání ixeenských znamení pro určení povahy duší se přestalo užívat; symbolika tohoto ixeenského astrologického modelu se do novějších dob nezachovala ve svém původním významu, proměnila se. Z ixeenských cyklů vznikl kalendář. Ixeenský kalendář byl kalendářem prvním; v současné době již není používaný, stal se ale zárodkem pozdějších kalendářů, včetně současného nejpoužívanějšího kalendáře - kalendáře Gentarrského.

Článek: 1.1.1-o-projektu.txt, Datum: 7/05/2010 22:45, Velikost: 3340 B

Tento článek slouží jako prvotní úvod - rozcestník k lepší orientaci na projektu Icaenel.

Icaenel je herní svět tvořený zde, v prostředí těchto stránek, jako projekt d20 v kostce (sekundárně pak viz. pipux.net).
Icaenel je vlastní herní svět, tvořený od základů a podle vlastní koncepce, s důrazem na detail.
Dá se říci, že Icaenel je komplexní, možná až složitý. Těm, kteří budou mít zájem si o světě něco přečíst však Icaenel nabízí spousty možností a silnou atmosféru pro hraní.

Rozkoukejme se okolo

Novému čtenáři poslouží sekce Úvod, ve které se nachází skupinka článků k zasvědcení do atmosféry světa. Články sekce Úvod poslouží jako lehký návod, mající usnadnit porozumění článkům ostatních sekcí, psaných na pokročilejší témata.

Doporučuji přečíst si všechny úvodní články. Můžete na ně pokračovat rovnou odtud, z odkazů:

• Minulost a současnost. Popisuje historii světa, doby minulé, důležité události.
• Prostředí. Odhaluje okolní kosmos, planetu, i její obyvatele.
• Společnost. Pomáhá pochopit, jak vypadá denní život na Icaenelu.
• Magie. Uvádí do tajemných sil, kterými je svět propleten.

Pokud chcete vědět ještě o kousek víc, koukněte na koncepci světa. Nachází se zde abstraktní designerské myšlenky, kterými je svět "obarvován".

Navigace

Nyní si popíšeme, co nachází v tematických sekcích.

Hraní
Tato sekce je alfou a omegou. Její pomocí oživne Icaenel ve vašich představách. K naleznutí jsou zde předpřipravená tažení, příběhy, ilustrace. To vše má napomoci navodit tu správnou atmosféru, seznámit se se světem po vašem způsobu. Sekci doplňují herní pravidla, tj. systém Quath s doplňky.

Svět
Hmotný svět všude kolem nás. Pozornost je věnována sluneční soustavě, ve které se planeta Icanel nachází. Pozornost se přibližuje, věnuje se samotné planetě, jejím kontinentům a prostředí pro život, živým stvořením i rostlinám.

Kultura
Společnost a kulturnost, tradice, mýty a jazyky. Technologický pokrok, politika. Významné společenské frakce, jejich ideje a sváry. Ani filosofických úvah o pojetí světa není ušetřeno.

Magie
Vše o magii. Božstva a mocná stvoření, která drží nehmotný svět pohromadě. Duše a tělo, význam života a smrti, ovládání magie. Technologie a její možná vazba k magii.

Ještě nějaké nejasnosti? Říká se, že kdo umí číst, má naději ;) . Takže si koukejte přečíst úvodní články z úvodní sekce, věci by pak měly dávat o mnohé větší smysl.

Děkuji za přečtení, přeji spoustu zážitků při hraní :)

Článek: 4.1.2-bohove-a-uctivani.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 9229 B

Proč vznikají bohové, proč si vytváří okolo sebe náboženství? Co mají společného s jinými dušemi? V co se duše všech bytostí ve věčnosti obrací? Tyto otázky mají překvapivě stejné jádro zjištění.

O myšlenkách

Aner byl po časy své slávy říší rozumu. Vždy zde převažovaly názorová smýšlení podložená vědeckostí. Proto byl nejvhodnějším místem ke vzniku kritických myšlenkových proudů - a to myšlení takových, které by v jiných kulturách byly prudce odmítnuty, považovány za urážky bohů.
Avšak onou smyšlenou druhou stranou mince bývá, jak někteří říkají, že anerská nejednotnost k ideálům a morálce zapříčinily úpadek společnosti a rozklad říše. To už je ale jiný příběh.

Bylo to právě ve starém Aneru, kde myslitelka Murae Aspa položila základy učení o pohybu životních částeček (an. ekas), zvláštní odrůdy sarpacu sobě vlastní a originální, kupící se ve vědomých rovinách. Tyto emoční částečky energie jsou dle ní
tím, okolo čeho se uskupuje celé bytí duší. I toto učení vyvolalo vytvoření filosofické skupiny Ekastibarr, a stáhlo s sebou tehdejší uspořádání myšlení do nepříjemných změn, přerodů, dočasné krize.

K podstatě všech duší

Ona krize nastala tak, že následníci Ekastibarru proklamovali svou hlavní myšlenku - neuctívejte své bohy, kradou vám vaši duševní sílu. A jak k ní došli? To si postupně ukážeme ...

Protože částečky ekas jsou jen jednoho druhu (a tudíž žádné jiné prvky netvoří), musí z nich vznikat bytosti ze stejného utvoření. To znamená, že bytosti vědomé si vlastního bytí, v rovinách se pohybující (a odproštěné od materiálního pouta) jsou všechny ze stejného těsta; mají základ vzniku, který je pro ně všechny stejný.

Myšlenky Ekastibarristé směřují dále, že duše jsou jen utvořením složitých spletenců těchto malých částeček; pak jsou ty duše silnější jen větší, propletenější, pojímající v sobě víc ekasu. Proto bůh a vy, jste jako obdařený a chudý.

A jaký je příběh duší? Samy by asi své směřování hledaly po svém, nebylo-li by působení sil pozitivních a negativních. Není pravda, že v rovinách se působení sil tvarujících bytí vymazává, jen je zastoupeno jemněji, v menší intenzitě než v materialističnu. Síly na duše působí tak, že jakpak duše samy nerozvíjejí činnosti, rozpadají se - částečky ekas se z nich odlupují a vrací do svých domovských vědomých rovin, dokud nezaniknou, nebo dokud si je někdo jiný nepřivlastní. Ekas se odlupuje z nic nedělající duše až do té míry než duše zanikne. Jestli chce duše přetrvat, musí něco dělat; něco, kde se jí naskytne možnost pojmout na sebe částečky ekasu, zpevnit jejich vazby. Takové možnosti se nejlépe naskytnou vtělením do hmoty žijící bytosti v materialističnu.

Jak se množí ekas? Více způsoby, v nejlepších podmínkách vzníká v materialističnu, prožíváním emočních podnětů - protože vědomé roviny jsou nejlépe navázány k materialističnu, jak ostatně jsou všechny ostatní roviny. Duše v nižších rovinách proto mají snadnou cestu ke svému růstu.

Ale jak k sebezachování mohou přijít bytosti vyšších rovin, bohové? Do materialistična i nižších rovin za běžných podmínek vstoupit nemůžou; jejich možnosti jsou o poznání horší. Jejich nejlepší možností je, když jim bytosti nižší ekastickou energii předají (jedná se o pomyslný komunikační kanál, který je utvořen mezi duší a bohem). Proto pro ně má počet věřících, uctívání, rituály, modlitby, chrámové žití, kněžské rozmluvy bohům a podobné smysl. V každém případě tu duše nižších rovin uvolňuje ekas, který putuje skrze vědomé roviny k bohu, držíce jej při jeho moci. A většina bytostí materialistična i některé duše toto neví.

Drastická myšlenka Ekastibarru je tedy individualismem, výzvou k budouvání své síly, bez ohledu na ty vyšší, které jsou na bytosti ve zhmotněném světě odkázány. Zdá se nakonec taková myšlenka pošetilá - ta trocha ekasu poslaná bokem, ta nikomu na síle neubírá. A to by bytost nesměla myslet na jiné bytosti, protože zde by produkovaný ekas, posílaný jiným měl beze všeho všudy vznikat taky. Ekastibarr je proto pouhopouhým sobectvím.

Uctívat, či neuctívat?

Ekastibarr svou myšlenkou káže, ať se vzdálíme od svých bohů, zapudíme své myšlenky na ně, a hledíme si jen svého. Jenže co se stane, držíme-li se tohoto učení (nezdravého, jak jsme si ukázali)?

Spoj myslí mezi smrtelníkem a bohem je přínosný. Každá duše jednoho smrtelníka totiž při prožívání podnětů utváří ekas, o který se sama obohacuje; utváří také ekas, který uniká mimo ní (opravdu si jej nemůže všechen přisvojit). A protože jsou ekastické částečky cenné, nestalo by se, že jen tak vyšumí do prostoru. Duše bežně, vědomě z vlastní volby udržuje uzavřený ekastický komunikační kanál se svým bohem a dušemi bližními, sobě nakloněnými (zde je přísun ekasu možný jen v menší míře); jestliže ale odmítne božstvo, lhostejně hýří ekastickými částečkami do okolí, jen si přivolá nezvaného hosta, který se na ní začne živit.

Tento nezvaný host bývá mocnější vakrrastická duše, jenž se přiblíží do blízkosti našeho bezvěrce. Bez vědomí uctívání odmítavé duše si vakrrastický vetřelec sám otevře komunikační kanál s duší, jehož pomocí si zařídí přísun uvolňovaných ekastických částeček. Z takového nastaveného stavu vetřelec teží (přísunem částeček), ale postižená duše nikoliv.

Kdyby si duše bývala byla v tomto vztahu vybrala konkrétního boha, ten by ji nějakým způsobem obohacoval (přísunem energie, poznáním, ochranou, apod.). Je-li ale spojená bez svého vědomí s mocnější duší vakrrastickou, podléhá jejímu vlivu - a protože jsou vakrrasové stvoření z částeček emočních, propadá tak duše její emoční nadvládě. Dá se tak říci o smrtelnících bezvěrcích, že jsou výrazněji emočně labilnější, přecitlivělí, projevují se určitou nezdravostí v chování.

Každé menší, nebožské duši, ať už v materialističnu, nebo v nižších rovinách přebývající, je proto nevyhnutelné zvolení si svého vlastního mocnějšího patrona. Buďto si své ochránce zvolí vědomě (uctívání boha), nebo se od této volby odvrátí s pasivitou, či lhostejností, a bude podmaněna v částečném "zotročení" mocným vakrrasem. Vlastní iniciativou zvolený vztah k bohu se proto prokazuje jako výrazně lepší - jednak máme možnost volby, komu věnovat svou přízeň, navíc je nám v těžkých časech poskytnuta od bohů ochrana. O vakrrasech se to samé, v drtivé vetšině případů, říci nedá.

Smrtelníci si složitosti těchto pochodů víry málokdy uvědomují, avšak víra je v nich hluboce zakořeněna - už jen z nelichotivých, i hrůzných vyprávění o posedlostech těch, kteří zanevřeli na svého boha.

Důležité je zamyslet se a probudit se nad zjištěním, že nic jako ateismus neexistuje.

A kým tedy byla Murae Aspa? Možná někým, kdo se ve vědě a poznání ošklivě minul ... možná loutkou mocné vakrrastické bytosti, která chtěla více moci pro sebe; či snad samotným, mocným vakkrastickým hybridním stvořením, které se dostalo do hmotného světa, aby si podmanilo masy?

Přetahování se o ekas

Padne nám zamyšlení nad správností ostatních způsobů zajištění svého bytí. V samé potřebě bohů se najdou tací, kteří se netají tím, že potřebují přízen ostatních pro své přežití. A svým stoupencům předávají výměnou jiné formy energie pojímající svou mocí, aby se jim odměnili.

Jenže některá duše se ve svém přežití a roli ostatních tolik netrápí. Najdou se silní jedinci vysávající esence ostatních, připravivše je o všechen ekas je defacto "zabíjejí". Účinné, rychlé - takové jsou motivace k onomu nechvalně proslulému vysátí duše. Nemusí to být notně jen zlí bohové kdo takto činí; mnohé neforemné bytosti číhají v rovinách, aby vysátí duše na "kolemjdoucích" spáchali. Ale takto se stává, pouze je-li obět znatelně slabší.

Jestli se duši božské stane, že upadne v zapomění a je natolik slabá, aby si dokázala nadále prosadit své uctívání, může se buďto uchýlit v čekání na zaniknutí, nebo sestoupit. Jakmile sestupuje do nižších rovin, ztrácí své síly manipulovat s energií; chce-li přežít, musí se začlenit do životních koloběhů tak, jako jiné duše.

Článek: 4.4.2-technologie-mechanizace-a-umela-energie.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7534 B

O možnostech techniky ve světě, o jejím zastoupení a vlivu. Kde hraje důležité role a kde je nadbytečná.

Rozšíření techniky

Nepřevažuje. Už je tomu tak, složitější technologie neměla nikdy moc dobré pozice ke svému uplatnění. Když mluvíme o technické vědě v obecném, tak jistěže ty hrubější, každodenní odvětví jako architektura a metalurgie si své řemeslo zachovaly, vyvinuly se do podob různých; na druhou stranu technologie jemnějšího užití (drobná mechanika, elektoronika apod.), ta je opravdovou vzácností.

V geografickém pohledu je technologie rozšířenější po světadílu Quaerry; v její východní části (Quaerra kaeniseq), která je pestřejší na etnickou různorodost je použití techniky střídmější, v západní části kontinentu (Quaerra alceteq) se používá četněji (hlavně díky alespoň papírové jednotnosti kultury dané Gentarrskou říší).

Za centrum technických vymožeností a výzkumů se dá považovat ostrov Acsar, nacházející se mezi dvousvětadílím Quanarrským, vpuštěný mezi oba světadíly jako srdce okolí této velké pozemní masy, rozšiřující své výdobytky do dálnějších krajin.

Zato kultura na kontinentech Ocoloin a Ifenta je ve svém odkazu do minulosti provázaná na civilizaci ixeenskou, což znamená, že je to civilizace tradicionalistická. Techniku původní obyvatelstvo ixeenského původu považuje za zbytečnost, silně před ní upřednostňuje abstrakta síly proudů energie. Na co by přeci potřebovali skládané instrumenty s tekutými směsmi hořlavin produkující plameny ke sváření kovů, když jednak můžou toho samého dosáhnout snadněji silami z esenciálních rovin, ale hlavně když nemají žádný zájem na budování "kovových monster"?

Najdou se sice ostrůvky techniky ve vnitrozemí Ifenty, na Vertoli apod., tyto jsou ale převážně znaky kulturního soužití, i územního pronikání agresivních garamianských, v menší míře i varbanských kultur.

Obliba techniky

Obzvláště kultury Quanarrského světa mají svou dlouhotrvající tradici v technice. Po Gentarre tradují se jména vyhlášených škol matematických, astronomických, fyzikálních věd. Po Acsaru rozšiřují se ještě o školy specializované na mechaniku, metalurgii, umělou energii apod.

Samotná náklonnost k technice vznikla rasově, a to asi tak, že rasy které neměly kdejak optimistické intelektuální dispozice k ovládání proudů energie (sarpacu), našly si svou silnou stránku. Utvořily tak své technické, materiál tvárné dovednosti jako opositum zdatným v sarpacu a aspantě, ve snaze vyrovnat se jejich převaze.

Z garamianské větve mají technické vlohy Mulkové a Umudové - technik, mechanik, metalurg, to jsou u nich typické povolání, kterým se věnují.
Ve varbanské evoluční větvi jsou nadaní potomci Aneranů - Etres, a to tedy spíše v abstraktnějších pojetích, v architektuře.
Z ostatních ras, které užívají techniku stojí za zmíňku pouze Kaatiré. Jsou dobří drobní řemeslníci.

Možnosti techniky

I dnes, pětset let po vzniku Gentarrské říše, což je okolo tří tisíc let od zániku Ixeenské říše, se zdá, že někteří věří v to, čemu byla popisována dávná ixeenská filosofie Deel-Ettul. Její autor, Yakmeyoos Ettul, zastává názory nadřazenosti tvarování aspanty (tedy "magie") nad jakoukoliv technikou.

Tak tomu mohlo být před oněmi mnoha tisícemi endirrlací, ve starém světě. Pojďme se podívat, jak to myslel:

Technika prý je svými možnostmi svázaná, omezená. Je jen dočasnou změnou seskládání esencí udávajících hmotnou formu světa. Je prací rukou aborr (živých bytostí), je ztvárněním nedokonalosti aborr, její dočasností, určením k postupnému, ale neodvratnému rozpadnutí.

Oproti tomu říká, že manipulování energiemi je činností širší, činností nad pouhou hmotou, činností mocnější, zachovatelnější. Není s ní spjata dřina fyzické práce (kterou, jak se zdá, Jakmeyoos opovrhoval), a je prý dle něj prací duše - nabývá krásy a trvání.

Jestli byl Jakmeyoos ve svém psaní omezený tak, že nebyl zcestovalý a nikdy nevykročil ze svého rodného města, nebo byl pouhopouhý ignorant demagog, to nevíme. Pravdou ale je, že technika v rukách moudrých může nabývat slušného užití, nemusí být omezená na hmotu.

Hmota totiž může doprovázet další energetické síly. Technika proto není slabým protivníkem formování energie; tu může doprovázet, obohacovat. V metalurgii, která pokročila na důmyslné užití slitin z kemraetských rud se můžeme setkat s budovami záměrně projektovanými k cirkulacem energie, sloužící jako obrovské baterie energie, zásobárny sarpacu; můžeme se setkat s filtry energie, tlumiči energie, v mistrné výrobě lze docílit i k vložení duše nějakému jemnějšímu stroji.

Omezení techniky

Technologie má ale i své vytyčené limity - díky působení kemraetu, sarpacu a vlnění s nimi spjatým, které spolehlivě rozbije jakékoliv jiné umělé vlnění (jako je elektřina, kvantové jevy apod.). Proto je většina strojů a výroben postavena na způsob mechanický a pohonnou hmotou bývá pára, nebo fosilní paliva.

Fyzikální zákonitosti je tedy tomu třeba přizpůsobit, jak se přesvědčilo mnoho vědců. Elektřina existuje, ale je použitelná jen ve formě stejnosměrné, protože všechno umělé vlnění (střídavý el. proud, základ složitých elektron. zařízení) je vyrušeno vlněním sarpacu, energie. Elektrická energie je tedy k užití jen na velkých strojích nebo v pastích; obtížně se získává, jsou problémy s jejím vedením. Elektrické osvětlení je jen hříčkou, kuriozitou; takových metod se používá na těch pár místech, které jsou na sarpac slabé (osvětlení pomocí sil sarpacu je běžnou záležitostí); el. energie se tedy mnohokrát neuplatňuje.

Poznámka: Aby někdo někde konstruoval nějaké komplikované číslicové systémy a počítače (založené na vlnění střídavého el. proudu), to nejde, a právě proto nikoho taková myšlenka ani nenapadla, nenapadne.
K napájení a získávání zdrojů energie v malé míře se tedy používá sarpac. Ten je ale známý pro svou nestálost, nahodilost. To v malých výkonech nepůsobí problémy; pojďme se podívat, jak by tomu dopadlo, chtěl-li by někdo ke svým účelům uzmout zdroj produkující velké množství energie:

Místo elektřiny je teoreticky i možné napájení strojů tokem energie z esenciálních rovin, nebo za pomocí pozitivní energie - a to čerpáním z dimensionální trhliny. Obojí je ale dosti šílené – jednak to vyžaduje přímou, otevřenou dimensionální trhlinu, z které čerpat, ta by také měla mít vesměs neměnný přísun energie, nevyčerpatelný. Pár takových míst existuje, ty jsou ale nesmírně vzácné.

Jaké nepříjemnosti tedy zahrnuje užívání technologie? Nutno je smířit se s tím, že v nynějších dobách nepředstavuje obor technologie žádné převratné objevy, které by se daly vynaleznout; vše je víceméně známo. Vybudovat něco mocného pomocí mechanizace stojí dlouhá úsilí, umělá energie se získává těžko.

Článek: 4.4.3-pouziti-kemraetu-v-metalurgii.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7613 B

O tvárnosti vzácných kovů, tj. o zpracování rud kemraetských - transdimensionálních (jedná se o kovy dopomáhající proudění magie). O tvorbě předmětů z těchto kovů a jejich využití.

Co se nalézá pod povrchem

Protože každá planetka byla ve své zárodečné fázi utvořena jako znět mnoha prvků sesbíraných z vesmírných prostor, pak i na Icaenelu máme prvků spousty. Budou nás pro teď zajímat kovy - kovy obyčejné, i ty působením magických sil obzvláštěné (a ty hlavně).

O vzniku kemraetu jakož rudy, která na sebe váže magické účinky z okolních nemateriálních rovin přetrvává tato představa: jak byl svět ve svém zrodu, koexistence rovin byla vyšším úmyslem stlačena k sobě, sloučena blízko, aby prostoru dala vlastnosti. I tak po vdechnutí tvarů, smyslů a řádů prý zůstaly viset zbytky z jiných rovin v tehdy nové, horoucí hmotě světa. Touto cizí příměsí se stal z kousků zastižené hmoty kemraet.
Jak tomu bylo doopravdy, nikdo s kritickým vědeckým duchem říci nedokáže.

O zpracování kovů

Kovářské zpracování obyčejných prvků, které na sebe nevážou magií, je řemeslo dlouhodobé tradice; stejně tak metalurgie. Obě jsou ve svých technologických postupech na vysoké úrovni.

Do svého uplatnění si vzájemně nešlapou; víme, že meč kovaný je nesporně kvalitnější, než meč litý do formy. Stejně tak bude kostra budovy stvořena z dílů slitin, nežli v kovářské peci.

Jaké jsou rozdíly mezi ryze materiálními a kemraetskými rudami? Primárně to je výskyt - ne že by kemraetské byly nesnadné k nalezení v nějaké té libovolné formě, s tím že se přetaví do formy čistší; ony se nalézají v mnoha (zvláště slabých, odpadních) formách, a moc mezi sebou slívat jako běžné kovy nejdou. Mimo své fyzikální omezení mají také složku magickou (a některé kovy s protichůdnou magickou složkou jednoduše slít nelze). Najít tak ložisko použitelných kemraetských rud s kýženým efektem bývá o štestí; a navíc si těžba obvykle žádá hlubinné dolování.

Oproti rudám obyčejným jsou hůře zpracovatelné - kov ztrácí díky obsažení magie na svých fyzikálních vlastnostech (tvrdost, ohebnost, odolnost proti korozi atd.). Proto jsou spíše lité, nežli kované; a když kované, tak se ředí s kovem čistým, aby ztráta vlastností kovu nebyla tak markantní.
Využití kemraetských kovů bývá cílené - ze slitin se budují magické štíty, i jiné "arkefakty". To, že štíty bývají většího ražení - dokonce i mohutnými půlkruhy zakrývající celé město, je v bohatších oblastech běžně k vidění. I válečné stroje bývají konstruovány z takovýchto materiálů - aby byly magicky odolné, či průrazné.

Pouto a konflikt magie

S kemraetskými rudami se dá dělat spousta věcí. Rozdělují se dle svého efektu na dva základní typy – ty, které dokáží k sobě magii poutat a ty, které ji odpuzují. Nevýhodou je, že čistota rudy a tedy výše schopnosti magického magnetismu se projeví na zpracovatelnosti materiálu. Ryzí rudy jsou nezpracovatelné, přidávají se raději v rozumné míře jako slitina k obyčejnému, magicky neaktivnímu kovu.

Povíme si o těch rozšířenějších a obecně dostupnějších rudách:

• Kesinin je tmavozelený, těžší a tvrdší než většina kemraetů. Dokáže k sobě magii poutat, vtahovat. Nevýhodou při užití na výstroji je jeho přílišná váha; chce-li se někdo stát chodící magickou baterií užítím kesininu, musel by na sebe navěšet desítky kilogramů kovu. Na druhou stranu bývá kesininu užíváno ve stavebnictví, v magicky obdažených budovách (mag. baterie). Kesinin je velmi rozšířený magický kov, nejčastější z kamraetů.
• Labin je lehký, stříbřité barvy, ale měkký. Též přitahuje magii, ač ne v takové míře, jako kesinin. Užití labinu jako přímé vojenské výstroje by bylo směšné - stačilo by jediné bodnutí středně velkou zbraní vůči nositeli brnění z labinu a neštastný obrněnec by byl nabodnut. Kováři však přišli na jiný způsob aplikace tohoto kovu jako brnění pro sesilatele - připevňují labin jako spodní vrstvu, pod skutečné brnění (nicméně takovéto brnění nebývá vůbec levné). Navíc je tento kov poměrně vzácný k nalezení.
• Nirol je obsidiánově šedý, odpuzuje magii; jako kov je pevný, ale křehký. Jeho zvláštností je, že je tvarovatelný v ryzí podobě. Bývá jasnou volbou pro konstrukci všemožných magických štítů - od těch příručních, až po obrovské kusy, mající zaštítít města před útočnou magií dobyvatelů. Nalezistě nirolu bývají bohaté, je však třeba často hledat v podzemí.
• Demezaen, nechvalně znám jako kov věznů, odpoutává svého nositele od veškerého kontaktu s magickými proudy. Stačí pouta z demazaenu a jedinec není schopen sebemenšího kouzla (tedy většinou, mocný mág by se z malých pout ještě dokázal vymanit). Pozor na užití tohoto kovu - značné vystavení vlastního těla demazaenu (představme si 20kg brnění z onoho kovu) může být i škodlivé duševnímu zdraví.
  
  Oproti jiným kemraetům má demazaen dobré vlastnosti, téměř jako železo. Nachází se ve velkých množstvích v zamořeném území, u magických trnů - je to zbytek po jiných kemraetech, které v těchto oblastech vyhořely a změnily se v trny.
• Alumu je zvláštní výjimkou mezi ostatními kemraety. Nepatrně svého nositele zaštiťuje před magií, nepatrně jej od ní odpoutává; ale co hlavně, má výborné vlastnosti jako kov. Alumu je tvrdé, ohebné, neprůrazné, zpracovatelné. Širšímu užití ve vojenství brání vzácnost a skromnost nalezišť tohoto kovu. Slabinou Alumu bývá křehkost vůči magii - silným utočným kouzlem je možno tento kov poškodit, nebo přímo zlomit. Zlomená brnění a zbraně lze sice s patřičným úsilím znovu překovat, ale nepřítel může nositeli tento kov znovu magicky poničit, zná-li jeho slabinu.

Použití magicky odpudivé rudy je jasné – slouží jako štít proti nechtěným, či zničujícím magickým účinkům. Ale s magicky přitaživými rudami se dá naložit různě, ve více možnostech. Mystikovi mohou tyto kovy sloužit jako zesilovač jeho schopnosti pojetí určitého sousta magie, nebo ke zlepšení schopností přečtení skrytých magických nápisů a stop; může v nich být zakotvena zkrocená magie z nějaké roviny – představme si boty s uchovanou magií elementu ohně, tj. tepla používaného na ohřátí nohou ve zdrcujících mrazech. I to je možné.

Je podstatné se ještě zmínit o nátuře strojů a jejich tvůrců. Najdou se sekty radikálů nenávidějící přirozené uživatele magie, přející si převahu magie vymýtit bezmagickým technologickým purismem. To je ale boj předem prohraný, protože magie je věčná; technologie je jen dotvarováním zhmotněných pojítek magie v omezených rozměrech, kde má své jasné fyzikální limity. Mnohem reálnější je představa lepšího svázání technologie magií, jejíž tvůrci myslí na vyšší smysly. Stroje, za spolupráce mistrů mystiky a technologie, mohou být svázány s duší jakožto myslící bytosti.

Článek: 4.3.6-elementalni-magie.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7668 B

Kdopak chce být sesilatelem - elementalistou, ten by měl vědět i trošku teorie. Článek odkrývá pohledem historické perspektivy pohnutky v uvažování o elementech, tedy tvůrných částečkách materiálna.

Nesprávná pojetí?

Kdo si libuje ve starých spisech z dob Aneru, určitě pamatuje na Dilpaese Afenise a jeho teorii vzniku materiálna z elementů. Jeho teorie elementů byla později smetena učením o esencích - tj. o samo proklamované rovnováze v materiálním světě, o tvárnosti, která se údajně stvořila sama ze sebe; svou část na zapomění učení o elementech si ukrojily také mýty o stvoření světů (mějme pro ilustraci mýtus o bílém slovu, který tvrdí, že vše hmotné tohoto světa vzniklo ze zrady světa předchozího).

Proč bylo staré učení Dilpaesovo zavrženo? Bylo neúplné? Snad. Když ale dnes porovnáme jeho myšlenky, teorii esencí, i novodobou nauku o jedenácti elemetech, zjištujeme, že všechny tři mají mnoho podobného. A neštestím v době Dilpaesova působení zřejmě bylo pochopení jeho výkladů ve špatném světle. Abstratní myšlení je věc složitá; a nauka o esencích nabídla jasnější výklad. O existenci více vzájemně provázaných působidel v materiálním světě nauka o esencích pěkně básní - i když v Dilpaesově starším pojetí o elemtech je podobné obsaženo také - jen ne tak okatě!

Co bylo dříve, stalo se nepodstatné. Obhajování jedněch pravd za cenu zavržení jiných s sebou vždy neslo nevýhody rozmazaného vnímání. V dnešních dobách, vzdělanci z Lamedoonských kruhů tvrdí, že kdokoliv se v rozhodování mezi dvěmi chopí jedné strany, je fanatik. Podívali se tedy na teorii Dilpaesových elementů, i esenční teorii.

Čas pokročil, od uvedení obou stařičkých teorií uběhlo přes deset tisíc endirrlací. Společnost přežila nejeden přerod, který přesunul těžiště jejího myšlení, i vnímání tradicí. Proto nastaly dobré příležitosti k přehodnocení teorií materiálna.

Vznik teorie jedenácti elementů

Myslitelé z Lamedoonu se tedy rozhodli pokusit se uspořádat pojmy ve zmatečném. Jak se jim dařilo? Z čeho vycházeli?

Povězme si prvně o samotných Lamedoonských: těžko je přiřadit ke konkrétnímu; však právě se říká, že jsou jedním z nejvíce doširoka otevřených spolků. Jejich řady zahrnují spousty bystrých bojovníků, k tomu se stíhají věnovat vrcholné scholastice a jejich mystikové spolupracují s jinými z organizací pronikajících k novým poznáním. Lamedoonští tedy mají přísun k poznání i poznávání; a co víc, spoluutváří jej.

Sehnat si tedy spisy o obou starých teoriích pro Lamedoonské byl opravdu ten nejmenší problém. Po letec bádání, kdy nechali dojmy a výstupní pojmy patřičně uležet, začala jejich ustavičná práce přinášet výsledky; podařilo se jim vyzvednout společné v obou teoriích.

Pečlivě konzultovaná s teoretiky mystiky, myšlenka pojmenovaná teorie jednácti elemetů vyšla jakož výsledek. Neomezila se jen na vyčtení špatného v předchozích, ale (jak patrno z jejího názvu) pokusila se o vlastní řešení oné filosofické otázky hledání základních stavebních prvků hmoty.

Myšlenka jedenácti elementů bere za svou tezi prvně pěkně řečenou v teorie esencí - tedy chápání protichůdných sil působících proti sobě. Avšak tyto protichůdné síly jsou v učení o jedenácti elemetech zdůrazněny jakož pomocné elementy - tj. doprovodné elementy ukotvené mezi jedním, nebo více základními elementy. Údajně by tyto pomocné elementy bez svých mateřských elementů nemohly existovat; hlavní elementy by zase bez jejich nastolení ztratily na rovnováze, a materiální svět by se stal neobyvatelným. Velká rovnováha je tedy oproti starší představě esencí (tří sil působících pospolu, sklouzávajících mezi pozitivním a negativním naladěním) ztvárněna jakož vratký, avšak mohutný věšák (hlavní elementy), na který jsou navěšena pomocná závaží (pomocné elementy), jejichž funkcí je zachování rovnováhy celku.

Celá myšlenka je zachycena takto:


Na hlavních osách si leží základní protichůdné dvojice, tedy žár-chlad (základní formy energie), a voda-země (základní formy hmoty); ty jsou pak spleteny větrem a jeho přívěsky (základní formy nehmoty) spojením v nehmotných silách.

Celý základní strom je na svých opačných stranách balancován dalšími vzájemně protichůdnými elementy (kov-dřevo, jed-kámen), pro údajné lepší zachování stability. Lamedoonští tvrdí, že život v hmotném světě se dá zachovat jedině pod odstředěností, relativní rovnováhou všech tažných směrů spojic elementů, tedy ve vyváženém středu.

Tato myšlenka navíc pomáhá utlumit spory o hledání "původního elementu", který by byl všem ostatním nadřízený. V modelu jedenácti elementů totiž značné posílení (případně odebrání) jednoho libovolného elementu od ostatních boří stabilitu celého stromu.

A našla nová teorie své uplatnění?

Očekáváním autorů na reakci od odborného publika byla pochvala za uvedení nového náhledu do staré otázky. Jinak, jako kompilároři starých věd, v teorii jedenácti elementů více neviděli, ani si více neslibovali.

Avšak výklad jedenácti elementů našel své lepší, elegantní využití. Do doby jeho představení vládl v pojetí elementálního odvětví mystiky zmatek v klasifikaci elementálních sil; každé středisko elementálních věd užívalo svého vlasního, obvykle zmatečně splácaného a nedokonalého rozdělenení. Až v koncepci modelu jedenácti elemtů našli to pravé, přehledně zpracované pojetí. Školy mystiky, výzkumné střediska mystiky, konstruktéři elementální energií spjatých zařízení, i sesilatelé amatéři; ti všichni začali užívat koncepce jedenácti elementů jako svého uceleného modelu pro skládání elementálních kouzel a energetický smyček. Stala se tak teorie jedenácti elementů osvědčeným základem; a dnes, 500 let po jejím uvedení, není sesilatele zaměřeného na elementy, který by si na ní nezakládal.

Základní nauky ovládání elementů jsou dnes pro vzdělávání mových sesilatelů vedeny na pět hlavních směrů (voda, země, chlad, žár, vítr); a jestliže si některý směr (či dva, i více) dokáže student znamenitě osvojit, může se vydat cestou hlubšího poznávání kouzel stavěných ze základů hlavního elementu na bedra pomocného elementu (obvykle visící vedví elementů hlavních).

A co můžeme vědět o samotných elementálních silách energie? Nikdo z mystiků spolehlivě neví, že elementy, které z rovin energií (případně esenciálních rovin, načrtnutých pod nimi) tahá pro své užití jsou ty pravé, skutečné elementy, které se tam v nedotknuté formě nacházejí. Možná se jedná o jeden jediný tvárný metaelement, který je za pomocí jejich myšlenkových pochodů k přivolání přetvořen v jimi kýžený element. Ačkoliv teorie jedenácti elementů nezmění, ani nezjistí co se nachází v esenciálních rovinách, dokáže k nim přistupovat v systematičnosti, která vydá za dobrý výsledek, a mnozí sesilatelé si jí pochvalují.

Článek: 3.5.1-stoupenci-kruhu.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7201 B

Zneužitý mýtus o vzniku světa, který vedl k založení nebezpečné ideologie a spolku bez sebemenší úcty k životu.

Na počátku stál jeden ixeenský mýtus

Co je to nauka kruhu? Kdo jsou stoupenci nauky? Na jakých myšlenkách si zakládají? Než si to povíme, musíme si ukázat, kde nauka kruhu vznikla (stejně jako s každým geometrický kruhem taženým z určitého bodu se i naše vysvětlení uzavře tehdy, až výkladem opíšeme celou kružnici).

V počátku stál tuctový ixeenský mýtus. Nešlo o mýtus bůhvíjak význačný; prostě jeden z mnoha. Tento mýtus rozprávěl na téma stvoření světa, věčné to téma všech myslitelů lámajících si hlavu s nadpřirozeným. Dle toho, jak barvitě byl napsán mohlo jít jen o pouhé literární cvičení. Každopádně tento mýtus vyčníval nad ostatními svého druhu tím, že pojal stvoření světa neotřelým způsobem. Zřejmě proto se zachoval v mnoha přepisech až do současnosti.

Mýtus praví, že na začátku všeho byl Yomonuus, všemocný a všemoudrý, otec všech bohů. Yomonuus byl vším, perfektní entitou, alfou a omegou. Jednou v něm ale něco změnilo tvar. Obklopen prázdnem a ničím, začal z neznámých důvodů chátrat. Ztrácel svůj perfektní tvar, tříštil se a štěpil. Jeho tvar ztrácel na svém lesku; tu se kus utrhl, stvořil mimosvět; tu se další kus utrhl, nesl v sobě dimenze, které se tříštily dále, narazíce na další stržený kus. Nakonec Yomonuus pukl a probořil své poslední tvary do prázdna. Vznikly tak duše a hmota. V záchěvu ztráty vědomí se ještě posledním pokusem nátáhl ke svým všem tvarům, které z něj vyprchaly. Nedokázal je spojit, rozplynul se. Ale jak se k nim natáhl, propojil je svým posledním dotekem. Stvořil tak hmotný svět, skutečnost v podobě takové, jak ji známe.

Novodobé otřesy v uspořádání světa

Když vyvstal problém s urupským bohem, zrůdností, kterou si stvořili vlastní uctívači, nikdo netušil, že situace naroste do celosvětových rozměrů. Přesto se o pár generací později situace vyhrotila tak, až se sáhlo k zoufalým opatřením. Urupský bůh byl nalákán do mimosvěta, měl být portálem stržen do uvěznění. Jenže do této zapovězené dimenze nepronikl, pouze uvízl v průchodu portálu. A spolu s ním bylo do úzkého hrdla portálu stlačeno mnoho soudobých bohů. Všechny tyto mocné duše se deformovaly, roztočily jako ve víru. Vyvstal bůh mnoha tváří, výsledek katastrofy působící jako hrůzný stín. Stvořen byl z duší všech bohů, stala se z něj univerzální duše – duše perfektního složení, nadduše. Ztratil ale veškerou osobitost, osobnost a schopnost uvažování. V tom začal bůh mnoha tváří prostupovat do světa, trhat, vysávat a ždímat vše živé.

Nespočet smrtí a krušné časy (navíc spojené dočasnou absencí většiny mocných a ochránců - bohů) vrhly přeživší do skepse, k přemítání o holém smyslu jejich životů. Snažili se najít uspokojivé vysvětlení všech hrůz okolo probíhajících; zakládali nová bratrství, společenství, hledali nové bohy … a tu někdo objevil starý ixeenský mýtus o Yomonuusovi.

Stoupenci kruhu, aneb zneužitá ideologie

Paralela mezi mýtem o Yomonuusovi a tím, co nyní dělal bůh mnoha tváří byla jasná. Co se rozpojilo, zase se vrací do původního stavu, vyložili si logiku věci. Objevili se první stoupenci kruhu, proklamujíce, že svět se znovu začíná spojovat. Koloběhu světa se nedá odporovat, jak říkají.

Zidealizovali si boha mnoha tváří, dali mu i jméno – Almon. Dle všeho má Almon být právě návratem Yomonuuse; má údajně hledat své roztrhané tvary, po dimenzích roztroušené.

Ze všech bohů je bezesporu právě bůh mnoha tváří tím nejmocnějším (vždyť do sebe pojal duše desítky hlavních bohů!), proto nápad uctívat tuto entitu oslovil mnohé. Samotný kult získal mezi verbeží na okraji společnosti mnoho ohlasu a nových stoupenců, během několika desítek let se skokem rozrostl.

Ovšem celý kult je v základu své filosofie nebezpečný, zneužívá vyšší ideologii k provádění zvěrstev. Všichni stoupenci kultu jsou nemrtví, žijící na okraji společnosti a v zamořeném území. Oni stoupenci nauky musí být nemrtví, protože byli-li by živí, bůh mnoha tváří by bez váhání vysál jejich těla. Což nás přenáší k hlavní hrůze – k formě uctívání svého boha.
Běžný věřící svého boha uctívá v modlitbách, načež bůh věřícímu propůjčí magické schopnosti. Jenže bůh mnoha tváří neposlouchá, protože postrádá mysl, vědomí a osobnost. Ten jen vysává veškerý život všude tam, kde na něj dosáhne. Proto si kultisté kruhu vymysleli vlastní způsob, jak vzdávat přízeň svému bohu: obětují mu život živoucích obětí, které unesou.

Nauka stoupenců kruhu říká, že kult podáváním obětí posílí Almona, boha mnoha tváří. Je psáno, že takto napomohou k navrácení světa do původního stavu – do celistvosti, uzavření kruhu. Skutečnost je avšak trochu jiná: obřadní, mocní představení kultu se při obětních obřadech sápají po dávkách naplnění vlastní moci, když se snaží pojmout duše právě obětovaných (poté, co Almon rozloží těla obětovaných je na chvíli pro kultisty snadné, aby vztáhli ruce na duše obětí a utrhli si z nich kusy duševní esence pro vlastní posílení).

Společnost stoupenců kruhu je hierarchicky rozložená na obřadní kněze (praktikují silnou duševní magii) a řadové posluhovače (bojovná síla, špehové). Společenstva kruhu přebývají v zamořených územích, staví si zde kamenné kruhové chrámy, obklopené prostými příbytky. Špehové kruhu působí v tichosti na okraji civilizované společnosti, v menších vesnicích i zapadlých městech, čekaje na příležitosti k únosu nových obětí.
Potřebují-li kruhovci doplnit své řady a v okolí není dostatek nemrtvých adeptů, pořádají občasný transformační rituál, ve kterém promění živé zájemce v nemrtvé (jedná se ale o rituál špinavý, adeptům je odebrána část duše).

Stoupenci kruhu jsou nebezpeční, svou ideologií až fanatiční. V civilizovaných oblastech bývají bez výhrad postaveni mimo zákon (třeba militantní Dron na ně pořádá štvanice, ochránce všech nemrtvých Acheliib se od nich distancuje); obětování živáčků Almonovi je považováno za jeden z nejhorších způsobů vražd, nenechává se bez protiakce. Avšak v oblastech s dominantním vlivem stoupenců kruhu bývá zvláště nebezpečno, protože kruhovci se v takovýchto podmínkách dokáží osmělit i k přímému útoku na celou vesnici a následovnému masovému obětování všech zajatých.

Článek: 4.3.2-zaklady-manipulace-s-magii.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7158 B

Sarpac jakož energie zmatečná, energie všude kolem nás. A způsoby, kterými se s ní pracuje ke smyslům; její snahy přetváření v řád, úskalí se k tomu vztahující.

Způsobů jak se chopit sarpacu, použít jeho stopy v rovinách a prostorech k účelům cíleným, je mnoho. Povíme si o způsobech prověřených, známých v používání, provozovaných smrtelníky, rozvinutých v učení škol mystických věd.

Tvárnost energie, kapacita užívajících

Nikdo není všemocný. Tomuto zjištění uživatelé energie přichází na chuť v každodenním použití, zvláště ti mocichtiví. Nejcelistvějším vysvětlením, proč energie klade odpor se dostalo za vyložení myšlení Molkipaea Matea; jím popsané prapůvodní a převažující aspanty. Zdá se totiž práce s energií býti upravením pevné skutečnosti, jejím nuceným popotažením proti jejímu přirozenému pohybu, ve kterém klade odpor. A čím větší má jeden své "mentální svaly", tím větší náklad na svá bedra bere. Stejně tak jako ve vzpěračství, každý má své dané hranice potenciálu, které když překročí, akorát si ublíží, nebo se nadře pro nulový efekt.

Žádný mág nemůže čerpat nepřeberné množství energie (příliš mocná kouzla), je omezen svými schopnostmi; měl by si v paměti uchovat, jak moc energie dokáže pojmout v jeden čas. Tuto schopnost může posílit nepatrně užíváním, nebo nošením předmětů pojících k sobě energii, značněji zdokonalením se v umění nakládání s magickými schopnostmi, výrazně pak pod vlivem zvýšeného proudu energie (monumenty, chrámy, vnější cyklus oběhu planety), nebo dokonce znásobením zapříčiněným předáním energie od bytostí z vyšších rovin. Ale ať se děje cokoliv, vždy zůstává omezen.

A domnívá se, že nikdo, a to ani nejmocnější bytosti rovin vyšších, není všemocný tím, že by dokázal strhnout všechnu energii pod svou záštitu. Takový by byl tvůrcem i uchvatitelem celistvého bytí; a jestli taký existuje, musí být jedině a pouze prvotním principem veškeré existence.

Přejímání energie

Toto je typickým stylem užívání energie kněží. Spoléhají na asistenci bytosti jim v Magelaru nakloněné; můžeme-li říci, svému bohu (hlavně pro komplikovanější kouzla s vyšší komplikovaností).

Dění takové má pramálo společné se samotným ovládání tvarovosti energie; a jak není schopností samotného kněze, nemůže ji brát za samozřejmou a přisvojenou; dobrý kněz ví, že moc taková je mu jen propůjčena.

A padá sem otázka vhodnosti použití. Jako každý mocný nástroj, i proudy energie do aspanty zkroucené mohou být použity s rozvahou bez vyvolání sebemenších škod, v opačném případě pak mohou mít vyčerpávající a život drásající důsledky; vše záleží na rozhodnutích uživatele energie, jak s ní naloží. Bráno na úrovni energie, tyto rozhodnutí nejsou dobrá ani špatná, je to jen užití vůle jednotlivce k dosažení nějakého záměru.

Avšak kněží by si v tomto ohledu měli dávat pozor, aby se jejich činy nevzdálily od očekávání dárce moci, plnění jejich vůle; zkrátka přesvědčení mocných, které uctívají. Pokud se tak stane, bytost z vnější roviny může spojení s knězem ukončit; a tak může být kněz ochuzen o velkou část svých magických schopností, schopen používat pouze základní zdroje nižších, přístupných rovin; k znovuzískání vyšších magických dovedností by si pak měl najít jinou bytost z vnější roviny, které se činy kněze zalíbí (tj zastává podobná přesvědčení).

Tvarování energie

Ty základní kouzla (jako například léčení) vyžadují pouze vzdálené spojení s určitou rovinou, ze které čerpají potřebné energetické zdroje (v případě léčení se jedná o rovinu pozitivní energie). Ty složitější kouzla (vezměme v příklad resurekci) vyžadují vytvořit krátkodobé vlákno, propojení mezi vícero rovinami (v případě resurekce je třeba spojit rovinu smrti pro duši a rovinu pozitivní energie pro oživení těla). Takové kouzlo vyžaduje značně vyšší umění s magií a zahrnuje vice rizik (v případě oné resurekce provedené šlompácky může znamenat třeba obydlení těla jinou duší, která se dere do světa materiálna).

Zkrátka je tomu tak, že zástupci mystických profesí pracují se zdroji ležícími v rovinách - energií, esencemi, vzácněji pak s dušemi, vytváří vazby mezi dispozicemi různých rovin.

Jimi zformovaná aspanta tak jednak může dosahovat své mocnosti silou efektu (ten je přímo úměrný naložené energii), i svou širokostí v použití a zanechaných efektů - a toho právě lze dosáhnout spojením rozličných rovinných proudů energie. Sesilatel by si ale měl nad svým konáním dávat pozor na návaznosti - snažiti se dělat nesmyslné kombinace propojením sil protichůdných (negativní a pozitivní energii, či chlad a žár), to se nejednomu experimentátorovi stalo osudným. I když toto se může zdát věcí začátečníků a diletantů, jsou ve složitých formulacích také kombinace, ve kterých si sesilatel říká o nepříjemnosti, může si způsobit ony nepříjemnosti.

Čtení stop energie

Každý sebevětší akt použití energie po sobě po dobu zanechává své stopy. Ze starého Aneru utkvělo ve vědění názvosloví capidia, což je ona stopa energie. Po jakou dobu a jak čitelná capidia je, to záleží na okolních působeních - každá energetická stopa se postupně ze svého místa omílá jako bahno řeky; záleží na řece, jak je rozvodněná.

Také jde o schopnosti "zapisovatele" a "čtenáře", zda-li ten druhý rozumí tomu, co na místě svého vyjádření ten první měl na mysli. A zdáti se to může fraškou, opak je pravidlem. Technik použití energie je spousta; a má-li se prosťáček amatér dostat ke čtení aktivit prastaré bytosti zbloudilé a hrající si v okolí jeho materiálně ztvárněného prostředí, nepochopí.

Zdáti se může čtení stop zanechaných energií vlastností pasivní. I zkušenost je taká, že jakmile se jedná a složitější konstrukce oněch vyjádření, je čtení pasivní pošetilostí. Dobrý pozorovatel drží při interpretaci významu svou ostražitost přichystanou, doprovázenou ochrannými kouzly. Jakož v knihovně může čtenář narazit na opravdu špatnou knihu obsahující vědomosti zcestné, při vnímání otisků energie může být nezkušený, dychtivý novic zlákán k obnažení svých slabin, vlákán do rovin nebezpečných; než se naděje k procitnutí a uvědomění si svého neveselého padnutí v past, může být již pozdě. Proto i stopy energií mohou být jen šikovně umístěnými pastmi, nataženými zlovolnými bytostmi.

Článek: 3.3.3-svatky-a-ritualy.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 20823 B

... jsou události, které se s určitou (obvykle roční) periodicitou vrací. Jednotlivé kraje/ kultury/ mocenské skupiny si udržují určité rituály. Ukážeme si jaké.

Kalendář sice může být na celém Icaenelu téměř jednotný, kultury však ne. Různá společenství si budou připomínat různé tradice a události z minulosti, protože mají rozdílnou historii ... a pokud se v minulosti dvě kultury sešly v jednom dějství, i tak si budou drtivou většinu společně prožitých událostí připomínat jinak - protože to, co se mezi nimi stalo vnímaly z jiné perspektivy.

Jak vnímají svátky jednotlivé mocenské skupiny?

Dron + Imvaer

Všechny speciální dny pro ně znamenají dny duševní očisty, dny technického pokroku a dny propagace jejich boha. Zavrhují svátky jakož hýřivé radovánky, komerci, požitkářství a dny nicnedělání. Např. dle původních Gentarrských zvyklostí byl 1. a 5. den v týdnu vyhrazen k odpočinku. Dron v oblastech svého vlivu udělal z 1. dne v týdnu naprosto běžný pracovní den.

• 5. týden Sarasu je pro Dron týdnem duševní purifikace. Každý stoupenec si najde klid a spoustu času k odkrývání své duše svému bohu. Drží se různá těsná odříkání (např. hladovka) a pořádají se interní magické rituály. Některé chrámy jsou také otevřeny prosťáčkům a potřebným je dopřáváno duševní očisty, bez poplatků.
• Každý 1. den v měsíci (krom Sarasu) je dnem očisty. Jedná se o odlehčenou verzi týdne purifikace.
• Každý 5. den v týdnu se vedou poselství. Nižší zástupci náboženské nauky chodí po městech a předčítají davu poselstva z knih Tvůrce.
• Marrt, 6. týden, 8. den je veden tzv. nejtemnější den. Drží se smutek za chaos a světový nepořádek, založený bohem mnoha Tváří (viz rok 230).
• Marrt, 7. - 8. týden je vedena tzv. obnova. Jsou pořádány vojenské přehlídky a v tuto dobu se nabírání nových rekrutů stává veřejnou záležitostí.
• Namaer, 3. týden se koná tzv. inovace. Jde o týden zvlášt vyhrazený technickému pokroku. Obvykle je završena nějaká komplexní stavba; probíhá veřejné uvedení této stavby v provoz.
• Isaes, 1. týden, 6. den se uctívá tzv. den procitnutí. Jde tu o uctění události z roku 244, kdy se Dron odštěpil od zbývajících bezbožných emaniských mechanistů a našel si Dronulgaese, jako svého nového boha.
• Isaes, 2. týden v návaznosti na den procitnutí následuje týden naslouchání, kdy se scházejí funkcionáří Dronu a plánují další kroky pro další rok (jedná se spíše o politickou podívanou).
• 3. týden Sozaenu a Nacaesu jsou soudní týdny. Znesváření měšťané se mohou přijít nechat rozsoudit. Někteří problémisti bývají k soudu přímo předvoláni (a obvykle je stihne krutý trest). V tuto dobu se vedou jen velké kauzy (společenská podívaná); běžný soud funguje po celý rok.

Emaniští mechanisté

O jejich praktikách není mnoho známo. Původní mechanisté na emanisu používali 19-ti denní kalendář (protože oběh měsíce Emanisu okolo Icaenelu trvá právě 19 dní); ten byl ale narušen u mechanistů, kteří příšli na Icaenel. Původní 19-ti denní týden (který byl mimochodem jediným kalendárním měřítkem, roky a měsíce se nepočítaly) byl pro mechanisty rozvržen na dny práce a na dny uctívání své bohyně. Jenže poté, co se za mechanisty zavřel portál na Acsaru a jejich bohyně se jich zřekla, ztratily některé dny jejich rituálů smysl. Někteří dodržovali tyto dny a prosili svou starou bohyni o navrácení přízně, jiní své tradice pohřbili a našli si nové bohy (Dronulgaes, Impata a jiní).

Stoupenci kruhu

Ani nepřekvapí, že zdivočelí nemrtví, kteří se nedokáží orientovat v organizované společnosti, nedokáží vnímat kalendář - alespoň ve své datové a číselné formě. Jsou si vědomi proměn ročních období, a také mají pro tyto doby vyhrazené určité rámce chování; obecně lze ale říci, že jejich počínání v datech je chaotické - rituály provádějí tehdy, naskytne-li se příležitost (tedy unesou-li nějaké živáčky, aby je mohli obětovat), atp.

Obecně jsou kruhovci nejagresivnější ve studeném období (za měsíce Sarasu), za tepla (Sozaen, Nacaes) se schovávají daleko na severu. V ledovém měsíci dokáží podnikat válečné výpravy; spoléhají tak na svou výhodu odolnosti vůči mrazu, a tudíž i oslabenou pozici nepřátel.

V měsíci probouzení (Imaet, měsíc, kdy se objevuje nový život) unášejí živá zvířata, která jim mohou přijít vhod a proměňují je v nemrtvé. Vykrádají doupata a nory divokých zvířat, hledají mladé, které si podvolí a ochočí, transformují ve své nemrtvé služebníky.

Ilteri (+ Neviditelní)

Ilteri mají dvě tváře - tvář veřejně-společenskou a tvář vnitřní, zahalenou rouškou tajemství. Navenek se tváří tolerantně a káží svou nauku otevřeně, na druhou stranu má to, co se děje za zdmi jejich chrámů zůstat netknuté. Není více hypokritické organizace - navenek o něčem káží, zatímco pomocí svých tajných a vnitřních metod se snaží, aby dosáhli svého pravého cíle (a někdy se to, co navenek káží a to, co potajnu provádí diametrálně liší - účelem může být odlákání pozornosti od jejich skutečných aktivit).

Můžeme si tedy povědět o veřejných svátcích Ilteriánů:

• Každý 1. den lichého týdne pořádají promluvy k veřejnosti ve svých chrámech. Jsou vedeny řeči o událostech ve světě a o vypořádání se s nimi.
• Každý 1. den sudého týdne se zase otevírají chrámy, tentokrát k diskuzím. Příchozí mohou přijít diskutovat s chrámovými řečníky (radikální názory bývají ovšem chrámovou ostrahou vyvedeny).
• V průběhu roku (4. týden měsíců Imaet, Sozaen, Namaner) bývají vedeny výpravy do různých knihoven Ilteri (dle konkrétní lokace), kde se předčítá ze starých anerských spisů. Na první pohled toto může připomínat kroužky starého vědění, ale Ilteri vybírají jen ty díla, které se hodí jejich výkladu o světu. Do vnitřních knihoven Ilteri je po celý rok veřejnosti vstup zakázán, a to bez výjimky.
• 1. týden Sarasu byl zvolen za týden neživota - v tomto týdnu je poskytována péče a léčba nemrtvým.
• 1. týden Marrtu byl zvolen za týden života (funguje obdobně jako týden neživota).
• 1. den 1. týdne Imaetu se koná otevírání krystalů, kdy se obřadně čerpá magická energie z přírodních magických baterií. Jde o určitou symboliku vítání života.
• 1. den 4. týdne Isaesu se naopak provádí uzavírání krystalů, mající symbolizovat střídmost a šetření, nutné pro přečkání zimy.

Neviditelní, tajná organizace nájemných vrahů pro potřeby Iteri, žádné veřejné a společenské akce nepořádají. Jak jejich vlastní název napovídá, byli by raději, kdyby o nich nepadlo jedno jediné slovo.

Balmairova legie

Stoupenci boha válek vnímají dva druhy kalendářů. Kalendář míru a kalendář boje. I tak ale mnoho zvláštních svátků nemají, protože přebývají na okraji civilizovaného světa, čekaje na nepřátele ze zamořených území.

V době míru nechávají první a pátý den týdne k odpočinku. Ve zbývající dny první části týdne buď budují, nebo se fyzicky připravují. Ve druhé části týdne pořádají kondiční cvičení a vojenské drily.

V době války jde pohodlí stranou. Odpočívá se pouze jednou za dva týdny, a to v náhodný den (který se losuje).

Zaemon

Nemrtví posluhovači Korbunaxe nemají žádné prázdniny (a co hůř, i svobodná vůle jim byla odepřena). Neznají odpočinek, neodmlouvají. Téměř všechny dny jsou pro ně pracovní.

Vůle obyčejných nemrtvých vojáků bývá obvykle zlomena; vyšší vojenští funcionáři, služebníci Korbunaxovi, ti se baví svými sadistickými choutkami.

• 1. den každého měsíce (pokud není jednotka ve válečném stavu; jinak bezprostředně) se konají disciplinární dny - prachsprosté mučení vojáků a oddílů, které neuposlechly nařízení a/nebo selhaly splnit rozkaz.
• Obvykle čtvrtý týden Sarasu, Marrtu, Nacaetu, Isaesu bývá prováděna transformace. Živí zajatci jsou v zástupech předvedeni do chrámu a znemrtveni. Život jim zde bývá vyrván z těl nečistými metodami. V disciplinárních dnech i v transformačních rituálech je obsaženo dost utrpení, aby sadistickým přihlížejícím vystačilo na "zábavu" skoro po celý rok.

Jak vnímají svátky jednotlivé města/ státy?

Canillia

Státní útvar, který si staví na Batijské tradici (nachází se na ruinách původní říše). Proto také převzal některé postarší svátky.

• Dny rozvoje obchodu (poslední týden Marrtu, Sozaenu, Namaeru) jsou zproštěny jakýchkoliv celních poplatků a daní, pro posílení ekonomiky (je vidno, že říše od svých předchůdců převzala zvláště propracovaný obchodní model).
• Dny magie (4. týden Nacaesu) jsou jakýmisi ohňostroji, s mocným užíváním magie nemají mnoho společného (dřívě měly, ale staly se společensko-zábavní konvencí).
• Různé politické konference na fórech (typicky řeční starostové, místostarostové, velitelé stráží ...), obvykle žádné pevné datum, ale s přibližnou periodicitiou 2 měsíců, 3x - 4x do roka.

Jiné významné data si Canillie vytvořila sama ...

• Den odvahy (3. den 2. týdne Isaesu) je dnem, kdy se dobrovolníci i vybraní odsouzenci departují směrem na sever, aby se přidali k Balmairově legii v boji proti uchvatitelům ze zamořených území. Původně se toto datum vůbec neslavilo (však aby, jmenovalo se Den vyhoštění), pak z této události ale udělali slavnost, malou "vojenskou přehlídku".
• Den odolání (3. den pátého týdne Imaetu), kdy se provolává vojenská síla a pálí se symboly iskaristů, mutantů (tato událost má historický kontext v boji proti iskaristům ze severu - před sto lety stála Canillia na pokraji zničení).

Akaynoos

Platí zde východní zvyklosti (stejně jako v Comirre), takže za odpočinkový den je považován 1. den v týdnu.
Některé zvyklosti sem přesakují z Canillie, ležící na severu.

• V měsíci Nacaesu a Namaeru jsou zde v plném proudu žně a sklizně, takže se pořádá několik slavností (6. týden Nacaesu a 2. týden Namaeru). O trochu později, 5. týden Namaeru, probíhá další "slavnost", v tuto dobu se však sklízejí omamné plodiny (třeba v Iridii nebo Canillii ilegální, zde ale "zdomácněly").
• 5. - 8. týden Sozaenu, kdy jsou Akaynooské pouště pořádně rozpálené, se koná tzv. velký tah. Odvážlivci na cestovních zvířatech se sejdou na západním pobřeží říše, cestují skrze předlouhou centrální poušť, plazí se přes horské štíty, další pouště; až zdolají tyto dálky, dostávají se do cíle u východního pobřeží, u opilého moře.

Molnotul

Je to ta technologicky nejvyspělejší oblast v celé Quaerre, široko daleko. Proto nepřekvapí, že většina událostí budou technické soutěže a strojírenské ukázky.

• V měsíci Namaeru (3. týden) se slavnostně odlije ozubené kolo do Molnotulského orloje. Jde o veřejný, prestižní slévárenský obřad. Kolo se po skončení slavnosti odloží do skladu a nechá se zde pro případ, kdyby náhodou v orloji něco prasklo (což se, mimochodem, stává dost často).
• Molnotulští se též přes veškerou techniku naučili ctít přírodu (tedy alespoň někteří). Za měsíce Isaesu (7. den sedmého týdne) předávají Canillijští političtí představitelé svým Molnotulským protějškům obrovský vzácný strom, k vystavení na náměstí (je to symbol vděčnosti za Molnotulskou pomoc Canilli v boji proti iskaristům).
• 5. týden Namaeru se otevírají opuštěné doly, jednou do roka. Tyto doly byly průmyslovou těžbou vyčerpány natolik, že další těžba se v nich nevyplácí. Nyní ale nastupují týmy soutěživců, snažící se v týdenním časovém limitu ručně natěžit co nejvíce. V některých okrajových oblastech světa se z této tradice stal spíše krvavý sport, nicméně v Molnotulu nápad vznikl - hra je tu považována za společenskou prestiž, pravidla čestné hry se tu dodržují.

Svelfanská oblast (Svapa a jiné města)

V této primitivnější oblasti nemá každý přehled o kalendáři. Proto se menší události vyhlašují písemně (obvykle na úředních deskách), týden dopředu. Větší události pak bývají rčeny zpravidla měsíc dopředu, veřejně.

• Ve Svapě se pořádají krvavé zápasy v arénách, které si nenechá nikdo z místních ujít. Menší zápasy se opakují každý týden (tedy minimálně 1x za týden), větší bývají ohlášeny na 2. den každého měsíce.
• Za Nacaesu, nejteplejšího měsíce, se do města sjíždějí nejmocnější zápasníci z okolí, protože je tu pořádán hlavní zápas, událost roku (vždy v první den týdne, 2., 4., 6., a 8. týden). Do arénových her bývají vloženy obrovské sázky místních i cizích peněžních žraloků.

Istinon (nový Visindol)

Většina nynějších osadníků si s sebou vzala tradice a svátky z Visindolu, nebo z Gentarry, odkud jejich předci prchli (obě říše již leží v troskách). Je zde patrný i molnotulský vliv.

• 5. den 4. týdne Isaesu se koná první vlna. Jde o přípravný rituál, koncentrující magickou energii do speciálních magických baterií v rituálních síních.
• 5. den 6. týdne Isaesu probíhá druhá vlna - ve stejném duchu jako první vlna, nabíjejí se další baterie.
• 1. den Sarasu je nazván dnem záchvěvu. Připravené magické baterie v rituálních síních měst jsou uvolněny, do okolí se rozprostírá léčivá magická energie živá i neživá. Jde o způsob přivítání nového roku.
• 2. dne 8. týdne Sarasu je dnem ústraní. Každý se má na den uzavřít do svého přemítání, vést "hovory s bohy". Jednotlivci mají prosit svým vlastním způsobem své bohy o zdařilé naplnění tohoto roku.
• 3. dne 5. týdnu Marrtu probíhají otevřené hovory. Mocní mystikové z řad městské rady starších se sejdou, aby veřejně vyvolali nějakou mocnější duši (často je volba náhodná), aby s ní před zraky veřejnosti promluvili o novém roku a jeho očekáváních. Výsledky otevřených hovorů bývají rok od roku různé; ovšem po ukončení hovorů se mystikové zastaví, snaží se obyvatelstvu přeinterpretovat, co jim duše řekla.

Iridian

Soudobý Iridian je říší ifentského kontinentu, která vznikla po poražení otroctví doby Okovů. V oblasti totiž působili emaniští mechanisté; jejich vliv se však rozbil poté, co ztratili svou víru - začali bojovat sami mezi sebou. Vítěznou frakcí se stali stoupenci Dronu, kteří z této války defacto povstali. Ti nesouhlasili s utlačováním místního obyvatelstva a proto také pomohli velikánským podílem k vybudování svobodné Iridian.
Většina svátků se zde tedy vztahuje ke zlomení otroctví, vzestupu Dronu a vybudování této říše (stále zde však přetrvává militantní smýšlení).

• 4. den 5. týdnu Namaeru je dnem svobody. Místní tento den berou s velkou hrdostí; však také znamenal konec otroctví v říši.
• 2. týden Marrtu a Isaesu jsou týdny převahy. Žádný historický děj se k těmto datům nevztahuje, to je jen podporován Iridianský militarismus. Armáda napochoduje, a vydá se zaútočit na nějakého nepřítele. V oblastech, kde již byly zamořená území vytlačena se namísto bojů pořadají vojenské přehlídky.
• 3. - 8. týden Imaetu jsou pořádány kovářské souteže. I mnoho účastníků z Molnotulu si nenechá ujít tuto příležitost a přicestuje. V první fázi se zde souteží ve zdobném řemeslu; méně zdařilé kousky jsou pak recyklovány, v druhé (a prestižnější) fázi kovářských her se konstruují celistvá brnění, plechové krunýře.
• 2. týden Sozaenu je tzv. týden ostří. Místní mágové, kteří za poslední rok střádali magickou energii nyní zasloužilým a slavným bojovníkům magicky posílí zbraně a brnění. Symbolika těchto obřadů značí zahájení válečné sezóny (je-li vůči komu válčit).
• 2. týden Isaesu jsou vedeny iridianské hry. V aréně s taktickými prvky (prohlubně, překážky) se potkávají dva jednotlivci nebo i týmy, zápolí spolu. Důraz je kladen na vojenskou strategii a postřeh, nejen na sílu (např. shodit protivníka z jízdního zvířete v komplexním terénu jde i trikem, přemanévrováním). Zbraně bývají otupěné, na život a na smrt se nehraje (i když tedy úrazovost je dosti vysková). Pokud je Iridian ve válce, hry se nekonají.

Comirra

Poměrně zvučné jméno, řekne-li se Comirra. Byla to stará říše. která ve střední Ifentě vznikla po skončení invaze do Cotonicy. Celé dvě tisíciletí v kuse však říše netrvala. Stihla mezitím zaniknout a být překryta méně výraznými státními celky s mnohem kratšími dobami trvanlivosti. Obnovena byla Comirra před sto lety, kdy se sem ve velkém skryli uprchlíci ze severního státu Ocoloin. Severní oblasti Ifenty totiž strhla doba Trnů, většina území tu byla přeměněna v zamořená území. Za hradbami staré Comirry tak vznikla znovu stará říše. A současní obyvatelé jsou z odkazu comirrské minulosti nadšení (mimo jiné potřebují mít za co bojovat), proto si do svátků vnesli několik událostí a obyčejů ze staré Comirry.

• 8. den 6. týdne Nacaesu je dnem založení. V tento den byla říše roku 351 oficiálně obnovena, vytáhnuta z trosek. Obyčej vztahující se k tomuto datu je zvláště bujarý: převléká se do dobových kostýmů staré Comirry a vychází se do ulic, na průvod.
• 8. den 3. týdne Marrtu se koná den slyšení. Comirrští diplomaté ze vzdálených zemí se tento den povinně vrací do své země a veřejně vyprávějí, jak probíhají boje proti iskaristům ze zamořených území v jiných zemích (jde o určitou společenskou frašku, předpřipravenou dobrými zprávami).
• 8. den 1. týdne Namaeru probíhá tzv. střídání sil. Vysloužilí comirrští vojáci ze zamořených území na severu a jihu se vrací, aby byli vystřídáni mladšími rekruty.
• 6. týden Sozaen je považován za týden omluv. Jde o symboliku, kdy se comirrští omlouvají původním obyvatelům (přilehlé státečky a provincie) za násilnosti dob invaze do Cotonicy. Ovšem celý tento rituál byl patřičně zkýčován a zveselen.
• 6. týden Isaesu je týdnem úmluv. V tento týden, navazující symbolicky na týden omluv, zase přilehlé města a státečky rituálně prokazují Comirre svou loajalitu v boji proti nepřítelům z jihu a ze severu. V oba rituální týdny se předávají pletené kytice monstrózních rozměrů, veřejně se slaví na ulicích i uvnitř, v hostincích.

Menší spolky i menší státní útvary své tradice samozřejmě také mají; zmíněny tu ovšem byly pouze tradice po světě rozšířené, či tradice slavné, o kterých bývá slýcháváno v dalekých krajích.

Článek: 4.4.5-vyvoj-zbrani.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 7738 B

Až jednou potkáte na bitevním poli oddíl těch prazvláštních šermířů, tak aby jste stihli v pravý čas utíkat, a ne divit se, jaké to mají podivné zbraně. Ano, bude řeč o rozvoji bojových "hraček", navíc mírně i o jejich ovládání.

O vývoji bojových technik

Jsou takové zbraně, které netřeba představovat. Všichni s jistotou poznáme ty hojně užívané - čepele (tj. meče mnohých rozměrů, dýky), tupé zbraně (zde zastupuje škála klacků, vyvinuvší se v palcáty) , střelné, jako jsou luky, apod.

Všechny tyto zbraně mají svůj časový i účelový původ. Některé pochází z hlubin dávných časů, jiné, objeveny teprve nedávno, přetvařují způsoby vedení bojů, strategie. A právě z vojenství, z velkých organizovaných bojových střetů, odjakživa pochází nápady na tvorbu inovativnějších (a co si budeme namlouvat, nepříteli smrtelnějších) zbraní.

Vojenstvím máme na mysli organizované bojové útvary, ne individuální souboje. V dobách nestálých, kdy vedení války postrádalo organizaci a tlupy primitivů naběhly proti sobě k podrcení, v souboji mezi dvěma rozhodovala jen hrubá síla, u těch rozvážnějších ošetřená bojovou technikou. O strategii boje se tehdy nedalo mluvit (nejen že jim nic neříkala, ale pro samotnou neschopnost organizační struktury se těžko dala zavést), platil zákon těžší a hrozivější zbraně = lepší zbraně.

Zavedení vojenských oddílů užívajících konkrétní zbraně ve strategickém náhledu boje nabádalo k protiofensivě efektivním způsobem - oddílem, trénovaným tak, aby měl bojovou výhodu oproti nepřátelskému oddílu. Trénink ale není všechno (i když vydá za hodně, vycvičit schopné bojovníky trvá dlouho a je to drahé), i proto se přistoupilo k přetváření zbraní.

Těžké úderné zbraně byly přechytračeny zbraněmi rychlými, případně zesílenou obranou. Na zbraně o běžné délce se vytáhly zbraně dalekodosažné, oproti kterým byly záhy postaveny zbraně krátké (kde na malé vzdálenosti dlouhé zbraně ztrácí svůj ničivý potenciál). Nastaly i pokusy o zavedení zbraní atypických tvarů, aby mohly snáze proniknout protivníkovou obranou.

S nástupem nových kovů, nových zpracování kovů, i kovů vodících energie, se mnohé též přerodilo. Boj proti obrněným protivníkům vyústil ve vznik druhu zbraní s mocnější průrazností, ovládnutí energií v rudách jich nosných podvolilo zase průchod ničivějším pastím, střelám, prostorovému ničení armád na bázi kouzelné.

Povíme si nyní popořadě o tom, co nám zbrojírenské inovace přinesly:

Zahnutá čepel - Banirra

Svým vzhledem se může blížit variaci mezi mečem a šavlí. Avšak velikostně je mohutnější, zcela jasně určená pro obouruční držení.


Zahnutá čepel na konci je příhodná k vyvlečení se z krytu jinou zbraní - svou silou obouručního držení se bojovník v zapření smekne z protivníkova krytu a zraní jej. Také se u zahnuté čepele počítá s bojovou výhodou zmatení protivníka, který ne vždy dobře odhadne dosah zbraně.

Banirra má své bodné polohy - špička čepele, která je vždy zostřená z obou stran, se může stát velmi nebezpečnou, jak je zbraní vrhnuta do nečekaných úhlů (do stran, dozadu). Navíc, na zahnutou čepel se někdy montuje přídavná bodnice, určená k útoku s nápřahem - k prorážení nepřátelských brnění.

Spodní část zadní čepele bývá tupá, zpravidla dokulata zabroušená - a slouží tedy jako zesílená opora při přetlačování. Navíc může zadní část obsahovat i úchytku k držení navíc, jejíž pomocí se zbraň stává lépe ovladatelná v nečekaných bodných výpadech.

Vojenská vidlice

K vidlím má tato obouruční hračka stejně daleko, jako k srpu. Zdá se, že myšlenkově je směskou obou dvou zmíněných.


Bodná čepel, provedená do půlkruhového (i kulatšího) tvaru, se stává v boji obavou mnoha. Čepel je zostřená po celém svém vnitřním kruhu, tudíž mimo bodání může napáchat nepříjemné škody sevřením. A velikostně je dimenzovaná přesně tak, aby s nějakou rezervou pojmula končetinu - tak přemýšlejte, copak nepříjemného vám může udělat.

Navíc mezi svůj půlkruh může vojenská vidlice uzavřít jinou zbraň (zbraně rovné, často čepele) a odzbrojit tak protivníka. Aby ale naopak protivník neodzbrojil uživatele čepele, ta je vybavena vyztuženými krytkami ruky (které navíc mohou ochraňovat bojovníkovy dlaně, jako záštita u meče).

Meč dalekodosažný - Urupa

Meč dalekodosažný, nebo také Urupská čepel (název převzat dle místa vzniku), je snad tou nejničivější obouruční zbraní, kterou známe. Vážící zpravidla nad 6kg, měřící bezmála 3m, tato čepel byla dříve Urupskou pěchotou hojně užívána ke srážení nepřátelských jezdců ze sedel (a to tak, aby se už nezvedli).


Pro svou hromotluckost zbraň opravdu potřebuje ve svém uživateli obrovskou sílu, stavbu těla a patřičnou velikost. Navíc, tahat s sebou po dobrodružstvích třímetrovou čepel, to si mnohý rozmyslí.

Zbraň je pro svou velikost neskutečně pomalá, nedá se s ní nijak bravurně bránit. V boji spoléhá na svou ofensivnost - zda-li stačí jeden či dva údery, a protivník jde k zemi. Na čepeli bývají často připevněný přídavné bodnice (dvě až tři), aby zvýšily ničivost nárazu v průrazném seku.

Hůl-kladivo - Miveqa

Je odlehčeným obouručním kladivem se zvýšenou pohyblivostí. Hlavice kladiva byla smrsknuta na opravdu prťavý rozměr; držadlo je podobné bojové holi, velmi dlouhé (až do 2m), ale to vše zámerně.


Zbraň totiž užívá svých proporcí k vytvoření mocných švihů. Roztočí se držením a kličkováním rukou na jednom konci této pseudo-bojové hole, na konci druhém dojde k zúročení kinetické energie kladívkem.

Nevýhod má zbraň povíce - jednak je poměrně těžká k ovládnutí (aby začátečníkovi vyklouzla z ruky a sám se tedy odzbrojil, to bývá nedobré), ale navíc potřebuje ke svému zužitkování široký prostor okolo. Odměnou je pak pořádná ničivost zbraně (způsobená ať už hlavicí plochou - drtivou, nebo hlavicí špičatou - průraznou).

Meč hákový - Licun

Představme si jej v jeho standardních proporcích jako odlehčený, středně dlouhý meč. Má avšak oproti běžnému meči jinou tvárnost.


Hákový meč užitý oproti neobrněným protivníkům má být uplatnitelný ve výpadech bodáním - jakmile jednou špička čepele, obohacená postranními bodcemi, prorazí do tkání protivníka, způsobí navíc při zpětném tahu mnoho škod.

Stavěný proti obrněným protivníkům, bodec na špičce čepele bývá ráznější, nahnutý blíže k pravému úhlu - to aby svižným sekem nekompromisně prorazil pod krunýř z brnění.

Hákové meče tak napůl nejsou svou vlastní kapitolou; meče z dražší (či specializované) výroby mají přídavné nástavce na bodnice, které se k jejich čepeli dají přidělat. Takový meč lze tedy užívat jednak v jeho běžné formě rovné čepeli, po přišroubování přídavku pak jako hákový.

Článek: 4.1.3-nejrozsirenejsi-bozstva.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 9806 B

Pojmenování božstev a jejich dlouhotrvání, záměry božstev. Panteony existující, v sobě božstva známá a uctívaná přechovávající. Osobnosti božstev.

O názvosloví a zmatečnosti božstev

Tady, nacházeje se v tématu o panteonech a božstvech, jen opatrně. Ve snaze přesného popisu toho takového a onakého padnou jména, jména šitá na přesná označení jednotlivých božstev, tedy magelarských bytostí (i chceme-li jabeelsky, amuttas, anersky pak kaetipaq).

Jenže ony jména nemusí býti vždy jen tak jednoznačná. Ona bytost se jedněm z jednoho koutu světa může zjevit pod takým jménem; a druzí, geograficky vzdálení si ji pak popíší jinak, dle svého názvosloví. I stávat se může, že jedno božstvo je známo po Icaenelu v jiných jménech - a to v prastarosti svitků z dob dávných nalezených, v převzetí jednotlivých kultur, i v pobavení (či touze po větší moci) dané bytosti se ohlašující. My si tu uvedeme gentarrský výpis o božštvech uctívaných v prostředí a nepředalekém okolí říše, spis z dob nedávných.

Ještě před jeho uvedením mějmě v paměť, že tu jsou i jiní bohové, nepůsobící v okolí gentarrském nám známém - mimo kontinent Quaerra; menší bohové, kteří byli opomenuti ve výčtu; bohové nestojící o "publicitu" veřejného zájmu. Tito tedy přirozeně nebudou zmíněni.

Podprostory Magelaru

Snad se domnívají někteří, že v Magelaru existují sobě samotné podroviny (známé jabeelsky jakož abbanes, v Anerštině esaetaq). A dohadují se nad tím, zda-li jsou; a když jsou, prý je to tak ze silné koncentrace sarpacu (energetických sil) a akaesu (duševních sil). Jiní myslí, jak se jedná nejspíše jen o vykonstruovanou doměnku, nepodloženou; a sloužící lepším představám popsání, že mezi některými Magelarskými bytostmi dochází ke spojenectvím.

I možno, že tyto představy některým magelarské bytosti zanášejí do snů, pro své pobavení. I možno, že existují jako poslední útočistě duší; myšleno místem odměn a poct pro ty bytosti, které potěší své bohy a nechtějí už dále podstupovat duševní cykly v materialističnu.

Známé panteony i jednotlivci

Mezi známé panteony Magelaru (a tedy vedené pod svrchovaností boha o stejném jméně) patří Oromtanea, Aelboqa, Latzulis, Akrnar, Ensica, Sentios, Kematra, Eyn, Votins.

Dle svého přesvědčení, založení bohů jsou na spektru osobností vnímány nějak takto.
Oromtanea je doménou zla. Bytosti, které zde přebývají jsou vypočítavé a sadistické. Smrtelníky využívají pro pobavení z utrpení, zrady, marnosti. Avšak svoje následovníky, které je uctívají, mučí ostatní pro jejich pobavení, maří všechno dobro a naději, ty si dokáží oblíbit, věnují jim svou přízeň a ochranu, přístup ke kouzlům způsobujícím utrpení (vážou duše mučených k negativnímu působení živlu, či energie).

Podprostor oromtanejský bývá popisován jakož pustiny umlčení - šedivě zbarvená neexpresivní pustina s ostrými kameny, v chabém (patrně nočním) světle, s kostmi do běla vysušenými povalujícími se po pustině.

• Oromtanea - bohyně utrpení, strachu
• Dorud - bůh podlosti, zákeřnosti
• Krant - bůh zrady, plánovaných vražd
• Norbunax - bohyně mučení, zlomení vůle

Aelboqa seskupuje násilnické blázny a netvory vnějších rovin. Nenávidí vše živé, chtějí zničit svět, zašlapat vše s každičkým náznakem vůle do života v prach, libují si v destrukci a ničení, spáleništích a ruinách. Jejich smrtelní následovníci se seskupují jako tlupy vrahů, barbarů, mystiků, které srovnávají se zemí celé vesnice, aby si zasloužili chválu svých bohů. Mají zesnadněný přístup k esenciální a energetické magii.

Podprostor aelboqijský údajně se podobá propastem běsu. Je tvořený prohlubněmi ze sypkého kamene o velkých výškových rozdílech, s primitivním opevněním a troskami, a neustávající bitevní vřavou.

• Aelboqa - bohyně bezpráví, chaosu
• Suvil - bůh krveprolití, řeže
• Keris - bohyně ničení, rozpadu
• Kyrriqen - bůh šílenství

Latzulis je domovem bytostem přísným, perfekcionalistickým, mnohdy až fanatickým, intelektuálně založeným, které od svých uctívačů vyžadují poslušnost, oddanost, disciplinovanou morálku a sebezdokonalování. Jejich cílem je nastolení pořádku, kulturní úrovně a její dodržování. Své vyznavače si chrání, poskytují jim přístup k vyvolávací magii, ale netolerují chyby a selhání. Nedávají druhé šance.

Podprostor latzuliský zdá se být pojmenovaný branami poslušnosti. Na celé dálky je to prostor zarovnaný, bez větších výškových rozdílů, natož těch přírodních. Široké koridory a plochy tu jsou dlážděny hlazenou hmotou podobnou mramoru. Budovy mají přísný architektonický přístup, ve své souměrnosti.

• Latzul - bůh pravidel, přesnosti, perfekcionalismu
• Boikor - bůh obětí, sebeobětování
• Aiske - bohyně oddanosti, poslušnosti

Arknar je panteon bytostí, které se těší z bitev. U svých chráněnců rádi vidí poctivou sílu, odvahu do bitvy na život a na smrt, ale vraždění nevinných a bezbranných netolerují. Nepotrpí si na přehnané a slepé oddanosti svých věřících; váží si činů a ne slov. Poskytují kouzla na posílení kuráže a síly.

Podprostor arknarský bývá ztotožňován s vítěznými polmi. Krajina je to kopcovitá, přírodní, posetá do dáli se táhnoucí nedobytnou pevností, plněnou mohutnými věžmi a tvrzenými bránami.

• Arknar - bůh síly, nezlomitelnosti
• Omorg - bůh výdrže, persistence
• Murilis - bohyně rychloti, mrštnosti

Ensica, známá pro svou lásku ke všemu živému, je pacifistické sdružení bohů, kteří věří v klidnější svět. Odmítají jakoukoliv formu násilí. Jejich vyznavači nebojují buď vůbec, nebo jen v nejnutnějších případech; jsou to zdatní léčitelé.

Podprostor ensický je ve své představě ztvárněn jakožto kraj hojnosti. Přírodní krajina tu oplývá životem, prostupuje své variace. Klidný prales s čistou vegetací střídají remízky s loukami, jezera a zvěr.

• Ensica - bohyně plodnosti, úrody
• Quintil - bůh lesa, porostů
• Linaeti - bohyně zvěře, lovu

Sentios je uskupení bytostí, které se nechtějí do ničeho zásadního plést. Urdžují si odstup a sledují dění okolo. Pokud někdy něco manipulují, dělají to skrytě, a to jen k nápomoci nastolení rovnováhy. Jejich přisluhovači ovládají spousty mentální magie a klamů.

Podprostor sentioský ztvárněn jest v podobě chrámových budov, do krajiny se otvírajících svou otevřenou architekturou. Na pevném podloží tyto chrámy stojí, pod jejich mostky proudí mohutná řeka s klidnou i bouřlivou, měnící se hladinou.

• Sentis - bůh spravedlnosti
• Quaya - bohyně nezaujatosti, objektivity

Kematra je duchovním chrámem a působištěm všech pravdomyslných. Ctí právo, chrabrost, i osvícení se hrdinským činům. Služba těmto božstvům je službou na celý život, často za potlačení života osobního.

Podprostor kematrijský prý byl spatřen v podobě chrámu osvícení. Opakuje v sobě tvary geometrické různé; chrám jasných barev, osvícený ohněm umístěný na podstavcích i v krbech, určený k vymýcení všech stínů.

• Kematra - bohyně ochrany slabých
• Ismel - bůh slitování, odpouštení
• Dalmaer - bůh odvahy, kuráže
• Kamp - bůh závazků, slibů

Eyn a jejich přívrženci věří, že všechno má nějakou cenu a dá se za patřičných metod zdolat k prospěchu. Profitářství a snaha dobrání se k moci bez ohledu na následky je notoricky známou charakteristikou uctívačů těchto bohů.

Podprostor eynský že v podobě dolu sleposti je představován. Bez viditelné konečnosti a jediné slepé uličky, v zemi se nachází dlouhatánský a propletený, opakující se důl plný drahých kovů a kamení, zářící v odlesku prudkými barvami.

• Eyn - bohyně sobectví
• Bolbon - bůh lží, výhružek
• Equandos - bůh vypočítavosti

Votins jsou zvláštní sortou. Dělají si co chtějí, kdy chtějí, jak chtějí; při tom se většinou ani nesdružují, nejsou názorově jednotní. Jak jsou jednou za čas svými bohy k něčemu povolání, nespějí k nějakému společnému cíli, jen něco tvoří k pobavení. Vysmívají se konvenčním hodnotám ve společnosti, jenže jsou sami spíše neschopní něco změnit. Bývají obdaření ke komunikacím s různými stvořeními z rovin.

Podprostor votinský ve své křiklavosti snad zaujímá podobu zvráceného obrazového plátna. Podivné tvary střídají jeden druhý v nespojitosti, stejně tak jsou barvy jejich rozhozené, hrající nesmyslnou hříčku.

• Votis - bůh inspirace, vizí
• Calpaxa - bohyně nahodilostí, náhodností, štestěny

Článek: 1.1.4-prostredi.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 5647 B

Úvod do chápání prostředí icaenelského světa, se všemi jeho zásadními zvláštnostmi.

Protože Icaenel je planetou s napjatými životními podmínkami, musíme si povědět o zvláštnostech, které tyto podmínky utvářejí.

Prostředí obecně

Svět byl stvořen na magickém základu. Říká se, že se kdysi mocná, dokonalá, univerzální bytost roztrhla ve střípky sebe sama, vznikla tak hmota a nehmota, duše, elementy.

Ve vlastním vesmíru se nachází sluneční soustava Dirrlanská. Okolo této hvězdy a také okolo vyhořelé magické koule Eisy obíhá pět planet; Icaenel je jedna z nich.

Vlastní planeta Icaenel má též své specifika. Mimo dva měsíce (Emanis, Quanae) obíhá kolem planety i hustý pás asteroidů - Atini. Tyto asteroidy vznikly odštěpěním magicky aktivního jádra z měsíce Emanisu, rozdrobily se kolem planety, některé spadly. Spadené asteriody Atini mění podmínky k životu v okolí, protože na sebe vážou silné magické síly. Asteroidy obíhající okolo planety, z nichž se některé vznáší téměr nebezpečně blízko, mohou měnit počasí.

Protože Icaenel obíhá kolem dvou sluncí (Dirrlan, Eisa), zažívá tak dvě odlišné roční období. Při vnitřním cyklu (apilen) je planeta blíže skutečnému slunci, Dirrlanu, teploty jsou vyšší (tedy někdy i moc vysoké), životní podmínky realitvně dobré. Při vnějším cyklu (parlenu) teploty klesají k drsnému chladu; díky magické podstatě Eisy se objevují silnější projevy magie, ale i magické anomálie.

Planeta si konáním evolučních pochodů vyvinula vlastní ekosystém, se specifickou florou a faunou. Na špičce evolučního žebříčku stojí inteligentní bytosti.
Garamiané a Varbanité měli kdysi společné předky, avšak po údajné dávné katastrofě (zmíněné jen v mytologiích) se od sebe odlišili - Garamiané se ubydleli v podzemí a na měsíci Emanisu, zatímco Varbanité přetrvali na povrchu.
Jabeelané mají se dvěmi výše zmíněnými rasami pramálo společného. Vyvinuli se dříve, a to z vodních bytostí; svoji fyzickou chatrnost kompenzují vyšší inteligencí a vlohami pro magii.

Magie prostupuje do světa díky kemraetům - magickým rudám. Celá planeta je jimi provrstvena. Kemraety mohou magii buďto přitahovat, nebo odpuzovat. A tak složení země, zároveň se spadlými Atini, určuje, jak silné magické pole se v oblasti rozkládá.
V místech s obvzlášťe silným magickým působením může docházet k anomáliím. Dimensionální trhliny propojují hmotný svět s vlastními dimenzemi náhle, v prudkém a nepřirozeném skoku. Jsou obvykle nebezpečné, protože v prostorách dimenzí přetrvávají nepředvídatelné síly.

Kemraety jsou též oblíbeným technologickým materiálem. Slouží jako základ ke kostrukci budov i zařízení s kontrolovanými magickými vlastnostmi. Proto technika do značné míry užívá vlastnosti magie.
S kemraety je ta potíž, že bývají rostroušeny v řídkém poměru v ostatních horninách; najít je ve skupenství hustém, tj. kvalitním, je vzácné. Kvalitní kemraety se navíc těžko zpracovávají.

Hraní v době Trnů

Zde se bude hodit krátké situování do Icaenelské současnosti, doby Trnů.

Datovaná do druhé poloviny pátého století, doba Trnů není veselým obdobím. Samotné datum (druhá polovina 5. stol.) pochází z kalendáře Genrarrského, mocné říše minulého věku. Ano, minulého věku - proto dává smysl, že v současnosti i ona slavná Gentarra leží v troskách; a to stejně tak, jako jiné velkolepé říše minulosti.

U kronikářů, kteří si zachovali literární nadání, panuje jasná přestava: Stará doba (tj. ixeenská doba) dobou zlatou, říše Quanarrská dobou stříbrnou, Gentarra dobou železnou, současnost ničím, popelem dávných věků. Skutečně, mají k tomuto pesimismu důvod?

Doba trnů je doslovným spáleništěm dějin, bereme-li v potaz, že jí předcházela destrukce většiny předchozích kultur, říší, božstev. Po katastrofě v Urupském kultu byl stvořen nemyslící a posedlý bůh mnoha Tváří, který se na podstatný čas vymkl jakékoliv kontrole, zahubil ve své nekonrtolovatelné žíznivosti po životní energii spoustu živého.

Započnutím doby Trnů byl jeden mocný okamžik - globální záchvěv magického pole, způsobující milióny smrtí. Mnoho magických rud (kemraetů) v ten moment doslova vyhořelo, prorazilo ze země v podobě ostrých pahýlů (odtud "Trny").

Není třeba ale vše vidět pesimisticky. S dobou Trnů se objevily i nové možnosti - zavrhnuté božstva z mimosvěta se ujaly přeživších, předali jim svou kulturu, zaštítili je ochranou před bohem mnoha tváří. Začaly tak vznikat říše nové.

Nynější svět je rozdělen na území dvojího charakteru - území čisté a území magicky zasažené. Život a naděje bují v územích obydlených civilizací, znovudobytých, chráněných patronskými bohy. Zato šílenství a marnivost rozkládá zasažené území Trnů, nad kterým drží sevření bůh mnoha tváří. Prohánějí se zde i různé nemrtvé zrůdy a divocí patvorové. Zkrátka se jedná o území nebezpečné, v blízkosti Trnů přímo smrtelné.

Více detailů naleznete v navazujícím povídání o soudobé icaenelské společnosti.

Článek: 3.1.1-historie-stareho-sveta.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 6282 B

Úvod k dějinám aborr na Icaenelu. O dávných civilizacích, které měly vliv na zformování těch dnešních; o rozložení politických sil dříve a dnes; o významných událostech, které hnuly světem -- a to stručně, v kostce.

O datování

Pomůckou k určení, co se kdy odehrálo v jaké epoše dějin, bude určitě datování. Protože se chceme dozvědět, co se kdy stalo, nestačí označení "hodně dávno"; i když i s takovými se musíme smířit, staré civilizace sahají až kamsi do dáli, kde nejsou badatelé nynějška schopni určit posloupnost časových dějů.

Užíváme kalendář Gentarrský - který se datuje od založení této dnes největší říše na Icaenelu. Jistěže v délce dějin je založení Gentarry nicotně malým bodem, proto se můžeme spolehnout, že všechny staré události se datují v endirrlacích do vysokých záporných čísel. To ale nebrání výzkumu, administrační dirlakaef (kalendář) Gentarrský je přesný, proto vhodný k použití.

Nejstarší doby

Nebudeme se snažit proniknout do dob, kdy ještě celá Icaenelská pevnina byla pangeický celek; v té době žádné sebeuvědoměné formy života nežily (a kdyby žily, stihly by se po tisíckrát obrátit v prach, rozvátý větrem).

A to je problémem všech badatelů - nikdo netuší, jak je planeta vlastně stará, kdy se utvořila a co se na ní před dobou aborr vlastně v dějinném pojetí dělo.

Různé prameny starých věků mají na historii různý pohled – jiné jsou zaprášené kroniky starobylých Anerů a Ixeenů (navíc mrtví nemluví), než poměrně mladá datace vnímání historie z pohledu říší dnešků. Zatímco jedni vládli ve svých dávno zapomenutých státních útvarech, našli se i tací, kteří teprve prodělávali evoluční růst k plně uvědomělým myslícím bytostem. Proto budou dávné věky plné mlhavosti, domněnek a hypotéz.

O úsvitu a soumraku starého světa

Kdy se vynořují počátky dějin, to se neví (učenci stále čas od času přicházejí na písemné památky, které se jeví jako starší, než ty předchozí). Je tu ale snaha pojmenovat staré časy, dát jim charakteristiku.

Vědkyně Sankapuel, zabývající se nejstaršími dějinami, se domnívá, že v tom, co spatřujeme ve výzkumu, můžeme označit něco jako dobu rozkvětu (datovanou na -25 000 DG (=dirlakaef Gentarreq, kalendář Gentarrský)) a dobu úpadku (-22 000 DG).

V době rozkvětu na Icaenelu koexistovaly civilizace Aner a Ixeen, svět zdál se býti bez konfliktů a vojenských střetů, ve vzájemném působení obě civilizace prosperovaly.

Ixeenané byli nepochybně kulturou se staršími kořeny vzniku. Tedy, kdo byli Ixeenané, co o nich víme? Šlo o rasu energicky vnímavou a filosoficky vyspělou, jejíž ruiny skrývají prameny skýtající mnoho klenotů poznání, nacházejí se v zachovalém stavu i přes pokročilý zub času. Jejich moudrosti a objevy přetrvávají (třeba astrologický kalendář), bývají znovu objeveny (škála rovin v magickém vědění), nebo čekají na objevení vynořením z hlubin zapomnění.

A Anerané? Byli Ixeenijcům skoro až protikladem ve svém smýšlení, pojetí světa - oproti svým spiritualistickým sousedům byli zaměření na matematické vědy a techniku; sváry mezi sebou nevedli - Ixeenané byli jednak tolerantní a mírumilovní k ostatním, i zdá se byli nejmocnější říší, co do vojenské síly. Anerané po sobě nezanechali mnohé příliš srozumitelné poselství (písemnosti, knihy a kroniky ve velkém nevedli, pouze "technické manuály"), jejich jednostranná vzdělanost tíhnoucí k exaktním vědám a technologické pozůstatky jsou mimo chápání drtivé většiny současníků.

Máme za to, že tyto dvě kultury spolu držely pohromadě, protože jedni měli vědomosti v jedněch odvětvích, druzí v jiných - a zároveň se doplňovali. Tato idylka trvala až do doby úpadku.

Co přesně se přihodilo v době úpadku starého světa? Víme jistě, že Ixeenané vymřeli. Nejednalo se o vojenský střet, ale najednou se po nich slehla zem.

To, jakým způsobem Ixeenané vymřeli je záhadou, stalo se tak ale téměř jistě najednou. Někteří zastávají názor, že šlo o prudké prolomení rovin, které zapříčinilo jejich smrt (byly to bytosti velmi citlivé na prostředí sarpacu) a pravděpodobně podnítilo evoluci jejich nástupnických druhů. Datovat tuto událost se pokoušíme do -22 000 DG.

Doba ticha a nový svět

A co se stalo se starým Anerem té doby? V písemných pramenech autorů doby úpadku je vidět skepse a dekadence; zde se Sankapuel domnívá, že došlo k pozvolnému rozpadu morálky společnosti. Byli to Ixeenané, se kterými byli zvyklí žít, a možná bez nich nebyli schopní uchovat si morální hodnoty, podržet si vlastní kulturu; a tak se starý Aner rozpadl, rozdrobil na malé částečky despotické moci. Okolo -20 000 DG už ani o Aneranech není stopy.

Ruiny a naleziště po obou rasách jsou rozprostřeny po celém světě, rozpoznatelné ještě dnes; přičemž Ixeenské jsou koncentrovanější po Ocoloinu, Ifentě, Anerské po Quaerre.

Došlo k dlouhé době odmlčení, době zmatku a nejistot, kdy vznikaly mrňavé státečky, vedly války se svými sousedy a hnedle rychle zanikaly, v popel se obracely. Období je označováno jako doba ticha; byla to doba marností a ztraceností, kdy žádná kultura nedokázala vzdorovat světu točícímu se ve víru chaosu, nastolit řád, vymanit se z plytkosti tehdejšího bytí, povznést se do skutečné kultury dob starých.

A doba ticha trvala dlouhé časy, než si civilizace zase našla cestu k vyšším cílům, touze po míru, kultuře. Až okolo -14 000 DG se objevuje říše Quanarrská, které se podařilo postupně zvednout vzdělanost a smysl pro pořádek tehdejších aborr. Se vzestupem Quanarry vznikají dějiny nového světa, které jsou věcí známou, lépe dokumentovanou.

Článek: 4.3.3-psionika-a-jine-klamy.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 8591 B

Psionika jako odposlouchávání duší, jejich ovlivňování. Nesprávné zaměňování psioniky s ilusionistikou; jejich vysvětlení a rozdíly. Děje na úrovni vědomých rovin, zjištění kolem nich; možnosti, které skýtají.

Úvodem o bytostech

Skrze vědomé roviny poletují emoční částečky (ekas), které jednak mohou být oddělené, neznamenajíc nic ale chaos, nebo mohou ze sebe tvořit spoutané klubíčka - a to mrňavé, i obrovské. Tyto klubíčka tvoří duše; a duše se mohou svými velikostmi lišit začně - od duší poutajících se k materialističným organismům tak nicotným jako stébla trávy, až po božstva.

To, jestli na sebe duše berou materiální podobu (a jsou tak lépe vnímatelné), do jisté míry záleží na jejich volbě (defacto ty slabé musí vstupovat do materialistična, aby zachovaly svou existenci - viz článek bohové a uctívání).

Tyto nehmotné bytosti vědomých rovin (a Magelarských rovin - bohové) mají svá vlastní přesvědčení, cíle, způsoby jak se k dění okolo sebe postavit. Ty na sebe zaměřené mohou se snažit vysávat slabší, aby dosáhli větší síly. Ty snažící se o zachování existencí zase mohou slabším, nutnějším v potřebě část své moci předat.

Co se v takových okamžicích děje je pohyb částeček ekas v samotné duši, poté větší či menší přenos - uvolňování částeček do prostor vědomých rovin okolo sebe. Proud ekasu pluje, jakmile jedna duše vysává druhou; zato nevýrazné je záření do prostoru, když duše prožívá nějaký podnět (o to víc se to hýbe v ní samé; vytváří tak nové částečky ekas, zvolna roste).

Kde nastupuje psionika

Psionika je schopností tyto částečky patřičně vnímat, dokázat je přečíst, vyložit si je, i napodobovat, upravovat, ovlivňovat. Věta jako vytažená z Iskionu bludu (kronika, manuál poznaných metod školy psioniky).

Před vlastním objasněním dějů v psionice mějmě v paměť, že každému není dána. I když duše jako duše, ze stejného těsta stvořená, však je to hmotné tělo, které pojí mezi sebou smysly v rovinách (pamatujeme na duši, která je v materiálním těle uvízlá napůl mezi svou vedomou složkou?). Proto se najdou tací, kteří jsou složením svých tělesných dispozic k provozování psioniky lépe vybavení (výhodu mají tvorové pocházející z Jabeelanské vývojové větve).

Možnosti psioniky

Schopnost vnímání myšlenek: chuchvalce, spojky, a vazby ekasu se v bytosti protáčejí, přesypávají jako písek, kdykoliv bytost něco zažívá (to se dá považovat za odmaterialističněný proces vnímání). Při tomoto prožitku, kterým si bytost prochází, se vytváří nové částečky ekas. Jiné částečky, které duše v jednorázovém nárůstu už nepojme, se od duše odštěpují, putují volně vědomou rovinou, kde se usazují, nebo můžou vytvářet později jiné utvoření, duše. I jak částečky odštepující se hýří do všech stran naslepo, najdou se v tom shluku také, které vyhasnou, tak jako jiskry z plamínku; jiné snad i "zabloudí" mimo vědomou rovinu do ztracena, kde jsou odsouzeny k zániku.

Psionikova schopnost tkví v umění tyto částečky ekas číst, snažit se z nich spojit jejich smysl, chce-li si pooodhalit, o čem jiný tvor přemýšlí, co zažívá. Proces to není vždy snadný, zvláště pro začátečníky. To že si dokáže přečíst pár úseků myšlenky, pocitu, ještě neznamená, že si je dokáže seřadit tak, aby našel původní vjem, myšlenku. Samo čtení vzdálených odštepků je zkreslující - se zvyšujícím se talentem a tréninkem se psionik dokáže dostat blíže k bytosti, přečíst si tak úštěpky z "první ruky", nezkreslené svým hasnutím, nebo delším pohybem. Zvláště nadaný psion pak může z krátké vzdálenosti jakoby "přes sklo" pozorovat, jaké pohyby se v duší při zažívání podnětů dějí. Dozví se tak přesně to, co hledá, bez zkreslení. Je to ale disciplína náročná - každá duše si prorozeně klade odpor, jak blízko k ní může někdo nahlédnout.

Schopnost ovlivňování: proces, který jsme si popsali výše (ono uvolňování ekasu do prostoru) je nejsilnější ve vnitřních myšlenkách oné bytosti, kterou pozorujeme. Naopak při pozorování vnějších vlivů duše mimo rozpohybování ekas v ní samé taky vdechne některé částečky volně poletující okolo ní. Psionik jí tak může narušit vnímání tím, že do prostoru natvoří částečky umělé, obsahující jím zamýšlené informace. Změní tak "atmosféru" vjemu vnímající bytosti-duše.

Nevýhodou začátečníka je, že při snaze ovlivnit cílené bytosti vnímání dokáže pouze zkysnout celé blízké okolí vědomých rovin okolo sebe. Jednak nedokáže nastavit silnější intenzitu ovlivnění na jím mířenou bytost, je ale i vypozorovatelný ostatními na částečky vědomých rovin vnímavými; už jen proto, že ti pocítí zněmu také. Dobrý psionik dokáže částečky lépe směřovat - podstrčit je svému cíli tak, že jej vystaví hutné porci, zatímco okolí nic nepozná.

Rozdílnosti psioniky a ilusí

Je možné, že v mnohém mohou dosáhnout podobného, avšak psionika a ilusionistika mají od sebe rozdílný záběr, techniku použití. Zatímco psionika se zabývá podvrhy a průzkumem duší, ilusionistika míří své triky na svět hmotný - tvárnou energii vnímanou materiálním obalem bytosti (tělem a jeho smysly); zaměřuje své konání na zhmotněné prostředí. Tudíž ilusionista nemá co do čínění s vědomými rovinami, emociálními částečkami ekasu; pracuje s částečkami energie.

Ve srovnání psioniky a ilusionistiky se objevuje otázka: dá se řící, která je lepší? Záleží na úmyslu použití, na cílené oběti. Moudrá, uvědomělá bytost dokáže procitnout skrze triky psioniky prozřením tělními smysly, pak ztrácí psionika na účinku. To samé obrácené platí u ilusí - jakmile je bytost schopná prozřít pohledem za pomocí své duševní schránky, iluse padá.

Obě mystické vědy mají ve své síle omezení v tom, kolik částeček dokáže sesilatel zpracovat k chodu. Nedá se tedy tvrdit, že by jedna byla od druhé výhodnější. Rozdílnost mají v tom, že psionika se neváže na omezení hmotného vymezení prostoru; avšak ve ztvárnění na prostoru, ilusionistika může být mocnějším nástrojem.

Jiné děje na úrovni vědomých rovin

Zatím vše co jsme svým vnímáním na této hladině poznání spatřovali bylo poskládáno z ekasu. Kde tomu tedy může být jinak?

Těžko si představit zestárlé, nudné vědce z Aneru a ty opatrné z Ixeen, jak experimentují s alkoholem, drogami, psychotropními látkami a podobným. Asi proto jim objev jiných částeček vědomých rovin unikal; objeven byl až v pozdějších dobách - a né přímo vědci; pouze jejich snahou vysvětlení šamanismů.

Co obsahují psychotropní látky jsou částečky materiálna, které běžné tělo ve své zdravé, vyvážené podobě nemá (říká se jim palmais). Když se palmais dostanou do cirkulace těla, dokáží rozšířit ve spojce duše-tělo (materiálno-vědomá rovina) spojení.

Stane se to, že k tělu mají najednou možnost vázat se mimo ekas i částečky jiného druhu - vakrras. Vakrras jsou dušemi vlastního druhu, fungující na jiných principech. Jakmile se jim otevře možnost nahlédnout do materiálna, jsou dravé ve snaze převzít hmotné tělo, odejmout ekastickou duši od kontroly nad ním (duše ale u živého těla stále přetrvává, byť sebevíc by byla odstrčená). Je-li hladina palmaisu opravdu vysoká, vakrras přímo přebírají kontrolu (toť ony stavy opilosti, halucinací); avšak dříve nebo později odezní, jak hladina palmaisu z těla vyprchá.

Efekt takový nemusí být jen zlého přínosu. Jistě, někoho popadne vakrrastická zlomyslná duše, že řádí natolik, jak by se nepoznal. Ale uvědomělým v šamanismu umožnují metody použití toho správného palmais v kontrolovaném množství zjistění, kterých se chce dobrat. Spojí-li tak svou ekastickou duši k rozmluvě s vakrrastickou duší, může nabrat poznatků a využít mimosmyslového vnímání.

Článek: 2.2.3-geografie-planety.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 21519 B

Jak bychom se na celou planetu dívali z vesmíru, co by naše pohledy zajímalo? Článek se věnuje zmapování planety - kontinentům, výšinán, hlubinám, tektonice, vegetaci. Téma rozšiřuje i stručný popis, věnující se obyvatelnosti, působení klimatu, mořím.

Ke srozumitelnosti a plnosti výkladu celého článku dobře poslouží tato zvětšená mapa planety.

Kontinenty

Nejhrubějším geografickým rozdělením budiž balíčkování kontinentů na tři autonomní celky: Quaerra, Aventi, Cotonica. Kontinenty s ostrůvky vně tohoto dělení si jsou nejblíž - ať již tektonicky, vzdálenostně, civilizačně, nebo dle přírodních podmínek. I bez pestré civilizace, etnických pohybů a stěhování, tyto tři celky si vystačí jako plně soběstačné, izolované buňky plné života.


Quaerru skládá v kontinent její východní (kaenisaeq) a západní (alcaeteq) část; a části tyto jsou navíc spolu spjaty jako dvě zdi rozšířené klenbou (oblast Ipon). Pod obloučkem této geografické "klenby" se nachází Acsar, meziostroví Quaerrské oblasti.

Aventi se skládá ze tří částí, ležících na jížní polokouli. Nejvýchodnější z nich, Vertoli, je částí největší. Po koberci z ostrůvků, vinoucím se na západ, je další zastávkou Kopos. Třetí, více izolovanou složkou Aventského soukontientí jest Sebis (tektonicky sporné, ke které světové části patří, ale přisuzuje se Aventi).

Cotonicu utváří, tedy mimo souboru větších ostrovů, Ocoloin na západě, a Ifenta na východě. Celá Cotonica je vertikálně protáhlá, sahá od tropického rovníku do studených dálek; chtěli bychom uvěřit, že se napíná až k oběma pólům (a nechybělo by málo).

Tektonika

Světadíly s plochami nad vodou i v hlubinách, všechny povrchy jsou částmi tektonických desek. Už od dávných dob vzniku světa si tektonické desky kloužou každá svým směrem; narážejí do sebe a vzdalují se, tvarují kontinenty, sráží se v naježené horské masívy, vzdalují se v těch nejhlubších podmořských hlubinách.

Místa srážek desek se stávají zajímavá i nebezpečná. Což znamená? Sopečné výbuchy v prvních fázích vyplivují popel a dým, který udusí všechen bezprostředně vzdálený život ... při zpětném ohlédnutí po katastrofě, za pár desítek let, můžeme ale objevovat poklady (vzácné, jinak těžko získatelné kovy), které země vyvředla.

Jen krátce, ukažme si tektonické rozvržení planety:


Pamatujme, že kdysi dávno byla celá pevninská plocha jedna kupka hmoty, v postupech miliónů let se kontinenty rozlosovaly do dnešních podob.

Oceány a klima

V této části nám půjde o porozumění nad rozložením teplot, oceánů a projevů počasí.

Běžně se používá dělení na tři Icaenelské teplotní pásy (Tamaes, Cailen, Lipokean). Toto rozdělení však neznamená, že vezeme planetu a rozkrájíme ji na teplotní pásy v rovné plátky, jako bychom krájeli meloun ostřím nože. Protože někde vládne tuhnoucí chlad, jinde vznikají bouře a časté deště, a tu vysychají pouště, začíná být jasné, že situace je složitější.

K základnímu odvození teplot v regionech pomůže vědění, nakolik se v okolí hýbou nositelé teplot, a odkud pocházejí. Tedy poslouží nám znalost mořských proudů.


Modré značí hlubinné proudy, nositele studených teplot. Putují v nižších oceánských vodách, nesou s sebou ochalzení ze studenějších oblastí. "Kolečka" hlubinných proudů jsou místa, kde se otáčí studený proud, mísí k sobě vodu nejnižších teplot z ledovců.

Oproti tomu červeně znázorněné jsou proudy vyšších vod; proudy, které se snáze ohřejí, a nesou s sebou tudíž vyšší teploty. Jsou místa, kde tyto povrchové proudy převažují (jedná se o nejteplejší oceány), na jiných místech se střetávají s hlubinnými proudy, a tak se částečně ochlazují.

I převažující spodní proudy v oblastech blíže k pólum planety nesou své - vodnaté plochy se zde za vnějšího (zimního) cyklu mohlou proměnit v zamrzlé ledy (alespoň na hladině).

Místa, ve kterých se proudy protínají také vydají na zajímavé proměny: bouře, tornáda, apod. Místa se stojatou vodou znamenají klidná moře.

Tento obrázek ukazuje rozpoložení klimatu:


(tamaes - modře, lipokean - zeleně, cailen - červeně)

Z toho, co ukazuje rozvrstvení klimatu můžeme ještě vyvodit náklon rotační osy planety (viditelně není rovnou vesmírnou vertikálou, protože severní poloukole se ukazuje jakož značně studenější).

Poznámkou ke kapitole budiž vědomí, že předvídání počasí je složitá věc. Mnoho dalších faktorů může být uvedeno ve vliv (sopečná činnost, odklon planety od běžné dráhy oběhu, Atini v atmosféře berme jen jako ty příkladové), takže úkol to je nesnadný.

Popis světočástí

Povíme si o význačných útvarech (geografických, přírodních), vysázených po planetě. Jde o útvary, které mají zásadní vliv na prostředí, a zdejší přeživší bytosti.
Pro hutnost tématu zmíníme jen ty největší.

S popisy míst začneme na vodě, s moři a oceány:

• Nodis Acereq (ledové moře), na severu mezi Quaerrou Kaeciteq a Ocoloinem. Po většinu roční doby částečně zarmzlé, proto získalo svůj název.
• Nodis Caleneq (obklíčené moře), je vodnatou plochou mezi Ocoloinem a Ifentou. Moře obchodních cest, klidné, horké.
• Nodis Nelsieq (opilé moře), okolo ostrovu Acsaru, ve středu Quaerrské části. Velmi klidné, frekventovaná mořeplavba.
• Nodis Svelfaeq (Svelfanské moře), pojmenované dle starých kultur Vertolských. Moře teplé.
• Nodis Dimoneq (ostrůvkaté moře), navazuje východně na Svelfanské moře.
• Sorra Raemoseq (obšírný oceán), vodní výplň mezi Quaerrou Alcaeteq a Ocoloinem, široká plocha. Studená voda, nebezpečné plavby.
• Sorra Vemaeseq (opuštený oceán), uprostřed, mezi Quaerrou, Ocoloinem, Koposem, a Ifentou, obeplouvající Sebis, "opuštěný" kontitnent.
• Sorra Edoseq (uspěchaný oceán), nachází se jižně od Koposu a Vertoli. Svůj název dostal, protože jím proudí mořské proudy spodní i horní ve stejném záběru, rychle (vhodný na cestování).

Nyní Quaerrská oblast:

• Ranvaes Cavoqe (prašný pramen), v jižní Cerobě. Jižnější Ceroba není po celý rok zamrzlá, a to díky spodním pramenům, vyvěrajícím z nitra země. V nejintenzivnější zimě tu usedající sníh, nahromaděný nad gejzíry, vystřeluje ze země v několikaminutových intervalech.
• Safoni Imipeq (vyschlé pláně), v severozápadní Quaerre. Zde se v rovném, horami nechráněném terénu často setkávají neúprosné vánice a suchý, mrazem vytvrdlý led. Místo není až tak suché na vodu (folkový název je spíš řečnickým obratem majícím vyjádřit "drsnost" krajiny), ta se jen nachází dosti často v zmrzlém stavu. Dále na západ se rozkládá Nodis Acereq, ledové moře, od kterého právě ony vánice přicházejí. Moře zamrzává, a to někdy až po celé délce do Ocoloinu.
• Pecaia, bažina v západní Quaerre, vklíněná mezi dvě horská pohoří. Voda, která se kondenzuje na horských štítech obklopujících oblast ze severu i jihu stýká do dolin, kde přetrvává. Místo je prohlubní a vody se odtud neodvádějí snadno. Proto je Pecaia jedním z nejvíce vlhkých míst na celé planetě, a to po celý rok. Navíc je zdejší život pěkně divoký (nejen díky vodní vláze, ale i náchylnosti zamořených území).
• Ipon (jakýsi "spojovník"), se roztahuje mezi východní a západní Quaerrou. Díky tektonické činnosti minulosti je značně členitý, tudíž vhodnější přepravou mezi kontinenty často bývá skrze Nodis Nelsieq, opilé moře.
• Verrdaqi Efereq (ohňové pohoří), ve východní Quaerre, jakoby lemovalo severní hranici bývalé Gentarrské říše. Pohoří vzniklo stlačeninou tektonické desky, je výbušné a nestálé i dnes. Navíc průsmyk snad ani není průchozí - z obou stran pohoří tu vyčnívají magické trny.
• Kerrs, sklíčený průsmyk. Je krytým místem v srdci východní Quaerry, místem, kam se uvízlé počasí z jiných částí stáčí. V zimních časech zamrazí příchozí chlad a popel z ohňového pohoří, v létě nad Kerrsem stoupají oblaky odpařené z nekončícího lesa. Od vzniku zamořených území se v oblasti koncentruje i magická energie.
• Sivilos Naereq (nekončící les), protáhlý po šíři nížin východní Quaerry, funkčně skvělou houbou k nasávání a udržení vody ve vnitřních částech kontinentu. Místy sušší, místy bažinatý, avšak obrovsky rozsáhlý, uchovávající ve svých útrobách zástupy vzácných rostlin. Díky tomuto lesnímu masívu není východní Quaerra tak vyprahlá, jako západní polovina (viz Baetijská poušť). Západní část lesa je pohodlně obyvatelná, na východ se porosty proměňují v divoký prales zamořených území.
• Itia Irraveq (kouřový štít), vzniklý z nahromadění tlaku dvou navazujících tektonických desek, v kritickém bodě. Zdejší masiv je na sebe nahrnutý zvláště zajímavým, otevřeným způsobem. Namísto sopečných výbuchů má mnoho děr, ze kterých jen tak "pobublává". Místo je závratně bohaté na vyvředlé horniny (z čehož také těží Molnotul, zde vystavěný).
• Disaen Baeteq (Baetijská poušť), na jihu západní Quaerry. Argumentovat, že jediné, co nám po sobě Baetijská říše zanechala je rozlehlá poušť, to je časté téma nezasvědcených. Původcem nebyly ani Ideové války, které se v tomto regionu vedly s nevídanou intenzitou. Kontinent totiž od jihovýchodu v průběhu dlouhých století pozvolně vysychá, pouštní, či polopouštní prostředí se táhne dále na sever. Jihozápad pouště je zajímavější - v této zamořené oblasti rostou zajímavé rostlinky, které se téměř obejdou bez vody.
• Cemet ner Sinrrni (údolí bodlin), na středozápadě západní Quaerry, přiléhaje k opuštěnému oceánu. Baetijská poušť z východu tu zjemňuje, čímž se i toto údolí se proměnilo v odlišné prostředí. Údolí trnů je známo svou nechvalně trnitou, popínavou florou. Mimo obydlená území je třeba cestu klestit, teploty nejsou přívětivé.
• Aekern Leinaliteqe (Oživlá poušť), v jihozápadním výběžku východní Quaerry. Ze severu a západu je tato poušť kryta horským masivem, z jihu a východu proudí oceán. Obživlá poušť je pozoruhodná svou každoroční obrodou života - za vnitřního cyklu vysychají vodní toky a místo se proměňuje v pustinu; jak však vedra ustanou, oblast rozkvete pestrou paletou rostlin, jednoletek. V oblasti se celoročně udržuje nadprůměrná teplota.

Pokračujeme Aventskou oblastí:

• Acamon, ledové, často zamrzlé pobřeží na jižním Koposu. Pokládá se za nejdrsnější část tohoto malého Aventského kontinentíku - ohraničeno vysokým horským masivem, brání studeným větrům proniknout do severnějších částí.
• Lavain, drobené ostrovy. Pruh ostrovů mezi Koposem a Vertoli je vsazen v opravdu nízké vodě; zde by stačilo ubrat několik desítek metrů mořské hladiny - dostali by jsme solidní kontitnetální předěl, na způsob Kerrs. Pobřeží ostrovů jabo by bylo tvořeno dvěma tvářemi - na severu teplé, Svelofanské moře dává za vznik korálovým útesům; zato z jihu by podobná seskupení nejspíš unesl a roztrhal uspěchaný oceán.
• Iquan Fimeneq (kostnaté pobřeží), které, jak samo napovídá pojmenování, není zrovna nejuhlazenějším plážovým písečkem. Horský masiv, takřka vytažený z moře, tu straší zatoulané loďky.
• Tonaema; tento protrhlý a v hlubiny moře snížený spojník mezi Vertoli a východní Quaerrou je asi tou nejokatější zmíňkou, že před nějakými milióny let tyto dva kontińenty držely pospolu. Na obou kontinentech tu je posunutá zemina ve směru více k sobě (viz Quaerrský státní útvar Efada), ale hlavně, místo obsahuje v mořských hlubinách tektonické průrvy - někdy to na povrchu enormě bublá (ale zase - a to díky těmto ohřevům - je zdejší moře dosti štedré na potravu).
• Doqiri Fanaeteqe (vnitřní vody), v západním Vertoli, ve skrytu horského masivu. Potůčky z hor se tu sbíhají do nížín, kde vznikají vnitřní vody - přírodní jezera, a jezírka. Největší jezera mají průměr několika desítek kilometrů a zabírají postatnou část pevniny. Zkrátka proto tu je jako na moři a ostrovech.
• Kumanos Deirrq (zaštítěný kraj), zase jeden zajímavý přírodní úkaz! Tlakem oponujících tektonických desek se zdejší horstvo zakulatilo do nedokončeného klubíčka, tudíž se zdejší oblast stala ohraničenou, bezvětrnou, téměr ponechanou samu pro sebe. Centrální oblast je příjemná, travinná a úrodná, obklopují ji však bažinaté oblasti a v severní části leží zamořená území.
• Molvoca, severovýchodní výbežek Vertoli o dvou ostrovech, který se dá přirovnat pěkně k protikladu Kumanos Deirrq, zaštíteného kraje. Přírodní podmínky tu totiž vypadají tak, že mořské proudy východně odsud nabírají na otáčkách, točí se na západ (a pluly by srkze Molvocu, kdyby zde nebyla). Bouře, záplavy a tornáda jsou pro oblast typické; avšak na stejno je i odolná flora.
• Karrni Ensonveqe (zlámané hory), se rozkládají na východě Vertoli. Horská klenba udiví svou výškou. Právě výšce a prudkosti stoupání zlámaných hor se mnoho jiných pohoří nevyrovná. Hory rozdělují sever a jih této Vertolské oblasti jasnou čarou. Znamená to, že se zde rázně půlí horké (sever) a studené počasí (jih). Hory jsou náchylné na erozi, udrolují se (odtud "zlámané").
• Tarrs Salieq (vybředlá země), není místem, kde by jste chtěli být. Tektonickou silou by se dala srovnat s Ascarským kouřovým štítem; avšak zde je vulkanická aktivita uvolňována ve výbuších, vymršťována do vzduchu. Občas sice vyvředne nějaká drahocená hornina, ale kličkovat tu mezi horkými proudy lávy a magickými trny je krajně nebezpečné. Ostrov Sebis tedy není oblíbenou "turistickou destinací".
• Demoa, známá spíše jako ústředí světové měny minulých dob, je sebiskou nížinou. Rostou tu nižší porosty, oblast je náchylná na záplavy.

A ještě Cotonica:

• Vecra Alvaqi, (opuštěná země), je nejsevernější oblastí Ocoloinu, odkrytou pustinou. V oblasti kdysi spadl veliký asteroid Atini, což je při rozhledu po krajině patrné. Dolíkatou zemi tu definuje několik rázných kráterů, které se od dopadu Atini nestihly zacelit.
• Nubarra, tunderská poušť Ocoloinu, postihnutá podobnými podmínkami počasí, jako na druhé straně Safoni Imipeq, vyschlé pláně. Jenže Nubarra je oproti Quaerrským pláním členitější na pohoří, bohatá na kovy, rudy, i drahé kameny. Řídké lesy oblasti by samy o sobě nevydaly za postačující ochranu přístřeší, avšak místní se sami vynasnažili k obydlení těchto krajin (a staví zde města zapuštěné do země, na způsob stavebního slohu vertolského či urupského).
• Bevaen Mos, poloostrov proměn, místo, kde se mnohé rychle mění. Nedalo by se shrnout jen na klima (místo je asi tím nejkřiklavějším, kde se zběsile míchá studený, mírný, i teplý pás, všechny tří jen pár set kilometrů vzáleny od sebe), tento poloostrov je významný i magicky. Zřejmě nejmocnější úštěpky Atini spadly do této oblasti, což zanechalo následky na okolní přírodě (která je také velmi "pestrá" - už jen proto, že oblast patří k zamořeným územím).
• Ranvaes Lepiqe, (prašný pramen), ve středu Ocoloinu, je oblastí divokých gejzírů. Tedy jak kde divokých - jižní oblasti jsou klidné, přecházejí v síť řečišť. Avšak v severních, hornatějších oblastech vyvěrá z hlubin planety krom gejzírů i občasné tekuté magma. Že by severní oblasti byly popelnatou shořeninou? Nevadí - aktivní část pramenů leží téměř celá v zamořených územích, proto i rostliny si dokázaly zvyknout na popelavé prostředí.
• Mefnaqi Pirrneq (nízké břehy) je místem, uťatým pod studenější Nubarou; místem, kde se mnoho zapletených řečišt klikatě motá krajinou, nežli dokáže najít vyústění do opuštěného oceánu. Většina prostředí je tedy proměněna v zarostlou mokřadu.
• Damatos, jednostranné pohoří, situované ve tvaru skloněné, napůl zavřené pěsti. Ze severu Ococloinu se sem hornina pozvolnu zvedá, z jihu je ostře utnuta na pobřežní části (zřejmě jde o starý, nyní neaktivní prudký náraz dvou tektonických desek, které po přivaření na sebe vyplivly další horninu - a tak natvarovaly pobřeží). Tento jedinečný přírodní úkaz nejen udivuje svou velikostí, zaujímajícím majestátním prostorem, avšak dává hodně možností ke tvoření skalních měst (tedy v těch částech, kde není magických trnů).
• Sivilos Mafameq, (okoralý les), na severozápadě Ifenti, je plochou zalesněnou, prokládanou loukami, horami a remízky. Funkci houby nasávající vodu neplní; naproti tomu jsou časté požáry z horka, při kterých uhoří části lesa. Vyjímečností této zamořené oblasti jsou dřeviny (volně zasazený Almit neroste v tak velkém měřítku nikde jinde po světě).
• Sampad Detcaqe, (zrádný mokřad), leží jižně od okoralého lesu, pod pohořím. Toto ifentské středozemí je v prvních a posledních měsících roku ponecháno bez pohyblivého klimatu, což napomáhá k usazování vlhkosti. V nejteplejších a nejstudenějších měsících bývá zdejší země pevná (ať již pokryá trávou, či sněhem). Ve vlhkých měsících se ale části proměňují v nasáklé bažiny. Močál je zrádný, protože se každým rokem přemisťuje.
• Dinomqi ene Cadapeq, (dvojostroví na travinách), což je trochu obšírný název jednak pro dva ostrovy Carros a Temoca (někdy také nazávané "dvojčata") a pro odkryté Ifentské sřední vnitrozemí, které následuje po nich na západě. Zdejší jezera, nížiny a stabilní teploty dělají toto prostředí výborné k pěstování rostlin, zemědělské obživě (tedy krom Temocy, která je magicky zamořená).
• Maimaes Cerobaeq, překladem syn Ceroby, je větším, spíše vzdálenějším ostrovem, formálně přivázaným k Ifentě. Své jméno dostal, protože prostředí je zde stejně "přátelské" jako na Cerobě, kontinentu severního pólu.
• Tantios, bažinatá země na jihu Ifenti. Sušší části severnější tu rozděluje horizontálně se linoucí pohoří; na jížních částech vyvěrá mnoho pramenů, i proto se nad zdejší zemí rozkládá mnoho deštných mraků. Směrem jižnějším, vedoucím si to k cípu kontinentu začínají mokřady namrzávat, měnit se v ledovou zem (dále na jihovýchodě se ukrývá Maimaes Cerobaeq).

Obyvatelnost

Pro připomínku nad obyvatelností planety vezměme mimo záběr působnosti lokální (zamořená území, sopečná činnost, spadlé magické Atini), zaměřmě se na jednu zásadní, globální - teplotu.

Tamaes, studený pás, je krásně obyvatelný za vnitřního cyklu (léta), avšak za vnějšího cyklu (zimy) se může stát až smrtelným. Lipokean, teplý rovníkový pás bývá bezpečnější za vnějšího cyklu, avšak velmi nepříjemný v horkých měsících cyklu vnitřního (pokud nežijeme přímo u moře). Nepřekvapí, že většina civilizací koncentruje své vesnice, města, příbytky a útočiště vně Cailen, mírný pás.

Civilizace vynalézavé, zdatné, dokáží najít také způsoby, kterými si život v těch, či oněch drsnějších podmínkách ulehčit. Nemusí se spokojit jen s přemisťováním osad blíže k rovníku za vnějšího cyklu, nápadů je tu dost: města stavěná dovnitř země, města ve skalách, v neposlední řadě i mocné ohřívače/ochlazovače uctihodných rozměrů, založené na magické bázi, vybudované na vhodných dimensionálních trhlinách.

Článek: 0.0.0-organizace-prace.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 2748 B

Toto není článek. Jedná se o autorův interní seznam věcí (novinek/předělávek/nedodělků), na kterých je třeba zapracovat.

Priority:

• + akutní
• 0 běžná
• - zanedbatelná

Obecné směřování

• + zalepení děr, konzistence (bohové, historie ...), ať se dá dále stavět
• + stavění vizuální stránky světa (obrázky ras, prostředí, přírody, architektury ...)
• + rozšíření mezi hráče (kampaně, obrázky, tipy na dobrodružství)

Opravy

Revize

• + revize článků: jazyky, 11 elementů, bohové, proměny ekonomie
• + revize veškerých historických dat, změna chronologických dat


• + úvod - vysvětlivkový článek (často uživané umělé názvy)
• 0 revize všech článků, opravení chyb a nesmyslů
• 0 vymýcení duplicitních názvů. dimenze x rovina, magie x energie
• 0 kontrola, zda-li nepřežívají zmíňky z ic v.2, v.3 (tartol, ogont, měňavec ...)
• - kontrola mrtvých odkazů
• -- rozvoj slovní zásoby pro prior. jazyky (ekantik, sayatuur)

Stylistika

• ++ ilustrace. kdo má být ilustrátorem? o.O
• + průběžné opakování českého pravopisu. chyby musí pryč
• + jednotná chronologie

Nové články

• + historické epochy: doba trosek a trnů, urupský kult, doba trnů
  (vše až po vyčištění chronologie)
• + bohové přehled (zároveň revize starých bohů -> do pozadí)
• + kultura: arch. slohy, říše (seznam všech říší, souč. i min.)
• + kultura nemrtvých (Zaemon, Korbunach vs Acheliib, Istinon)
• + hmotná magie (zhouby, pojistky(přinucení, otročiny), léčba)

• 0 bohové konkrétně (ior, dron, arvedliq, lekiiy, akeliib, impata, korbunax, tegerra)
• 0 mocné spolky (ilter, dron(havíři, mechanici, odpadlíci), boven, aj. - domyslet)
• 0 kontinenty - fauna a flora (příšerky, ale chce to mapu vývoje druhů a la Darwin)
• 0 kontinenty - ekonomika (přír. zdroje, kemraet)
• 0 kontinenty - civilizace (obydlenost, neobydlená a zamořená místa)
• 0 jazyk sayatuur
• - alfabety
• -- nové jazyky (snad ani nebudou)

Herní mechaniky

• ++ Quath IV
• + čtyřprvkový systém magie (zakomponovat do qtIV)
• + odstranění zmatku v chronologii - počítání dne, roku

Hraní

• + naplnit sekci
• - opsat kampaně (alumu nup, aj.)
• - próza (lit tvorba, qumus, mistr damaer)

Článek: 3.1.3-doba-visindolska.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 11983 B

Události doby Visindolské popisují dějiny vzestupu nemrtvých. Slávě předchází příběh o zradě ze strany boha a nevyrovnané boje prvních nemrtvých se silnějšími protivníky.

Svět před Visindolem

Sever kontinentu západní Quaerry, na jihu lemovaný ohňovým pohořím, nebyl nikdy moc zajímavým územím. Tvrdé podnebí studených stepí, které se s roční pravidelností Apilenu mění v naledovatělé plochy, nenabízí nejútulnější zázemí.

Ale jednalo se o území nezabrané - nikdo si na něj nečinil nárok.

Starý Visindol

Poté, co proběhly tragédie s obdobím Zhouby (na západní Cotonice ještě dlouhou dobu konflikty doznívaly, když se zmutovaní, iskari zasažaní, bouřili proti ostatnímu obyvatelstvu a podnikali loupežná tažení), nejedno společenství upadlo do chaosu a dekadence. Mnozí proto z Cotonicy prchali, snažíce se najít lepší prostředí k životu. Skupiny nespokojených obyvatel se zvedaly ze svých válkou zasažených domovů, vydaly se hledat novou zemi.

Jedna taková početnější skupinka si to namířila daleko směrem na západ, přes obšírný oceán, Sorra Raemoseq. Stalo se tak, že dopluli zrovna do severovýchodní Quaerry, položili základ Visindolu.

Acheliibova vize

Nezle s jistotou říci, zda osadníci dopluli do své nové domoviny (a podnikli tak dalekou, nebezpečnou cestu) čirou náhodou. Zřejmě byli navedeni.

Acheliib, menší iskarický bůh, který pronikl do rovin světa otevřenou bránou z mimosvěta, splétal intriky. Chtěl si podmanit nižší bytosti, založit si kult. V historickém povědomí obyvatel Cotonicy přebývaly ještě vzpomínky na některé z bohů starších dob, kteří se vytratili. Acheliibovi tak stačilo oklamat bezvěroucí skupinku, že právě on je zapomenutý bůh – zachránce, který se pro ně vrátil. Přesvědčit určitou skupinu Cotoničanů bylo snadné, protože jim ve svých slibech mohl dodat novou naději – tedy přísadu, která jim tak zoufale scházela.

A proč toto všechno? Malicherný Acheliib si asi chtěl se svými obětmi pohrávat, založit si vlastní říši hrůzy.
Na druhou stranu se zeptejte, co čekáte od boha, který byl po věky věků zavřen v mimosvětě, dimenzi izolované od všeho ostatního světa.

Stíny vize a utrpení

Když se snažíte něco zveličovat, pak nejlépe pochodíte jakmile zamlžíte stinné (tj. ne příliš imponující) stránky věci. Přesně tak činil Acheliib, vykreslujíce kněžím obrazy o čisté existenci a společnosti bez konfliktů. Jenže z čisté existence se mělo vyklubat nemrtvenství, ze společnosti bez konfliktů společnost zotročená vůli svého boha.

Osadníci přišli do končin severní Quaerry, začali budovat počátky toho, co se jednou mělo stát velkým Visindolem. Acheliib stroze pravil, že brzy nadejde den, kdy bude jejich oddanost odměněna "darem z druhé strany". Nemohli v nejmenším čekat, že je čeká vězení v nemrtvých tělěch, navíc uzamčené mocným řetězovým kouzlem, vázajícím jejich duše k tělům a těla k Acheliibově zvůli.

Až nadešel onen den, kdy bylo příhodné rozprostřít "dar z druhé strany", uvrhl Acheliib na kolektivy svých Visindolských stoupenců onu past. Visindolské, kteří pro vykonání Acheliibovy moci ve slepé důvěře obnažili svá těla a duše, stihla past v podobě umrtvení a podmanění přístupu k jejich tělům.

Nikdo netušil, že jejich přetvářející se těla nekrotizovaly (jednalo se o kvalitní, postupnou nekrózu). V počátcích se zdálo, že Visindol nové, přetvořené společnosti bude vším tím, co si jeho noví obyvatelé přáli. Ale netrvalo dlouho a hrůzy začaly vyplouvat na povrch ...

Zlovůle v říši

Ne všichni obyvatelé byli v den udělení "daru z druhé strany" transformováni na nemrtvé (někteří se zřekli, jiní se do Visindolu přistěhovali až později). Teď se ale začala projevovat Acheliibova chorobně kontrolovačná povaha. Chrámovým kněžím bylo přikázáno bezprostřední přeměnění živých, darem nezměněných. Příkazu museli kněží naplnit jakýmikoliv prostředky, tedy i násilím. Protože značná část těch, kteří dar kolektivně nepřijali měla své důvody, příkaz se vykonával téměř vždy násilím.

Vlna odporu zatím vanula jen mezi obyvateli stranícími se přeměny. Avšak začínalo být jasné, že v této společnosti se nebude brát mnoho ohledů na svobodnou volbu. Ti paličatějí z přeměněných proti své vůli nadále protestovali, zakládaly protestné proslovy, nebo chtěli z Visindolu odejít. Jenže byli hrůzně ztrestáni (Acheliib získal rituálem přeměny přímou vazbu k jejich tělům, tudíž je mohl nechat zakusit pořádnou agonii), jako odstrašující případy. Těch pár, kteří se nenechali položit a chtěli odejít bylo smeteno z hmoté existence, zabito.

Ze slibované čisté existence a kultivované společnosti se vyklubal vězeňský děs a společenský strach.

K tomu všemu si ještě na oko expanzivních snažení Visindolu všimli zbylí quanarrští, jižní sousedé. Jistě, řeknete si, že velká Quanarra byla ve válkách období Zhouby poražena. Velká Quanarra byla rozražena na menší ostrůvky své původní moci, které měly v čase doznít, ztratit se v chaosu a zapomenutí. Avšak teď, několik desetiletí po Quanarrské prohře, ještě skupinky této poražené civilizace doutnaly jako uhlíky v popelu.

Zbytkům kořistnické quanarrské aristokracie, situované jižně od visindolských oblastí, se vůbec nezamlouvalo, když jim na severu vyrůstal ve Visindolu potencionální konkurent, ještě k tomu založený řadami nemrtvých.
Být nemrtvý znamenalo v té době něco opovržlivého. Navíc se quanarrským doslechlo, že ve Visindolu odchytávají živé, násilně je mění v nemrtvé.
Quanarrští často řešili své problémy vojenskou silou - tak, jak byli naučeni z dřívějších dob. Před mobilizací armády byl svolán sněm stařešinů a diskutovalo se, jestli lze problém vyřešit i jinak. V tomto případě bylo rozhodnutí rychlejší a přímočařejší, než jindy: zaútočit na Visindol, a to co nejdříve!

Mohl být quanarrský krok považován za prostou agresi? K tomuto problému nenajdeme jednoznačnou odpověď. Nezapomeňmě, že visindolští nutili všechny slabší k podřízení své vůle Acheliibovi – což se dělo kdykoliv nalezli na svém území původní obyvatele, primitivní kmeny.

Zkáza, odprosení a vykoupení

Tři severně položená města quanarrských trosek, která zatím válčily jen mezi sebou, se dohodly na spolupráci v tažení proti Visindolu. Města zmobilizovala své armády, připravovala se k invazi. Visindolská strana v předchozích desetiletích nezbrojila; organizovanou vojenskou strukturu už vůbec neudržovala (tedy jestli nepočítáme hrstku nižších kněží, zastávajících funkci prosazování veřejného pořádku).

Vzhledem k poměrům obou stran, které zcela jasně zvýhodňovaly quanarrskou stranu, mohli visindolští osadníci doufat jen ve štastnou obranu. Pokud by se jim podařilo zabarikádovat se až po uši a setrvat, agresor by mohl jednou své úsilí vzdát a odtáhnout.

Armády se potkaly v soutěsce ohňového pohoří, odkud chtěli visindolští držet své pozice, nepropustit nepřítele dále. Nepovedlo se; během pár hodin byli profesionálně vycvičenou quanarrskou vojenskou silou rozprášeni.

Protože visindolská strana nebyla schopna organizovaného odporu (chyběla armáda), protrhly quanarrské šiky v lehkosti až k Chaayelu, hlavnímu visindolskému městu. Situace byla zoufalá; kněžská elita, řídící orgán nyní se rozpadající nemrtvé říše, zapověděla Acheliiba, zrušila jeho kult. Sám bůh se v odezvě na toto distancoval, stáhl k mlčení.

Visindolští se nyní pokusili na vlastní pěst s invazijními silami vyjednávat o své kapitulaci. Jenže neoblomné předsudky, touha po kořisti a svérázné názory quanarranů říkaly jedno: "smrt nemrtvým!" Vidina smíru se rozplynula; zoufalost stoupala do nových rozměrů, jak byly visindolské osady rozbourávány a jejich obyvatelé hnáni dále na sever.

Pečlivě stavěná visindolská města byla nyní rabována, zbavována potravin a vypalována. Neústupná armáda po sobě zanechávala zpustošené linie trosek a pro visindolské, tlačené do nejsevernějších končin, již nebylo kam ustupovat. Začínal nastupovat čas apilenské zimy; quanarrské zástupy bojovníků se stáhly zpět do teplejších krajin s tím, že nechají přeživší visindolany napospas mrazivému živlu. A skutečně, byli by visindolští, ponechaní v divoké krajině bez prostředků a přístřešků, dozajista umrzli, nebýt nečekané pomoci.

V Acheliibově mysli se něco pohnulo. Od dob, kdy opustil vězení mimosvěta se nemohl nabažit podvodů, zrad a zotročování prováděných na nižších bytostech. Toto všechno prováděl, aby získal pozornost, aby se stal uznávaným, obávaným a známým. Začalo mu docházet, že takový přístup není správný. Začínal spatřovat, že po sobě zanechává jen trosky. Už měl zrádného počínání dost. Našel porozumění ve věcech pochopení, tolerance, ochrany. Podíval se na situaci novýma očima. Proto již nedal dopustit, aby jeho bývali stoupenci v drsné zemi zhynuli. Poskytl jim síly k přečkání situace; navíc je zbavil kouzelných pout, kterými je dřív připoutal ke své vůli. Stal se ochráncem všech nemrtvých.

Visindolský odkaz

Samotný válečný konflikt (zbytky severských měst Quanarry proti visindolským osadníkům) je nepodstatný; důležité jsou události, které tato doba uvedla do pohybu.

Visindol se po pohnutých počátcích proměnil v dlouhotrvající říši. Pod ochranou Acheliibovou tu zde kvetla prosperita a relativní mír. Dnes (po událostech doby Trosek a zasazujícímu úderu doby Trnů) již Visindol nestojí. Formálně zřízená říše tu již neexistuje, některá území jsou prolezlá zkaženou magií a Trny. Bezpečné oblasti jsou však stále obydleny (sic v menších, roztroušenějších celcích), a nevypadá to, že by se na visindolský odkaz jen tak zapomnělo.

K samotnému významu visindolského odkazu: jde o velmi důležitou sociální proměnu, která dala průchod toleranci k nemrtvému životu. Mluvíme o době Visindolské jako o době sociální proměny, která přestala chápat neživot jako hrůznost; představy hrůz vyměnila pochopením této plnohodnotné formy bytí. Rozšíření úcty k neživotu trvalo sice ještě mnohá staletí (zvláště na odlehlých místech), ale nemrtví se stali integrovanou složkou společnosti.

Před založením Visindolu byl Acheliib pochybným zvěrstvem mezi bohy. Jak se ovšem transformoval v morálně založeného ochránce nemrtvých, počet jeho uctívačů začal vzrůstat a sám bůh tak posílil na moci. Dnes, v době Trnů (díky jejímž událostem dramaticky vzrostl počet nemrtvých), zaujímá Acheliib postavení jednoho z nejvlivnějších bohů.

Pryč je představa nemrtvých jako nemyslících zrůd; Acheliib věnoval svou moc kultivaci posmrtna; vyzvedl kvality prožitků neživota na vyšší stupínek, srovnatelný s životem. Spusta magických škol také založila hluboký výzkum možností neživota. Poznatky dodnes získané jsou ohromující.

Článek: 1.1.6-magie.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 4246 B

Úvod do icaenelské magie - její zdroje a průvodní jevy.

Kemraet

Prvek, který se váže na kovy, utváří tak magickou rudu. Kemraet má markantní vliv na magický potenciál prostředí. Na většině území je rozložen v přiměřeném poměru; tam kde překypuje, nebo chybí bývá obecně hůře obyvatelno. Místa s velmi nízkým zastoupenm kemraetu jsou chudší na život, protože mnohé rostliny a tvorové potřebují ke svému životu určitou hladinu magického pole. Místa s vyskovým výskytem kemraetu v půdě též nepatří mezi ty životem překypující. Valná většina těchto lokalit byla po urupské krizi zdevastována bohem mnoha Tváří, proměněna v zasažená území - neživé pustiny, které jsou stále smrtelně nebezpečná, a to i po dvou staletích od své proměny.

Neexistuje jeden kemraet; magických rud je povíce, každá s sebou nese jiné průvodní jevy.

Dimensionální trhliny, Trny

Oboje mají jedno společné - vyskytují se v místech s kriticky vysokou koncentrací kemraetu. Dochází zde k nepředvídatelným jevům, k ohnutí reality.

Svět byl kdysi stvořen sloučením dimenzí, jak se se předpokládá. Tyto dimenze jsou oddělenými stavebními prvky, ze kterých je spletena realita. Průstup dimenzí do hmotné reality je pozvolný, vyvedený na celém rozměru reality. Zato kemraety o specificky čistých vlastnostech mohou otevřít průchod do dimenzí se skokovou intenzitou, na určitém, omezeném místě. Odtud termín dimensionální trhliny (ano, jedná se o jev nebezpečný).

Trny vznikly při vystupňování urupské krize, kdy měl být bůh mnoha Tváří vtažen portálem do mimosvěta (= jediná dimenze, která není propojena s hmotnou realitou). Došlo tehdy ke sražení mnoha božských sil a mocný magický záchvěv, který neměl obdoby, se prohnal po celé planetě, způsobujíce vyhoření mnoha ložisek kemraetu. Došlo tak k prudkému stlačení magických rud do ostrých, neforemných trnů, které ztratily mnoho ze svých původních vlastností (resp. vlastnosti změnily). Trny jsou spojovány s mocí boha mnoha tváří, protože jsou, až na výjimky, zářiči negativní energie, vyskutují se v zasažených územích.

Duše, božstva, uctívání

Duše dělíme dle způsobu žití ve tři druhy: ekastické (tj. běžné duše živých tvorů), vakrrastické (parazité hodující na pocitech a myšlenkách) a iskarické (parazité uchytávající se k hmotě, k tělu).

Duše je nesmrtelná, pokud se nerozpadne nicneděláním. Smrt v jednom životě je ničím, následuje reinkarnace. Každá duše je složena z částeček zvaných ekas. Pokud duše chřadne, ekas ztrácí. Pokud se duše stává mocnější, nabaluje na sebe více ekasu. A jak se duše stává mocnější? Ve svých životech koná rozhodnutí, snaží se dosahovat svých aktuálních životních cílů.

V hmotné realitě se duše váže na hmotné schránky - těla. Dle své velikosti dokáže pojmout různé tělesné schránky - od těch nižších (rostliny), po ty nejvyšší (inteligentní bytosti).

Překročí-li duše určitou velikost (jedná se o velmi mocnou duši), může prostoupit do vnějších dimenzí (dimenzí bohů). Božská duše ale již za běžných okolností není schopna přenesení se do hmotné reality. Jinak řečeno, není schopna sama o sobě získávat ekas. Nemá tedy jiných možností k udržování svého duševního stavu, než být uctívána dušemi jinými (což znamená, že věřící svému bohu posílají úštěpky ekas).

Duše božských rozměrů je tedy na svých uctívačích závislá. Nabízí jim něco nazpět? Vnější dimenze jsou sice vzdálené od hmotné reality, zato je z nich snažšího dosahu k ostatním dimenzím. Bohové proto propůjčují svým věřícím moc z ostatních dimenzí (může jít o mnohé ochrany, léčivé schopnosti, ovládání elementů, schopnost měnit hmotu, uvědomovat si počínání okolních duší, atp.) Vztah věřící-bůh je tedy oboustranně prospěšný symbiotický vztah.

Článek: 2.1.1-dirrlanska-soustava.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 3955 B

Kosmologie nám ukazuje sluneční soustavu, planetární uspořádání. Popíšeme si každý objekt v Dirrlanské sluneční soustavě.

V dobách kdy byl vesmír ještě mladý a nestálý, užíval své variability a roztěkanosti ke tvoření nového. Někde ve vzdálené galaxii utkvěly v prostoru chomáčky hmoty, které našly působením času v prostoru svůj řád. Kousíčky hmoty se tu sbíhaly dohromady, až nakonec utvořily zárodek něčeho, čemuž jsou tvorové dob hodně pozdějších zvýklí přezdívat Dirrlanská soustava.

Následující obrázek ukazuje hvězdy a planety s oběžnou dráhou v této hvězdné soustavě:

Hvězdy ve své kráse a podstatě

Primární hvězda - Dirrlan, ta je modrým obrem, vodíkovou hvězdou utvořenou do proporcí vší parády. Vzhledek ke své pořádné velikosti je Dirrlan hvězda nezkrotná - vyzařuje nespoutanou, divokou solární energii. Změny v intenzitě záření Dirrlanu bývají náhlé, proměnné. Tyto razantní erupce dirrlanského slunce ztěžují podmínky k životu na přilehlých planetách. Solární vítr a nepředvídatelné záchvěvy pak dokáží pěkně potrápit život na Icaenelu.

Sekundární hvěžda - Eisa, není hvězdou v pravém slova smyslu. Jedná se o pulzující kouli magické energie, zhroucenou planetu. V dobách dle vesmírného měřítka času ještě nedávných byla Eisa planetou se vším všudy, rozvinutou snad i v životních formách. Jenže poté nastala zásadní změna. Planeta se roztavila v kouli pulzující magické energie. Jak se přeměnila? Bývá za vším děsivé magické kataklyzma? Současná Eisa - masa energie bez formy - vznikla zhroucením magických sil planety do sebe. Eisa měla ve svém horninovém složení kriticky nebezpečnou koncentraci složek známých jako kemraet (transdimensionální ruda). Tyto horniny zapříčinily zhroucení planety do fialového glóbu neforemné energie. Změna tohoto rázu pozměnila složení nejen bývalé planety na žhnoucí abstraktum, ale i uspořádání celé sluneční soustavy. Tehdy totiž Eisa ustrnula na své rotační dráze, rozpadem hmoty pozbyla většinu svého gravitačního pole ... a od těch dob Eisa v prostoru soustavy víceméně visí. Kolaps Eisy se přihodil někdy kdysi dávno - snad v dobách, kdy na Icaenelu ještě neexistovala žádná vyšší forma života - tudíž co se na Eise odehrálo a jak, to jsou jen vleklé dohady filosofů a astronomů. Možná byla tato katastrofa inicializátorem samotného vzniku života na Icaenelu, ale to nikdo netuší.

Planety v Dirrlanské sluneční soustavě

V těsné orbitální blízkosti kolem Dirrlanu obíhá Itlea - obyčejně neviditelná, malinkatá, žhavá planetka bez života.

Orbo je další planetka; spekuluje se že je jednou velkou pouštní planinou bez života, nicméně jiní tvrdí, že je slabě spjata s magickými silami, zdrojmi inspirací a koncentrací.

Icaenel, naše dějová planeta. Překypuje životem v mnoha variacích, skrývá v sobě reálie nevšedních druhů. I přesto, že je planeta prorostlá kemraetem, nedosahuje kritického zastoupení této horniny. Planeta se tedy zhroutit nemůže; je vesměs stabilní a dobu své bouřlivé nestability má za sebou. Na oběžné dráze kolem planety Icaenel obíhají dva měsíce a pás asteroidů - měsíčních úštěpků.

Sicael je temná planeta, pokrytá mlhovinami a plyny. Životní podmínky nejsou známy Icaenelským, ale zdá se, jako by planetu obklopovala aura negativa, rozkladů a klamů.

Ledový obr Negil je poslední známou planetou Dirrlanské soustavy, kterou se podařilo v dáli noční oblohy vypozorovat. Povrch Negilu pokrývají ledové pláty, což jenom podporuje domněnku o drsnosti a nehostinnosti planety.

Článek: 3.3.4-nemrtvi-ve-spolecnosti.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 14506 B

Jaké místo zaujímá ve společnosti nemrtvý? Jsou vedeny rozdíly mezi živými a nemrtvými občany? Vztahují se na nemrtvé v civilizované společnosti nějaká zvláštní opatření? To vše si zodpovíme ...

Právo na neživot

Stejně tak, jak hrubá většina společenstev ochraňuje život svých stoupenců, i tak je ochraňován neživot. Život každého jedince trvá; poté co se jeden život schyluje ke konci, může být svobodným rozhodnutím prodloužen v neživot (jinak, jedinec může být transformován do neživota i dříve - proměna v neživot může proběhnout v jakékoliv fázi života).

Transformace v nemrtvého nejčastěji nabírá podobu obřadného rituálu, stojícího obřadní kultisty nějakou námahu, ingredienci a/nebo magickou energii. Sám transformovaný si projde nějakým stupněm bolesti (záleží na druhu neživota (nekróza x čistě magická forma neživota) a způsobu provedení rituálu). Proto je rituál považován za důležitou událost. Rituál je ceněn vysoko - v některých kulturách z něj bývá dělána veřejná oslavná záležitost; jinde může být nehorázně zpeněžen.

Čistá a nečistá forma neživota

Forem neživota se nabízí obstojné množství. Do některých bývají umírající uvedeni za pomocí magie, jiné formy neživota jsou nekrózy – viry pozměňující fungování těla. A skoro každá forma neživota s sebou nese nějaké vedlejší účinky, které mohou být do jisté míry rizikem okolní společnosti. Proto nepřekvapí, že všechny formy neživota nejsou považovány stejnou měrou.

Čisté a nečisté formy neživota nelze chápat jednoduše jako magické přeměny v neživot a nekrózy. I nekróza může být ušlechtilá, vysoce ceněná forma neživota (převažuje-li v ní více pozitivních vedlejších účinků nad negativními vedlejšími účinky). Na druhou stranu i magický neživot může být proveden nečistou formou – hrubým přitržením duše k tělu, bez nějakého rozvojového potenciálu (oživený bezmyšlenkovitý kostlivec je magickou formou neživota, která rozhodně není považována za čistou formu).

S nekrózami je tomu asi tak: pokud se nositel nedokáže o svoje tělo postarat, ošklivě chátrá (navíc se může stát nebezpečím pro ostatní – je nositelem nákazy, atp.) a je považován za nečistou formu neživota.

U postavení dané osoby ve společnosti se většinou nerozlišuje, zda-li je osoba živá, či nemrtvá, ale jaký je její stav. Být nositelem nečisté formy neživota se dá přirovnat k zohavené, špinavé, či necharismatické živé osobě. Čistí nemrtví jsou proto ve společnosti ceněni vysoko, nečistá forma se propadá do hlubin opovržení. Rozdíly jsou značné, někde dovedené až do právní diferenciace (nečistí nemrtví mají stanoveny nižší práva než ostatní – například presumpci viny).

Nemrtvý nevlastní vůlí

Pokud je něčí život transformován v neživot bez toho, aby s přeměnou dotyčný vyslovil souhlas, jedná se ve většině kultur a společností o závažný přečin.

Často se stává, že živou osobu nakazí jiná osoba, tedy s největší pravděpodobností osoba nemrtvá nečistá. Jindy může zotročenou osobu transformovat do nemrtvenství zlovolný otrokář. To jsou nejčastější scénáře.

Pokud se viník najde, bývá náležitě potrestán. Právní sankce za znemrtvení jiného proti jeho vůli se podobají sankcím za závažná zranění, nebo horší přečiny.

Nesplacený dluh

Nemrtvým se jeden může stát nedobrovolně z oficiálního trestu, rozhodne-li tak právní moc. Smrt (ať už na konci života, nebo na konci neživota) je považována za vysvobození, ukončení jednoho příběhu. Smrt je dobrá, je vnímána s úctou (toto chápání má většina kultur podobné). Živým provinilcům proto bývá smrt odepřena; mají si svůj konec zasloužit tím, že se osvobodí ze svých prohřešků.

V Gentarre platilo následující právní ustanovení: provinilec si má svou chybu odsloužit. Zadluží-li se živáček natolik neuvážlivě, že během života není schopen svůj dluh splatit, je mu stanovena prodloužená doba, do neživota.

Tento trest se nazývá Služebnictví. Služebnictví není nemorální, ale v rámci možností shovívavé, symbolické – většina trestů bývá provinilcům stanovena na předurčenou dobu, v desítkách let, kde nejhorším trestem bývá 100 let. Zadlužil-li by se tedy za života někdo tak nemožným způsobem, že by mu ani 1000 let neživota k odpracování svých prohřešků nestačilo, i tak je z něj udělán služebník maximálně na 100 let. Ale Služebnictví není pouze trestem zadlužených podnikavců – bývá uvaleno i na trestance jiných prohřešků než finančních krachů (obvykle jsou tito trestanci nějak "zadluženi" – a to i symbolicky, např. nesplněnou přísahou).
Po odsloužení svého Služebnictví bývají trestanci propuštěni; je jím nabídnuta buď volnost se statutem čistého neživota, nebo Corenaes, Putovní rituál (obřad, ve kterém bývá neživot ukončen a duše propuštěna z hmotného těla k návratu do rovin).

Otrokářství

Některé oblasti si otrokářství zažily již více než dost (např. Iridianská říše). V místech, kde otrokářství stále přetrvává (ať již otevřeně, nebo ve skrytu před zákonem) však v uvažování otrokáře není důvod, proč nezotročit i nemrtvé. Obchod s otroky je také obchodem - i zde jde o nabytí zisku. A nemrtvý otrok má též svou cenu. Navíc, pokud by živý otrok měl zemřít a tím "ztratit svou hodnotu", je radši znemrtven, než aby byl ponechán smrti. Otrok v životě i neživotě slouží déle, stihne vykonat více práce.

Co je nešvarem otrokářství? Etický problém. Pokud je navíc zotročený znemrtven k dalšímu potupnému sloužení svému pánu, etické problémy nastávají hned dva (viz "nemrtvý nevlastní vůlí"). Zatímco otrokářství bývá v některých krajích tolerováno, nemrtvé otrokářství si vzbuzuje silnou míru odporu (koncept otrokářství se zásadně liší od akceptovaného Služebnictví ve svém principu - neslouží ke znovunabytí ztracené cti služebníka, ale k pouhému pokoření otroka a ekonomickému rýžování na jeho utrpení).
I v božských kruzích panují různé názory na otrokářství v neživotě. Korbunach, božský tyran libující si v zotročených nemrtvých legiích, bývá nesmírně obáván i veřejně nenáviděn. Acheliib, božský ochránce všech nemrtvých, se proto sám prohlašuje za Korbunachova arci-nepřítele.

Říšští mocnáři

Narodí se významná osobnost: řečník, stratég, politik atp., zkrátka nějaká ikona společnosti. A společnost tohoto veřejného hrdinu potřebuje. Případně jde o schopného vůdce skryté společnosti, kterého je třeba zachovat v čele k přečkání krušných časů ...

Ať tak či onak, tato osobnost je z nějakého důvodu nepostradatelná. Proto není ponechána smrti, je velmi pečlivě znemrtvena (nepochybně čistá forma nemrtventví). Okolo procesu znemrtvení významné osobnosti se sejde řada významných mágů praktikujících magii smrti. Na délku neživota významné osobnosti je kladen zvláštní důraz.

Stává se tak, že některé země či organizace stojí pod vládou svých nemrtvých vládců několik stovek let - i čtyři sta let, vyjímečně až půl tisíciletí. Nutno podotknout, že tito vladaři musí pro takto dlouhý neživot obětovat většinu své tělesné schránky. Stávají se z nich zkostnatělé zchátralé kostřicky, prohýbající se na stolcích v hlubinách svých vládních sálů.

Nemrtvé rody

U významných a vlivných rodin může existovat rodová tradice přenášení zasloužilých členů rodu i do neživota (resp. může jít o výhradně nemrtvý rod).

Dle prvního modelu (přechod do neživota) bývají zasloužilí živí členové na sklonku svého života transformováni do neživota. Jedná se o odměnu za službu rodu (typicky takto může být odměněný např. úspěšný kupec z bohaté obchodnické rodiny); tohoto privilegia se méně úspěšným členům rodu nedostává. Naopak, ti nejlepší z nejlepších dokonce bývají na sklonku neživota přeměněni do magické formy neživota, která se vůbec neváže na tělo. Dostává se jim tak čestné, časově (snad) neomezené pozice v rodině.

Dle druhého modelu (nemrtvý rod) se jedná o rodinu, která upřednostňuje neživou formu bytí. Většina nových členů přichází na svět již jako nemrtví, ze spojení nemrtvých rodičů.

Pokud by ale mělo jít již o několikátou generaci nemrtvých v řadě, další potomci těmto jedincům nejsou povoleni (děti čistě nemrtvých rodů degenerují, viz článek o prokreaci). Tento zákaz je ve většině dobrých rodin zaveden od třetí generace. Pokud chce nemrtvý 3. generace plodit další potomky, musí si najít živého partnera (který je obřadně znemrtven - platí tradice zvaná "obnova rodu").

Pokud, přes veškerá varování ve vážené nemrtvé rodině, splodí potomka dva nemrtví 3. generace, jedná se o nepříjemný prohřešek. Dítě vzniklé z takového spojení bývá zabito, provinilce čeká nepříjemný (někdy i ten samý) trest.

Uvězněn v nemrtvém zmítání duše

Duševní vězení - hroby, hrobky, síně a uzamčená křesla provázaná proudy duševní magie. Magické proudu kolující v instrumentu Duševního vězení z jiných rovin a nazpět. V těchto vězeních bývají někteří nemrtví uzamčeni.

Tělo nemrtvého je v Duševních vězeních uspáno, odstaveno působení času, nechátrá (na živé toto ovšem nefunguje!). Zato duše je vystavena procesu rozkladu. Někteří jsou do Duševních vězení vtaženi za trest, jiní do nich vstupují z vlastní vůle.

Jestli jde o uvěznění v utrpení nebo jen o přechodnou komoru, to záleží na úmyslu tvůrce tohoto vězení. Duševní vězení lze zkonstruovat tak, aby šlo o skutečný nástroj (skoro) věčných bolestí; stejně tak lze dosáhnout výsledku relativně příjemné schránky, určené k přečkání nepříznivých časů. I to nejlepší Duševní vězení však podvoluje k rozkladu duše - takže opravdu dlouhodobý pobyt má vždy závažné degradační účinky na duševní potenciál daného jedince, nedoporučuje se.

Konstrukce Duševního vězení je neuvěřitelně náročná - vyžaduje si užití umě slitých drahých magii vedoucích kovů, pevnou strukturu, vyvážené magické zdroje. Celé zařízení je třeba napojit na specifickou dimensionální trhlinu, zřídlo duševní magie. Nutno podotknout, že taková místa jsou neskutečně vzácná.
Do slabší varianty Duševního vězení lze koncentrovat i duševní magii z místa bohatého na magii; toto duševní vězení však nepatří mezi příjemné typy, duše v něm degradují se zvýšenou rychlostí.

Gentarrští senátoři užívali síně plné duševních vězení - v době míru se nechali připoutat do svých komor s Duševními vězeními, v době krizí a válek byli povolání zpět, aby se vypořádali s problémy říše.
Duševní vězení bývají však používány i ke ztrestání těch nejhorších zlosynů, kteří si za své přečiny nezaslouží mírnější trest. Odpůrní zlotvůrci mají být uzavřeni v těch nejbolestnějších vězeních tak dlouho, dokud se jejich duše plně nerozloží.

Regule neživota

V Gentarre se dříve vedla nechvalně známá daň za neživot. Neživot byl považován nadstandardem, něčím nad život, něčím extra. Proto musel nemrtvý každým úředním rokem složit určitou sumu, daň za svou existenci.
Protože v pozdějších dobách Gentarrské říše upadala ekonomika, některé daně začaly vzrůstat. A zrovna daň z neživota si úředníci dovolili navýšit během dvou desítek let na desetinásobek své původní hodnoty. Tato reforma se setkala se společenskými bouřemi, až nakonec museli úředníci z daně odstoupit, úplně ji zrušit.
Daň z neživota je v současnosti zavedena pouze v Comirre, kde nemrtví zaujímají v populaci nepatrnou složku. Jiné státy (např. Istinon) tuto daň vůbec nepoužívají.

Presumpce viny

Pořádkumilovná města si udržují evidence svých občanů. Po narození bývají noví občané zapsáni do Knihy živých. Ti, kteří podstoupí cestu do neživota bývají po vyškrtnutí z Knihy živých zapsáni do Knihy nemrtvých. Stejně tak jako se v Knize živých eviduje spousta věcí (rasa, pohlaví, společenská třída), tak i v Knize nemrtvých bývá ke každé osobě něco připsáno – zvláště forma neživota.
Při sčítání osob v takovýchto městech (probíhajících jednou do několika let) bývají jednotlivci revidováni. Do Knihy nemrtvých bývá poznačeno, zda-li se jedná o čistého, či nečistého nemrtvého.
Dojde-li v oblasti k nějakému násilnému incidentu, bývají předvoláni místní nečistí nemrtví, protože z presumpce viny se předpokládá, že některý z nich je za skutek odpovědný. Není-li jiný viník nalezen, je odsouzen nejpodezřelejší nečistý nemrtvý.

Státy a města tímto dávají najevo, že chtějí, aby se nemrtví chovali civilizovaně. Nečistý nemrtvý mívá totiž často blízko ke zvířecím choutkám, může začít po nocích lovit smrtelníky (agresivita a potřeba jíst maso, u některých nekróz). Jiný nečistý nemrtvý se může pro živé stát zdrojem nákazy dané nekrózy, která překypuje jeho tělem.

Nečistý nemrtvý také může mít blízko k pomatení rozumu a sklouznout k opovrhovaným skupinám jako stoupenci Kruhu. Proto bývá stavěn na okraj společnosti s jasným výstražným znamením – kultivuj svoji nekrózu a tím i sebe, nebo budeš zatracen a ani zákon ti nepomůže.

Článek: 4.2.2-dusevni-pouto-k-telu.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 6588 B

Pouto jednoho těla hmotného k jedné duši, jejich soužití skrze prožité zkušenosti, jejich cíl. Důvody vzniku těla, důvody koloběhů duše.

O promluvách

Z dávných dob ixeenského prostředí se nám zachovaly zápisky o věděních a zjištěních školy Jamleer-jas. Staří moudří promlouvají tu s bytostmi nad materialističnem existujících - s dušemi, aneb amijas; trpělivou formou s nimi udržují kontakty, jsou jim předkládány hádanky o smyslnosti bytí. A to jsou cenná zjištění; duševní bytosti se obvykle se smrtelníky v lhostejnosti nebaví.

Namítnout můžeme, že promlouvat s duševními bytostmi je každodenním chlebem kdejakého sebelepšího myslitele; to ano, ale dozvědět se něco podstatného, ba významného, tím se kdekdo pochlubit nemůže. O to spíš, při volání pozornosti duší jeden schytat může narážky, nepravdy, protivné, nepříjemné energetické obojky svírané okolo krku; to vše proto, aby hloupý živáček nechal duše na pokoji, nevměsňoval svou zmatenou existenci do jejich rozjímání.

O funkci těla

Dovídají se Jamleer-jasovci o fungování těla mnoho věcí. O některých jeho funkcích ze svého společenského vzdělání a kultury své doby tuší; jenže hledají potřebné spojitosti, jak z pohledu širšího - tudiž pohledu trvajícího, nepoplatného omezení místa, času - jde ono fungování vyložit. A je tomu tak, že v pohledu všetrvající věčnosti tělo samo o sobě neznamená nic, je jen skrze časy rozpadající se směskou masa a kostí, kteří se s jistotou průběhu dalších časů obrátí v prach a prázdno.

Jen díky materialističnu jakož spojítku esenciálních sil v jednu tlustou rovinu bytí vzniká a může existovat tělo (i stejně jako jiná hmota, jen tělo je o vědomí složitější). Je takýmsi dočasným obalem vyšším smyslům. Ono tělo o sobě samém nemůže dosahovat poznání a naplnění; oním zjištěním podstatným je, že tělo jest jen obalem zprostředkujícím vazbu jedné duše v dočasném působení v materialističnu. Obalem je dost nedokonalým; vyslechli si posměšky živí Jamleer-jasisté od duší, amijas, se kterými vedli rozmluvy.

Tělo je jen prostředek, hrouda masa poplatná času, zato duše, která se v těle usídlí, je věčná (až tedy na výjimky jejího zániku).

O záměrech a kolobězích bytostí-duší

Co je tedy duší? Je v každé živé myslící bytosti, ale schovaná v podvědomí. Bytosti, které se přímo snaží spojit se svou duší a komunikovat s ní, neuspějí, protože oni sami jsou svá duše, akorát zaskládaná pod tou spoustou představ a konvencí v mysli. Pokud je duše v těle, zastává roli pasivní, nemůže skrz sebe promlouvat přímo (je vlastně uvízlá mezi vědomou a nevědomou rovinou, oddělená, v jednom poznání smyslově širším a druhém užším), to může dělat jen v nevědomých stavech – ve snech, i ostatních ztrátách vědomí (a po ukončení života, kdy se vědomí sloučí).

Znamená to tedy, že každá z amijas, duchovní bytost, se vrhá do každého nového života jakož strašně omezená, se svým dosavadním poznáním odsunutá v hlubokém podvědomí oné bytosti, jejíž částí se stává po časově omezené bytí v materialističnu. A nové zkušenosti tu amijas získávají dosti převážně nezávile na tom, čím v hlubokém podvědomí jsou (tyto zkušenosti splynou v jedno až ukončením života).

A tu se učení Jamleer-jas snažili opřít o další otázky, které by stvrdily jejich zjištění; to protože se ve svých zjištěních sami začali pomalu ztrácet.
Byly to dvě základní otázky: Přoc jsou amijas dychtivé po nižší, nedokonalejší formě bytí (i když se jedná jen o dočasné trvání) ? Sledují tímto amijas nějaký smysl, koloběh?

Budíž domovskými prostory duší a jim podobným bytostí roviny, které jsou v běžné vědě označeny jako nevědomé - to jsou ty těžko, nebo nepřímo z životů přístupné. A jestli u něčeho z dosavadního bádání můžeme skoro s jistotou tvrdit, že víme jak to je, pak je to dravost a dychtivost snad všech bytostí rovinných dostat se ze své roviny do materialistična. A do materialistična s největší radostí, z touhy po svobodě - totiž jakékoliv oddělené rovině je materialistično hlavním místem, kde se spojují ostatní roviny. I dere se duše ze své roviny jako z nudné vesnice do materialistična jako do vyhlášeného velkoměsta, kde najde vše, po čem touží (skutečně? i to si může pošetile myslet). A to vše i za cenu dočasné ztráty vlastní identity, kontroly (uvíznutí moudrostí duše na kraji podvědomí).

O koloběhu duší se dá uvažovati, že aniž by po věky věků tvrdly ve své rovině, radši si proloží své bytí materiálními cykly. Nejen to, z oněch cyklů nabírají nové zkušenosti a poznání; což je krůčkem vpřed k cílům. Jaké mají cíle, to se nedá jednoznačně popsat - a tu vidíme v povahách, jaké jsou v materialističnu ztvárněné bytosti živé různorodé, tak jsou jen odrazem povah svých duší, individuí. Ano, některé duše ve svém působení pracují na moci (to budou obsáhnutí vědění, dosáhnutí rozměrů Magelaru), jiné si své bytí v zábavu prokládají, i ty bloudící bez cíle se najdou, nemajíc nic lepšího na práci.

Jakmile se zrodí nová skořápka, tělo, k jeho obsazení se prorve jedna duše ze zástupu mnoha netrpělivě v rovině čekajících, čekajících na svou příležitost. Duší je spousta, a jednoduchých kosmologickým vzorečkem dá se doložiti, jak jich provždy bude více, jak těl.

V koloběhu svého života ona duše okupuje nejzašší útroby podvědomí bytosti (dále se obvykle natáhnout nemůže, díky sílám věčné aspanty působící). I pro lepší poznávání může duše snažiti se promlouvat ke své nově utvořené oddělené složce, naklonit si ji k rozhovorům skrze meditace a sny - a tím tak dosáhnout větší míry poznání, ovlivnění, směřování.

Co se stává s duší, pokud tělo odumírá? Putuje do nevědomé roviny mrtvých, kde podle své vůle buďto přebývá, cestuje po jiných rovinách nevědomých, nebo si zvolí nové tělo, ve kterém pokračuje svůj další cyklus v materiálním světě.

Článek: 3.6.5-slovnik-ulmuk.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 2311 B

Průběžně sesbírávaná slovíčka k jazyku Ulmuk. Jak vznikají, budou dopisována.

Verba:

umutebel - nechat
danbel - stát
dukanbel - sedět
datbel - odpočívat
dumusbel - padat
naljbel - kopat
alk - Být/je
okotmeil - ustupovat
akameil - chtít
upadbel - pálit
ekmeil - dostat, sehnat
kambel - pít
nekmeil - sebrat
nezbel - rozbít
nokmeil - požadovat
makubel - nést
luzakmeil - vařit
ukanbel - vést
okjbel - poslouchat (rozkazy)
uzabel - použít
ulazmeil - jíst
muzalbel - ničit
seuzbel - řezat
tukjmeil - zabít
tunimeil - poslouchat, slyšet
zjmubel - rozkazovat
alutubel - trvat

Substantiva:

tumot - kotel
imukj - uhlí
kudpj - dobro
mutok - minulost
lutok - budoucnost
apula - město
injla - chabost
upjl - kov
upjl udat - kov hnědý = železo
mopjla - chatrnost
uton - rez
lukan - sen
mekula - věčnost
pedjla - skutečnost
umjdula - minulost

ukam - obránce
daka - pohyb
dupak - běh
ekol - selhání
kaj - smrt
tukj - vražda
mjtum - spánek
udak - stráž
sakj - útok
zudj - střelba
uzek - kryt
dakumj - stavba
adapj - následník
duljk - útok
nukj - boj
nuzj- zrak
zupon - čich

akmaz - mechanik
maluk - metalurg
umapal - konstruktér
dikj - špeh
dulduk - lučištník
ekudj - kapitán
kuzj - nepřítel
kotapj - zvíře
ipkj - dítě
nupak - obchodník
konpj - lovec
kolduk - seržant
kumj - otrok
lakj - nemluvně
lupj - přítel

nepak - zloděj
nozud - zvíře (domácí)
udakal - stráž
uknalj - velitel
mulk - bytost přirozená, hmotná, živá, "člověk"
ulkap - bytost sférická, měnivec, nepřirozená
olpal - armáda
lepemal - zvěd
sumj - voják
sepukj - stroj
kuzj - žena
zutakon - nemrtvý
zukol - příšera

udezj - krev
dikap - pták
dolkal - družina, bojová jednotka
kapj - nápoj
kamutj - pevnost
kazjt - kasárny

kuma - jídlo
keza - dům, příbytek
pukj - alkohol. nápoj
kopjn - lov
mopanul - kladivo
mokuj - most

Článek: 3.3.1-promeny-ekonomie.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 16464 B

Otázka peněz, majetku, zdrojů, obchodování, zisků i ztrát - to vše je ekonomie. Podíváme se, jakou roli hraje ve světě a jak se vyvíjel její příběh v běhu času.

Ekonomie nástrojem moci?

Vše hmotné se dá koupit penězi. To vždy bývala krajní nevýhoda, kterou uměli zužitkovat jedni, aby druzí na důsledky jejich konání posléze doplatili. Mocní, vlivní a hladoví po moci se vždy snaží najít cestu k efektivnější kontrole nad světem, v rámci možných prostředků. Nárůstu moci mohli mocechtiví dosti dobře dosáhnout proniknutím k ovládání společnosti skrze její slabá místa - a zde, pokud existoval, velmi dobře posloužil slabý, nedokonalý peněžní systém.

Podíváme se tedy, co v dějinách provázelo vývoj peněžních systémů - proměny, rozbroje, revoluce ...

Staré ixeenské nehmotné peněžní medium?

Doba nejvzdálenější minulosti, do které dokážeme nahlédnout, peníze neznala. Při prohledávání trosek starých civilizací jako by se slehla zem po jakýchkoliv nálezech připomínajících platidla - předmicovních včetně.

Tím ale nemusíme snahy o hledání ekonomické struktury starých dob uzavřít s nepořízenou. Kronika přání, jeden z řady význačných dobových pramenů (i když fakticky matných), uvádí následující pasáž:

A když Kamuu hleděla na životy Nižších, ve střídání jedné generace v další a další, znepokojila se. Z darů života, které byly Nižším uděleny, pomalu začínala vyprchávat veškerá úcta. Jedni si vydobyli silou i vtipem více, než mohli sami užít; ono více bylo sebráno strádajícím, kteří se snížit nechali.

Tušíce, že takové se bude dále rozrůstat v grotesknější podoby, uvedla Kamuu na Nižší přání poctivosti, nahrazující všechny předchozí podobizny moci světa Nižších. Před výrem věčnosti stále Kamuu bdí, ustanovivše ty, kteří budou přání poctivosti střežiti.
Kronika přání je jedním spisem z celé sbírky označované jako tzv. Orrquinova (resp. Olmeeyova) knihovna - což jest dávná změt božských příběhů, napsaná někým mocným (přisuzuje se bohu porozumění Orrquinovi). K rozboru této knihovny snad jindy, jinde; co nás avšak zajímat má jsou zjištění, že spousta příběhů z Orrquinovy knihovny mají svá vyústění ve skutečných, spolehlivě rekonstruovaných příbězích minulosti. Avšak v případě námi o odstavec výše zmiňovaného "přání poctivosti" se nám dnes těžko hledá konkrétních stop a interpretací.

Z dalších odstavců uvidíme, že model "přání poctivosti", ať již symbolizoval cokoliv, byl v pozdějších dobách zavrhnut, objevilo se konvenční mincovnictví - snad proto se "přání poctivosti" v čase tak silně vytratilo z povědomí. I tak se pokusme stručně shrnout, co by příběh mohl znamenat.

Kamuu, jistá zapomenutá bohyně starých dob, zavrhla tehdejší tahanice o majetek a dala vzniknout vlastnímu ekonomickému systému založeném na "správnosti". Z tehdejších představ (a silného hodnotového systému) usuzujeme, že mohlo jít o peněžní systém zasazený hluboce v etice - dle správnosti a kvalit svého života dostával každý živáček svůj příděl. Zmíňka o služebnících, které Kamuu tomuto účelu přiděluje může odkazovat na nehmotné duše loajální své bohyni, posuzující činy živáčků na individuální bázi. A jakpak tomu bylo s platidly, když víme, že mince se nedochovaly? Šlo o systém virtuální měny, který ony nehmotné duše spravovaly?

A proč se ideál "přání poctivosti" nezachovala do současnosti? Ano, můžeme se opřít o obecnou myšlenku záhadného vymyzení staré ixeenské kultury někdy před 2 500 lety; podívejme se ale i na druhou interpretaci.

Pokud si ustanovení "přání poctivosti" uchovalo veškerou čistotu (a ta ve své myšlence znamenala předávání správné etiky), mohlo přetrvat do dnešních dob. Pokud ale propadlo zkorumpovanosti (jak se tolikrát ukázalo, i mnozí bohové nejsou se svými záměry upřímní), mohlo dojít k odmítnutí "přání poctivosti" ze strany věřících. Navíc, pokud se zde střetly záměry bohyně a jejích služebníků proti zbytku společnosti, mohlo navíc dojít ke krvavým střetům (a proto z odmlčení po konfliktu nemusely padnout žádné zmíňky v jiných pramenech).

Baetijské mincovnictví

Než se dostaneme k dalšímu význačnému ekonomickému příběhu, kterým bezesporu je Baetijské mincovnictví, musíme od období starého světa téměř bez povšumnutí přeskočit nevýrazných 800 let. Stručně: za dobu Ticha a při začátcích vzestupu Quanarry (i Baetie, západní osamostatněné části) se teprve systém obchodu začal dotvářet do nám známé mincovní podoby. Zpočátku šlo o výměnný obchod, uskutečňovaný v trvanlivých potravinách; u objemnějších transakcí se začaly užívat drahé kovy. A zde začíná být výklad pro nás zajímavý.

Veškerá platidla si zachovávala charakter skutečné hodnoty - tedy to, co směnujeme má reálnou cenu. U drahých, těžce dostupných a těžce metalurgicky zpracovatelných kovů bylo možno docílit vysoké hodnoty při snadné přenositelnosti - a tak se znovuobjevením magických vazeb kemraetských rud (a tedy vysoké hodnotě Kemraetů) v quaerrské oblasti počátků dob nového světa (cca -1 300 DG) došlo i ke vzniku mince.

Baetijské mince, ražené do čtvercového tvaru, bývaly zhotovovány právě z kemraetských rud. Jejich názvy, hodnoty, a užitá ruda se časem sice obměňovaly, avšak hodnotově mince stále zůstávaly ve třech, případně čtyřech kategoriích (každá vyšší kategorie měla nominálně 10x větší hodnotu než ta předchozí - což vydalo na téměř čísté koncentrace kemraetu v mincích nejvyšší hodnoty).

Jenže k Baetijskému mincovnictví se váže mnohem více. Prvně se zeptejme, kde se mince vyráběly. Na severním výběžku Acsarského ostrova, obdařeného drahými kovy, si Baetijská říše si zřídila provincii nazvanou Maelenti, mající sloužit jako říšská mincovna. Uběhlo půltisíciletí a Maelenti se pomalu, ale jistě začala v nárůstu moci stávat vlastním státem ve státu. A protože Baetie, tehdejší kulturně nejvyspělejší říše v oblasti, přišla s myšlenkou mincovnictví jako první, přilehlé státečky se jejímu systému mincovnictví podřídily - což ještě napomohlo nárůstu vlivu Maelanti. Mincovny začaly ovládat trh: stahovat staré mince z oběhu, vydávat mince nové, chudší na příměsi kemraetů (princip jednoduchý: stáhneme z okruhu 100 mincí, přetavíme je na chudší, vznikne 120 mincí. 100 nových jich vrátíme do oběhu, 20 je náš zisk.)

Po čase si mincovny z Maelanti přišly k takovému zisku, že samotná Baetie se začala ztrácet v jejich stínu. Byl vyhlášen vlastní stát (nyní již přejmenován na Molnotul (dle názvu napovídá o rašícím Ulmuckém kulturním okruhu (dle jazyka Ulmuk), příchozím z měsíce Emanisu) ), který si chtěl přísvojit okolní území sám pro sebe. Z obrovských zisků mincoven (i prvořadému přístupu ke kemraetským rudám) si mohli Molnotulští vybudovat mocnou armádu - a začali táhnout v dobyvačném duchu skrze celým kontinentem Quaerry.

Sic tento válečný konflikt, nazvaný Ideová válka, nevznikl jen z čisté ekonomické hrabivosti, měl právě ve zisku, zdrojích a nárůstu moci své kořeny.

Co bylo nadále? Ve vleklém válčení byli nakonec molnotulští spojeneckými armádami poraženi - za cenu zničení Baetie. To je ale jiný příběh. Z našeho hlediska se ve světle těchto událostí jednalo o impuls ke změně koncepce platidel - aby se obdobný konflikt neopakoval, byly zavedeny konvenční mince (tj. mince, které nemají skutečnou hodnotu, jen ji symbolicky vyjadřují).

A baetijské mince? Některé ještě dnes nalezneme v soukromých sbírkách mocných (jsou také oblíbenou položkou na seznamu hledačů pokladů /
pašeráků / zlodějů), jiné byly bez milosti přetaveny - díky svému obsahu kemraetu tak skončily přeměněny v nějaký magický artefakt, příp. stavební konstrukci.

Dvojí vyústění - státní konvenční měny a odmítnutí pěnez

Ideová válka, vyvolaná Molnotulskými, se dočkala pořádného balíku negativních ohlasů. Aby také ne, vždyť položila na kolena ekonomiku celé Quaerrské oblasti.

Nikomu se již vědomě nechtělo dávat takovou moc do rukou hrstky odpovědných. Proto bylo potřeba systém okolo platidel předělat. První, trochu unáhlenou a dobovou reakcí bylo odmínutí platidel v jakékoliv formě a podobě. Stalo se tak v oblastech severní Cotonicy, kde bývalo podvědomí obyvatelstva zasazeno ve volnějším, spiritualističtějším duchu (a navíc, pro prosazení této myšlenky bylo užito dobového, upraveného příběhu bohyně Kamuu a jejího přání poctivosti). Jenže i severocotonická společnost se začala měnit směrem k soudobému modelu (rozvoj technologie a specializovanější produkce se nedal dále podporovat výměnným obchodem jako v rustikalizované společnosti). Pro uležení a ujasnění vztahů ve státě, ve kterém mělo mít udržení jakéhokoliv pokroku své pevné místo bylo třeba zavedení organizovanosti - a i když baetijský monetární systém nakonec na svůj návrh doplatil, pro organizovanější správu většího celku se ukázal jako krok správným směrem. Proto se oblasti severní Cotonicy po Ideové válce nedostalo bujnějšího rozvoje, a to díky odmítnutí jakékoliv měny; společnost se zde od staršího venkovského modelu nepohla.

Druhou reakcí na selhání baetijské měny bylo vytvoření měny vlastní, měny s imaginární hodnotou. Správu nad měnou mělo mít shromáždění ustanovené hned pod vládou státu. Tohoto modelu se ujaly státy a státečky v Quaerre, které Ideová válka ztrestala nejvíce.

Takový model mohl sice fungovat hezky uvnitř svého státu, ale v mezistátním hledisku začínal ztroskotávat. U dvou proti sobě postavených států se dal odhadnout poměr moci ve srovnání kupní síly obou měn. Každý stát a státeček se snažil o prosazení a prosperitu své měny (a aby zde byl jeden úspěšný, druhý musel selhat). Tato situace nahrála záminkám pro vedení válek (ty ovčem nemusely být vždy vedeny jen na bitevním poli). Poté co se bitevní prach usadil (ať již byl skutečný, nebo imaginární) jedni z výsledků války strádali, zatímco ti druzí si užívali blahobytu.

Na Ifentě (jižní Cotonica) došlo také k prosazení vlastní měny - velice rázně, autokraticky (pamatujme, že oblast byla ovládnuta zbyvšími Emaniskými, přetrvávala zde otrocká Doba okovů).

A jestli si severní cotonicané ve svém odmítnutí měny mysleli, že se mocenským válkám vyhnou, pak se mýlili. V prvé řadě nebyli schopní vedení smyslplného obchodu s quaerrským a aventským světem; proto byli stejně postupem času nuceni přistoupit na cizí mincovní obchodní systémy. Cotonické státy se tak staly dalším územím, do kterého se quaerrané snažili protlačit své mincovní systémy. Některé cotonické státy byly prozíravější a jako menší zlo si zavedly vlastní měnu (např. Comirra), jiné slepě převzaly to, co jim bylo podstrčeno a staly se tak jistého slova smyslu vykořisťovanými koloniemi.

Pozdní Gentarra - snaha o společnou měnu

I zvýřené ekonomické vody se pomalu uklidnily, zdálo se. Slabé měny padly, stabilními se staly ty nejsilnější. Docházelo ke strategickým dohodám, majícím zajistit předvídatelnější zítřky.

Životní standardy světových oblastí sice zůstávaly odlišné (nehledě na vidinu srovnání rozdílů mezi chudými a bohatými, zůstávající od dob starého světa pouze ideálem na snění), stejná měna jim dávala alespoň nějakou šanci na dosažení relativní rovnosti.

Probírat historii jednotlivých měn pro nás teď není relevantní, nicméně za další důležitý mezník v proměnách ekonomiky zmíníme gentarrskou úmluvu o demoiské měně (Demoa - neutrální území, místo uzavření smlouvy) z období 160 DG (tedy před cca 320 lety). Tehdy právě tři měny dominovaly trhu - gentarrská (východní quaerra a západní cotonica), canillijská (západní quaerra, východní cotonica), a iridianská (aventi a jižní cotonica); všechny ostatní měnové systémy byly mizivého vlivu. I napadlo jednoho gentarrského finančního kancléře zasedajícího v pomezní oblasti, že by bylo od věci dohodnout se sousedícími státečky strategickou alianci na měnovém poli. Lumaral, centrum obchodu na východ od Gentarry, stejně tak Talsica na jihu a Nupetia na východě se staly součástí této dohody.

Avšak nemohlo jít o dohodu založenou na dominanci (tyto státečky se již v minulosti odřekly podřízenost velmocím), proto přišli gentarrští s návrhem decentralizované měny. Finanční ústavy měly být rozmístěny ve všech státech adoptujících měnu (čas od času se měl konat centralizovaný koncil - senátní forma v podání zástupců jednotlivých ústavů) - to samo o sobě ještě nebylo tak úžasné, pravou třešničkou na dortu byl plán ke světové dominanci demoiské měny po jejím rozšíření do širšího mezistátního okruhu. Měna se měla po rozšíření nechat prohlásit za spjatou pevnou hodnotou a pevnými pravidly (žádné inflace, počet mincí v oběhu dán počtem obyvatel). Dohoda byla smluvena, přilehlé obchodně příznačné státečky přijaly gentarrskou nabídku. Skrze obchod pak noví spojenci dostatečně infikovali svou měnou místa předchozího vlivu canillijského a iridianského monetárního systému; ve správný čas pak demoiský systém prohlásili za bezinflativní. Jakmile se tak stalo, všechny tendence obchodníků (i prostých obyvatel) sklouzly k užívání demoiské měny; canillijští a iridianští neměli na výběr, v úpadku museli také přijmout demoiskou měnu.

V dobách před zrozením Trnů byla demoiská měna jedna jediná, v mezinárodním měřítku uznávaná. Na poli ekonomického standardu neměla konkurence; díky své decentralizovanosti a rovnoměrnému rozložení finančních středisek po státech nebyla ani snadno zkorumpovatelná, závislá (tedy někteří se o to, s neúspěchem, pokoušeli). Našlo se několik málo lokalit užívajících vlastních / žádných platidel, to ale byly státy izolované, odpadlické, případně oblasti primitivní.

Doba Trnů - úpadek peněžních systémů

Poté, co propukl magický záchvěv linoucí se z mimosvěta celou planetou, Gentarra nebyla ušetřena. Celá velkolepá říše padla popelem. S ní zaniklo i mnoho dalších státečků. Staré obchodní stezky byly přeťaty, oblasti se přeměnily v zamořená území. Volný obchod nemohl dále pokračovat, protože ekonomické křižovatky byly buď pohlceny v destrukci, nebo nekompromisně izolovány od okolního světa. Demoiská měna nemohla přežít v takovýchto okolnostech.

Od magického záchvěvu uplynula dvě století a postižená zem se dokázala stabilizovat, zamořená území částečně ustoupila. V dnešní době se přeživší státečky snaží hledat nových obchodních stezek a navazovat mezi sebou obchodních dohod; nový obchod ale ještě nenalezl zajetých kolejí, plyne pomalu.

Objevila se měna comirrejská (severní Cotonica, proniká na jih), svelfanská (střední Quaerra, Vertoli). Iridianská měna si prošla přeměnou (nyní pod správou Dronu), přetrvává. Je tu i podivná vaegonská měna, která se občas mihne po okolí bez tušení prostých obyvatel o její hodnotě (používají ji pašeráci ze Sefaentu, často k pašování duší).

Článek: 2.4.2-etnicka-putovani.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 5985 B

Na mušku si vezmeme pohyb rasových/etnických skupin po světě v minulosti, jejich dnešní usídlení, i skromné odhady chování společenstev pro doby zítřků.

Putování po kontinentí v minulosti, etnická geografie

Povězme si hezky z obecna o rozšíření inteligentních ras po planetě a jejích koutech, v různých časových obdobích.

K rozlišení světa ve tři části napomohla pradávná rasová (i kulturní) historie. Ve starších dobách, kdy civilizace byla v plenkách a technika nerozšířená, žily si skupiny obývající tyto tři části vesměs odděleně. Skutečně dávno, mluvíme-li o prehistoriii a vývoji druhů, Varbanité dominovali Quaerre, Jabeelané měli pro sebe dvojkontinentí Cotonicy, na jihu v Aventi se začali prosazovat Garamiané.

Multikulturnost, obchod a etnická rozštěpenost - bylo toto všechno za dob starého světa? Tehdejší prameny dávají zmíňky o spoluprácích kulturních a rasových společenstev. Do jaké míry ale byly zavedeny, můžeme jen tápat.

Posuňme se do bližší historie : směrem k novému světu, přes dobu ticha (-14 000 DG). Jak tehdy vypadalo obydlení kontinentů, zastoupení etnik a míšení kultur? Mnoho malých, na písemné pozůstatky neplodných století se tehdy procedilo přesýpacími hodinami času. Předpokládáme, že znalost cestování, tras a dalších kontitnetů se tehdy v silném vytratila. Mohly to být věky, kdy udržování celoplošnějších kontaktů nebylo dopřáváno. Představy uťaty, obyvatelé svázáni představami zašedlými v zapomění - tvrzeními, že kromě známého svétového prostoru nic dále ve vzdálených končinách neexistuje (tedy, jestli na takové úvahy vůbec našli střípky v mysli).

V jiných výkyvech těch samých dějin doby ticha snad cestovní trasy mezikontinetální uvedeny ve známost byly. Ale tehdejším prostým potřebám zřejmě mnoho neimponovaly. Nač měly nicotné kmeny vést vzdálené obchody, když vše co potřebovaly, našly v domácím prostředí? Obchod, luxusní zboží, drahé kovy apod. - tyto běžné vábničky, chytáky dnešních obchodních plaveb tehdejším na chuť nepřicházely, zvláště když měli dost problémů v úmorných válkách a snahách o obstarání si jídla.

Jestli se našly menší skupinky jednoho rasového/kulturního proudu, kteří tiše překročily kontinentální hranice, posunuly se ze jedné části světa do druhé, nevyvrátíme (zvláště zajímavým provedením byl, je i bude přechod přes ledovec - za využití zamrzání severního oceánu za vnějšího cyklu (tj. v zimním období)). Víme ale, že doba ticha si na silných kulturách nestavěla - a jestli tudíž skupinka přešla, nejspíše se smísila v soužití s místním obyvatelstvem, nebo byla vyhlazena. Jejich potomkům, kteří přetrvali po generacích až do počátků dob nového světa (zvláště za velkých začátků - změn odstartovaných růstem říše Quanarry) se už pak pochopitelně v nových střetnutích se svými tehdejšími krajany těžko hledalo a vzpomínalo na něco společného - navzájem odcizené kontinenty tvořily odlišné kultury.

Došlo tak k veskrze "zajímavým" střetům, jakož byla doba zhouby, nebo krize starých Svelofanských měst. Tyto kulturní otřesy měly na sobě to dobré, že zatřásly urovnanými etnickými "hromádkami" natolik, že až se usadil pomyslný prach, byly tři hromádky v jednu znět smíchány. Památka, kterou jsme si na stará období zachovali je dělení celého geografického světa, vymezení prostoru ve tři hlavní, výše popisované celky.

Odhadované rozmíchání rasových příslušností ve světě dneška je takové:


(modře Jabeelané, zeleně Varbanité, červeně Garamiané)

Barva zakrývající určité území signalizuje pouze převažující skupinu, v žádném případě se nejdená o "purifikace"; představa vymezení států na rasovém základě je ve většině míst přinejmenším nerealistická.

Kultury, etnika a rasy - vize do přítomnosti i budoucnosti

Nositelem kulturních složek je vždy ta nejsilnější skipna, která má k nabídnutí to nejvhodnější. Nepřekvapí, že nejrozšířenějším jazykem stal se Ekantik - původcem budiž organizovaní a vlivní Gentarrané. Stejně tak zažily koncepce starých Jabeelských učení velkého náboženského rozmachu, položily základ novodobému náboženskému cítění - jednoduše proto, že ve své době byly nejspiritualističtejšími (a okolní svět byl již schopný tyto nauky pochopit, vstřebat).

Jak na sebe kulturní skupiny působí, dávají v čase a ve své rozdílnosti šanci ku vzniku kultur jiných (přičemž je přirozené, že staré kultury ustrnou, zkamení). Staré prakultury Anerské, Jabrské, i působení Iskari a podobných živlů, ty podnítily rozkvět jiných pohledů na svět - kultura Gentarrská, Svelofanská, Iskarická, Visindolská, Moln a Emjn, Tkalax, Sayatuur a jiné; vše tak bohaté na vyprávění, že by samy o sobě vydaly na slušná zamyšlení (snad jindy).

Nakonec si povězme o rasismu. Existuje? Obecná odpověd bude vždy matná, protože stanoviska budou vždy záviset na konkrétní ideologii, kulturnímu naučení. Matně tedy: po mnoho neexistuje. Celky v přítomných dobách jsou natolik smíchané, že těžko hledat rasovou skupinku, kterou za něco vinit. Rasové rozlišování jest, mimo pár zvláštních míst, slušně otupělé - protože obyvatelé jsou po desetitisíciletí naučeni žít v symbiózách, těžit ze svých rozdílností. Běžný konflikt větších, mezistátních měřítek bývá měřen neshodami etnicko-kulturními, ne rasovými.

Článek: 4.3.4-prostorove-pojevy-magie.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 13778 B

Vysvětlení, jakým způsobem je energie prorostlá celistvým světem a jeho geografií, jak jej utváří a mění. Jak se v její závislosti svět tvaruje, kde má její působení své slabé a silné stránky. O prolínání rovin a změnách tím způsobených.

Nesouvislost rozpoložení energií

Každý mystik, kněz, psionik i jiný uživatel/pozorovatel světotvorných energií někdy pocítil, že jsou místa, kde energie proudí prudce, a místa, kde proudí slabě, zpomaleně. Takto pocítil, byl-li v cítění energií alespoň k něčemu po trochu dobrý a zcestovalý. Pochopitelně, pokud za celý život neopustil svou rodnou vesnici, nemohl pak poznat, že energetická pole a jejich nabití, barva a síla se přesunem z místa na jiné místo mění. I mohli si někteří myslet, že tyto stavy, které prožívají a cítí jsou jen odměrou tomu, jak dobře se ten den cítí, jak dobře se vyspali; jenže ti lépe zcestovalí ví, že některá místa jsou ke kolování energií bujná a obdařená, jiná takřka suchá.

Nesouvislosti rozpoložení rovinných energií jsou v souhře v rozmístění hornin planety. Vliv energií se různí dle místa - na povrchu planety v přirozeném prostředí; v hlubinách přirozených i důlní činností vyhloubených, nad povrchem planety.

V povrchu planety jsou rozmíchané mnohé prvky. Většina z nich má neutrální vztah k energiím z nemateriálních rovin pocházejícím. Dá se tedy říci, že hrubá většina lokací na světě, na povrchu i v podzemí bude mít vztah k působením energií nulový, tedy neutrální, netečný, neovlivňující. Pak se ale najdou místa, ve kterých jsou hnedle cítit proměny energetických polí - a ty jsou zapříčiněny rozložením kemraetských rud (tedy rud transdimensionálních), namíchaných v povrchu. Tak jako se dají najít na různých místech v silném počtu dražší vzácnější kovy (berme zlatou žílu v hoře kamení uschovanou, pro příklad), tak jsou i místa na kemraetské rudy bohatší. Koncentrace kemraetů nemusí být notně nahuštěná v jednom místě v podobě čisté, jako zlatá žíla (jen vzácně), to spíše je rozdrobená v malinkých částečkách, mezi ostatní horninou vměstnaná jako písek. I tak, ve své zvýšené přítomnosti vydá změny energetického pole.

V pozorování smysly jednoho pozorovatele - jednoho života, to je možné tvrditi, že poměry oblastí energeticky obdařených, průměrných, i utlumených jsou neměnné, přetrvávají. Avšak s časy se tyto místa mění, jsou to ale změny pozvolné, vyvolané tektonickými aktivitami a přesypáváním poměrů rud v povrchu. I usazování částeček uvolněné řekou, říčkou, potokem mohou s sebou nést kousíčky rud. Stejně tak vulkanická aktivita, která také není úplně zanedbatelná, může napomoci vyvěrání rud z hlubinných útrob planety.

Energicky hluchá místa

Nejčastěji jsou místy, ve kterých převažují koncentrace rud energie odpuzující (tedy přírodní uspořádání rud v povrchu planety). Dále se dají uměle nechat utvořit místa na proudění energií izolovaná, zkonstruovaná živáčky, s určitým záměrem. Takové místa mohou být záměrně naprojektovány, aby tlumily proudění jen určitých druhů energie; protože si vyžadují umělé konstrukce (slitiny, násypy rud), jsou jen místního charakteru, těžko by se konstruovaly velkoplošně. Průsmyky před opevněními mohou být záměrně energicky odhlučněné (proti dobyvatelům spoléhajícím na síly svých mystiků), stejně tak mohou být zabezpečené městské haly, úřady (z těch důvodů, aby se zde neodehrávaly žádné incidenty) a podobné.

Energicky obdařená místa

Se správnou koncentrací rud mohou geografické lokality - třeba okolí jednoho pohoří, horského štítu nabývat zvýšených cirkulací energií. I některé stavby jsou po takto konstruovány; v jejich základech jsou vnořeny odlitky či násypy rud pozitivně poutajících energii. Příkladem mohou sloužit chrámové stavby (pro lepší komunikace s božstvy), i tzv. energetické baterie (které jsou obzvlášť svérázně konstruované, aby v sobě udržely prudké koncentrace specifických energií).

Obrázek ukazuje na rozložení pozitivních a negativních modifikátorů energií ve světě:
(pozitivní jsou zelená místa, negativní červená; průměrná místa nezabarvená)

Vznik dimensionálních trhlin

Protože kemraetských rud je více druhů, mají tedy i jiné účinky. Po planetě tomuto není častým jevem, ale stává se, že se v místě smíchají rozdílné typy rud, a to v množství, které přesáhne kritickou hranici. Co myslíme touto kritickou hranicí? Rozdílné rudy není radno s sebou spojovat, mívají reaktivní charakter - když jejich odpor k sobě překročí přirozenou hodnotu, stáhnou se v blízkosti tohoto místa proudy rozličných energií k sobě. Tyto proudy energií by s sebou přirozeně nekolidovaly (nemají totiž stejný rozměr, rovinu), ale díky onomu kritickému množství rozličných kemraetských rud se k sobě dispozice rovin stáhnou - a vytvoří tak dimensionální trhlinu - což je defacto násilné přemostění mezi materiální realitou a oněmi rovinami.

Dimensionální trhlinou myslíme proud částeček, který je přímým propojením těchto rovin v jedno, jakousi dírou, do které všechno v okolí padá (z jednoho pohledu jedné roviny). Ty větší jsou přímo spatřitelné okem - jako díry v zemi, ze kterých vyvěrá proud záření. Jak je dimensionální trhlina závažná (daná závažnosti kritického množství rud), tak je i ona díra průtahu široká. Tenounké trhliny mnoho nepozlobí, ale ty veliké jsou hrozbou, protože otevírají dveře bytostem z jedněch prostor do prostor jiných, kam by se přirozeně neměly dostat; tyto dveře mezi rovinami často nejsou k ničemu dobré, konají paseku, narušují přirozené uspořádání světa.

Nebezpečím okolo dimensionálních trhlin je, že nemusíme tušit, kdy a kde se objeví. Síla energetických polí bývá snadno vycítitelná, jejich napětí poznat je již horší. V místě, kde koncentrace kemraetských rud může za chvíli dosáhnout kritické hodnoty mohou vůči sobě působit rudy odlišně k energiím reaktivním - tudíž se nám může prostředí jevit jako energeticky neutrální - do té doby, než se v okolí vynoří trhlina.

Na druhou stranu, ne vše okolo dimensionálních trhlin může být zlé. Po odlití správného tlumícího bloku se dají zavřít (krom těch největších, nejnevyzpytatelnějších); ty menší a mrňavé se dají korigovat v usměrněnost proudění částeček energie - dají se z nich vytvořit ustálené proudy částeček energií: představme si, co vše je v rovinách možné, a jak to můžeme přenést - "studánky" chladu/tepla, dobré nálady/zmateností/šíleností, mládí/stáří a rozkladu (tyto ale nejsou časté) a podobné. Tyto ustálené, souměrné proudy energií se dají patřičně využít.

Je třeba zase počítat, že ne každá trhlina na svém místě působí věčně. Nové se objevují spíše vzácně, i ty staré mohou po čase oslabovat, až plně vyhasnou. To jak se v povrchu planety posouvají tektonické desky a vyvěrají magmata má hnedle vliv na změny energetických polí, rudami kemraetu umocňované.

Proměny energických polí

Rozpoznatelná na změny energetických polí mohou být místa, na kterých se rozléhají ruiny starých civilizací. Stejně tak místa, ve kterých v minulosti došlo k velmi prudkému užíváním energie nesou po stovky i tisíce let změněnou stopu energetického rozpoložení, než se vytlumí v přirozený náboj (jistěže mohou být pozměněna jak pozitivně, tak negativně).

Zvláštními místy jsou podsvětí, místa v hlubinách, pod zemským povrchem. Pokud se zde projevují změny energetických polí, mohou být intenzivnější, a tedy k pobytu nevyzpytatelnější. S vlivem kemraetských rud se má za to, že čím dále jsme od zdroje, tím menší je jejich efekt. Proto mohou být místa vyhloubená zvláště hluboko a tedy bližší jádru planety nebezpečnější, vrtkavější. Zato nad povrchem planety v oblacích změny energetických polí slábnou.

Ale to nesmíme bráti v představu zase příliš vysoká místa nad povrchem planety - v orbitě Atini, úštěpků měsíce Emanisu. I ty mohou v sobě nést rozdílné kemraety, poutače energií. A v dobách, kdy některý kámen, úštěpek z prstenců Atini spadl na Icaenelskou pevninu, hnedle mohl zatopit rozložení energií v tom místě, i podnítit dimensionální trhliny (že by ale padaly Atini, to se nestává; snad před dávnými věky).

Dimensionální trhliny s sebou také - přirozeně - berou změnu energického rozpoložení, a to nejvíce dramaticky ze všech jevů. Mohou z nich do materiálního světa proudit částečky určitých energií, jak už bylo řečeno; mohou však i na druhou stranu způsobit pro určité druhy energií bezvětří - a to tím, že je v sebe vcucávají, částečky proudí do oněch rovin na druhé strany díry průtrhu; mohou tedy nabývat charakteru energii přidávajícího, i ubírajícího.

Co způsobují dlouhotrvající rozpoložení energií v oblastech

Přesto, že se v průběhu věků náboj energií některých míst mění, jiné místa zůstávají po dlouhé časy stejné (mají pevné podloží, nízkou, či žádnou vulkanickou aktivitu apod.). Tyto místa na energii pevně naladěné pak dávají jiné podmínky k životu. V lokalitách s energickou hluchotou byly tedy stanoveny podmínky k přežití druhů stanoveny jinak, než v místech energií překypujících. Proto v těchto neměnných místech, které se od sebe tak zásadně liší můžeme také spatřit úplně jiné živočichy a rostliny.

Bez zásahů polí energií se v hluché oblasti uplatnila fyzická zdatnost jako hlavní, podstatná vlastnost ve vývoji živočichů. Fyzická síla, obratnost, rychlost, výdrž se staly ctěnými atributy, které si každý přeživší druh musel rozvinou, aby zajistil své přežití.

V oblastech bohatých na energii se zase zdejší živočichové (i rostliny) naučily využívat energií, které tyto zhuštěné proudy skýtají. Schopnosti užívat energie nepramení z vědomí; nižší živočichové se je tu naučili užívat intuitivně. Zvířata v takových oblastech jsou schopna sama si vyléčit rány, na obranu (i útok) okolo sebe utvořit primitivnější formy toho, čemu by učenci a mystikové říkali kouzla (éterická zesílení povrchu své kůže, částečná zneviditelnění, dech plamene a chladu, apod.). Zdejší rostliny nemusí svou energii potřebnou k růstu čerpat z dirrlanského slunce, stačí jim pole pozitivní energie.

Tito živočichové (ať už z oblastí en. hluchých, nebo obdařených) jsou ale povětšinou omezení na svoje přirozené prostředí; v tom druhém-opačném prostředí by z těžka přežily, jestli vůbec. Inteligentní rasy vědomých bytostí byly ve svém vývoji tomuto také vystaveny; tyto jsou ale díky své inteligenci, schopnosti konat úsudky a rozhodnutí schopna přizpůsobit rozličným prostředím. Samozřejmě ve svém "domáckém" prostředí budou ve výhodě vůči těm z druhé strany evoluce. I proto můžeme pozorovat, že energicky slabší místa bývají s radostí obydleny rasou na energie nevnímavou - jakou jsou Mulkové na severním cípu kontinentu Acsaru, nebo bitevní pole Kerrs Ipon, ležící mimo zájem Gentarrské říše, obydlené odpadlickými Tazoly; z oblastí na energii bohatou jsou zase utvořeny citadely mystična, kde přebývají obdaření (příkladem budiž státní a duchovní útvar Vantaka).

Vlivy na psychiku, na prostředí

Zcestovalý poutník, který si prošel mnoha cestami skrze velké dálky může říci, že v různých prostředích panuje různá morálka, naladěnost. V takových případech jsou vlivem rozdílných energických zabarvení lokalit pohnuta rozpoložení vědomých rovin - nálady v různých částech světa se pak různí, liší. V jedné oblasti jsou viditelné pocity štěstí a radosti, jinde je celá společnost nedůvěřivější a zatrpklejší - to může být dáno jinými cirkulacemi energií vědomých rovin, a jejich částeček.

Dimensionální trhliny také zapříčiňují změny, razantní změny. Nejsou tak celoplošné, jako u rozmísněných rud v okolí nějakého toho dlouhého pohoří (rud, které nedosáhly kritického množství k protržení rovin a utvoření trhliny), ale zato jsou intenzivnějšími, do očí bijící. Protože trhliny způsobují protrhnutí reálií mezi různými rovinami, mění se v takových místech přirozené podmínky - pro příklad: při průtahu rovin pozitivní energie půjde o zvýšený růst, život a vegetaci v okolí; při průtahu esencí chladu se může část pouště proměnit v tundru; při průtahu nevědomých rovin se v okolí budou moci ztvárňovat duše, které do materiálna nepatří; při průtahu vnějších, božských rovin nechtějme vědět, co vše se v okolí takovém může odehrávat za zvrhlosti.

Článek: 3.6.2-jazyk-ekantik.txt, Datum: 7/05/2010 22:45, Velikost: 12121 B

Je nejrozšířenějším jazykem současných věků, nutností pro vzdělance a diplomaty. Povíme si o jeho původu, o jeho slovní skladbě, o vývoji, kterým si prošel.

Vznik a kořeny

Není tu sporu, že právě Ekantičtina je jazykem, který se ze všech jazyků semi-anerské skupiny podobá nejvíce původnímu jazyku anerskému (i protože je nejstarším z odvozených jazyků). V původním Anerském jazyku bylo spousto těžkostí ve vyjadřování; jejich postupná zjednodušení po časy plynoucí se utvořily v jednotný Ekantik.

Ve starém Aneru vládla tradice; tak jako jinde, užití jazyku bylo denním chlebem, proto na zásadnější vývojové změny jazyka nemohlo dojít.

Vývoj Ekantiku započal rychlou měrou až na počátku dějin nového světa. Protože se Anerská říše rozpadla a její kultura zůstala po 6000 endirrlací zapomenuta, byly přetrhány vazby na jazyk v podvědomí obyvatelstva. Po uplynutí odmlky doby Ticha se nově nastupující říše Quanarrská dostala k objevování zapomenutých výdobytků starých kultur; a jak mnohé převzala, i spoustu přizpůsobila (jazyka Anerského nevyjímaje).

Změny oproti Anerštině

Když v Quanarre přišli na staré písemné památky, našli mrtvý jazyk - nevědělo se, jak přesně byl jazyk znělý. Proto v prvotních fázích adoptování jazyka ustálilo se v tradici, že některé hlásky se vyslovují jinak, než jim bylo v původním jazyce; nadále v pozdějším zkoumání původního jazyka došlo se k rekonstrukci zvučnosti některých slabik - ty zdály se svou délkou zbytečně složité, byly pak v novém jazyce zkráceny, užitím písmena (v některých případech nově vytvořeného) zastupujícího znělost původní slabiky, výrazu (příkladem může posloužit slovo saqueip¤ia -> sakviba, což je výraz pro tmu, nebo taky prázdnotu).

Podstatné fráze a slova si Ekantik z Anerštiny přebírá - jde o slovíčka denního použití (jako zmíněná tma, dále např. den, vzduch, život, smrt, jít, pít, bojovat atd.). I nová slova vznikají - to postupně se změnou životního stylu, přejímání jiných kulturních zvyklostí, rituálů, obyčejů, nových předmětů atd. (zkrátka pro co dříve nebylo pojmenoví, pro to bylo nutno vymyslet nová slova). Poměr mezi slovy převzatými a novými je v jazyce vyvážený, zjednodušeně řečeno půl na půl.

Písemný systém si prodělal pořádné změny. V Aneru neměl rukopis velké rozšíření, místo toho se tisklo, také se písmo tesalo do kamene. Postupem časů v strohé, technicky zaměřené anerské alfabetě také došlo ke změnám, způsobených potřebou psát rukopisy. Jak se ztracením znalostí po rozpadu Anerské říše a jejich znovuobjevováním v novém věku zanevřelo na složité technologie minulosti, bylo již nutno přepracovat písemný systém. Psát se začalo rychle; v dokumentech písařům diktovaných slovně se jazyk začal kroutit a vyvvíjet sám, nespoutaně, přirozeně. K dnešku je i anerská alfabeta v použití - jen jako nápisová kapitála; ekantické písmo se odlišilo k nepoznání.

Co je v Ekantštině znát, je rozdílné logické uspořádání věty a gramatická pravidla. Nešikovnost umístění substantiv na začátek věty, adjektiv za ně a verb na konec věty byla překonána přirozenějším uspořádáním slov ve větách (kde následují slova po sobě, aby měly pohotový vypovídací charakter).
Složitý Anerský jazyk tu byl osekán o skloňování substantiv, verb, předložkové vazby byly zkráceny nebo vypuštěny, mnohé prefixy a suffixy (ne všechny!) byly transformovány v předložky.

Jazyka takového, jaký jej známe bychom se nemuseli dočkat nebýt Alpana Imela, státníka mladší Quanarrské říše (datován -11 500 DG). Alpan prosadil v zemi jednotnou reformu, ve které na radu učenců zavedl jednotnou formu jazyka a písma, formu oficiální, úřední. Tato reforma nebyla světového charakteru (v to by se tehdejší Quanarrská říše, omezena svou malou rozlohou a mocí, zmoci nemohla), ale byla první svého druhu; stala se inspirací pro pozdější státníky, aby si pohlídali úřední jazyk. A tak se s postupem časů Ekanština rozšířila do všech koutů světa ve vesměs stejné podobě.

Gramatické základy

Povíme si nyní o gramatické skladbě jazyka

Pozn: Pravidla stále nedokonalá, neúplná! Budou doplňována, opravována, jak jazyk více "rozmluvíme".

Znělost, zvučnost písmen

Souhlásky: a,e,i,o,u
Samohlásky: b,c,d,f,g,k,i,l,m,n,o,p,q,r,s,t,v,z
kde f/g se vyskutuje vyjímečně (zájmena/cizí slova), zato r,k,s frekventované

Změny výslovnosti: c {kj}
Diftongy: ae {é}, ea {ě}, oe {ó}, ai {jí}, aia {aja}, rr {zadopatrové ré}, qu {kv}*
* v nejmladším Ekantiku se píše přímo 'kv'

Dvojité písmena: rr je jediná dubleta (navíc se vyslovuje jako {ré}), ostatní dublety nejsou přípustné. Mohou vznikat při užití rodových samohlásek (viz zájmena) - v takovém případě se druhé, duplicitní písmeno ignoruje (např. vznikne-li "aa", napíše se pouze "a").

Substantiva

Jsou neohebná v deklinacích (narozdíl od Anerštiny), k vyjádření pádu se užívá předložková vazba.

Rod: maskulina, feminima, neutra (rozlišení za pomocí rodového suffixu).
Rod mužský: suffix -d, -s/-t
Rod ženský: suffix -n, -a/-ia
Rod střední: suffix -rr/-r, -c

Každý rod má pouze dva vzory rodového suffixu (pokud je uvedeno např -r/-rr, volba je dle preference řečníka a zvučnosti/vyslovitelnosti/zřetelnosti slova). Pokud potřebujeme zaměnit rod, zaměnujeme ze stejného vzoru:

První vzor: -d <-> -n <-> -rr/-r
Druhý vzor: -s/-t <-> -a/-ia <-> -c

Pozn. 1: dvojité "aa" neexistuje. Pro druhý vzor feminima volme "ia", v takovém případě, kdy by kořen slova končil na "a".
Pozn. 2: rodový suffix u slova setrvává u substantiv a adjektiv (zde je nadbytečný, ale jedná se o tradici). U verb a adverbií se oddělává, odpadá.
Pozn. 3: je nutné se slova učit i s rodovým suffixem. Jednotlivé vzory nejsou zaměnitelné!

V hovorovém ekantiku se někdy rodové vzory vypouští, používají se na jejich místech rodové samohlásky (-a ve femininech již vlastně je rodová samohláska) -- viz zájmena. Toto vyjadřování avšak není považováno za kulturní.

Číslo: singulár bez suffixu, plurál suffix -i, -qi
Pád: vyskloňujeme si slovo "icut" (bytost)

• 1. nominativ (kdo, co) : icut
• 2. genitiv ( (bez) koho, čeho) : ner(r) icut
• 3. dativ ( (ke) komu, čemu) : sir(r) icut
• 4. akuzativ (koho, co) : te icut
• 5. vokativ : icut!
• 6. ablativ ( o kom, čem) : ikve icut
• 7. instrumental ( (s) kým, čím): (a)tiq icut

Adjektiva

Substantivum(s rodovým suffixem!) + adjektivní suffix Adjektivní suffix v sobě neobsahuje informace o rodu (což se i tak týká pouze positivu - prvního sklonění).

Skloňování: qe/eqe(positiv), qem/eqem(komparativ),qet/eqet (superlativ)

Vyskloňujeme si slovo "kvilva" (špína, do ženského rodu)

• 1. positiv : kvilvaqe (špinavá)
• 2. komparativ: kvilvaqem (špinavější)
• 3. superlativ: kvilvaqet (nejšpinavější)

Číslo: stejný princip jako u substantiv, za adjektivní suffix se v plurálu přidá ještě -i

Zájmena

Většina zájmen je snadno ohybatelná do rodu, za pomocí rodové samohlásky - první samohlásky slova (většinou druhé písmeno).
Neutrální samohláska: o
Samohláska maskulin (někdy též neutrální samohláska): e
Samohláska feminin: a
Samohláska neuter: u

Př.: chceme říct "my", jako žena v kolektivu samých žen (tj "my ženy"). Standardní "my" se řekne "kei". Změna -> "kai", teď znamená skutečně "my ženy".
Př. 2: výraznějším příkladem rodových samohlásek budiž zájmena osobní v singuláru: oni, ony, ona = sel, sal, sul.

Neskloňují se! Jen podle předložek

Zájmena osobní, sg

• já: kon
• ty: ker
• on, ona, ono: fer, far, fur

Zájmena osobní, pl

• my: kei
• vy: ker (stejné jako u sg)
• oni, ony, ona: sel, sal, sul

Zájmena přivlastňovací, sg

• sebe: keti
• se: kerji
• si: ferji
• můj: keus
• tvůj: keraus
• jeho, její: ferus, farus

Zájmena přivlastňovací, pl

• náš: keuis
• váš: keraus
• jejich: selus

Zájmena ukazovací

• ten, ta, to: sef, saf, suf
• ti, ty, ta: sefi, safi, sufi
• tento: kaef
• tenhle: kaefer
• onen: kaefrr

Zájmena tázací, vztažná

• kdo: efin
• co: refiq
• který: ekest
• čí: erefin
• jenž: ekesun

Číslovky

zatím nezpracováný

Verba

Nečasujeme osobu! Ta se vypouští (rozpoznává z kontextu ostatních slov).

Rodový suffix (ze substantiva) se pro změnu slova ve sloveso vypouští!

Infinitiv: substantivum + suffix -rt

Sloveso se časuje za pomocí suffixů, v tomto pořadí:
Číslo: singulár bez suffixu, plurál suffix -ru
Čas: minulý -lo, přitomný -li, budoucí -lae

Čas minulý, přítomný, budoucí v této formě vyjadřuje průběhový čas, neukončený děj (vid nedokonavý).
Vid: nedokonavý bez prefixu, dokonavý prefix qif

Trpný slovesný rod se vyjádří předponou 'arr-', před slovesem. Příkladem: on vidí = fir bocroli
on je viděn = fir arr-bocroli
on byl zavřen = fir arr-qifdesalo

Adverbia

Rodový suffix (ze substantiva) se pro změnu slova v adverbium vypouští!

Substantivum + adverbiální suffix Adverbiální suffix: -t/-ut(positiv), -ti/-uti(komparativ), -tae/-utae(superlativ)

Vyskloňujeme si slovo "kvilva" (špína)
Prvně odstraníme rodový suffix: kvilva -> kvliv

• 1. positiv : kvilvut (špinavě)
• 2. komparativ: kvilvuti (špinavěji)
• 3. superlativ: kvilveuti (nejšpinavěji)

Předložky, spojky

v, ve = eko
po = puq
a = ni
na = ene
bez = nerr / co (skloňuje substantivum do 2. pádu)
k, ke = sirr / ir (skloňuje substantivum do 3. pádu)
o = ikve (skloňuje substantivum do 6. pádu)
s = atiq (skloňuje substantivum do 7. pádu)

Ukázky užití jazyka

Několik cvičných vět k pochopení uspořádání jazyka.

Věta 1: Špinavý zloděj usnul na smetišti dějin.
špína = kvilva, zloděj = ismad, spánek = lapid, smetiště = musparac, minulost = kamtan

špinavý: kvilva+qe (positiv adjektiva)
usnul: lapid(spánek) -> lapi+lo (min. čas - spát) -> qif+lapirlo (usnout)
dějiny (=plurál minulosti): kamtan+qi

Věta 1 v překladu: Kvilvaqe ismad qiflapilo ene musparac kamtanqi.

Věta 2: Nejšpinavější zloděj spával vědomě ve tvém sklepě.
(tzn. spával, už nespává. ukončený děj v minulosti)
vědomí = pilir, tvůj = karaus, sklep = taizid

nejšpinavější: kvilva+qet (superlativ adjektiva)
spával: lapid (spánek) -> lapi+lo (min. čas - spát) -> 'arr-'+lapilo (spávat)
vědomě: pilir+ut (positiv adverbia)

Věta 2 v překladu: Kvilvaqit ismad arr-lapilo pilirut eko karaus taizir.

Další věty na překlad klidně pište do diskuze! Hlavně ty krkolomné, kde Ekantický jazyk bude selhávat, ať podchytíme chybičky.

Článek: 4.3.1-roviny-existence.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 9094 B

Roviny, které samy o sobě nic tvárného nenabízejí, avšak jejím spojením tu jsou vznikající možnosti bytí. Úlohy rovin, jejich zdroje a všechno to, co skládá funkční světy.

Posunuté vnímání

Jaký je svět, po kterém v každý cerradas kráčím? Nějaký, a to tedy i dost jasný, je; jak jsou někteří skálopevně přesvědčeni. Jaký přesně, to si každý dle svého vnímání myslí. A platívá i že čím větší suverén, tím větší hlupák. Jakmile je jednou jeden vyveden mimo své dosavadní rozměry, jakož to obraz z rámu svého skličujícího uvolněn, už jej nikdy nevidí taký, jaký se jevil před touto zkušeností.

A teď, co to znamená?

Skutečný svět je pro různé bytosti různý. Po tomto zjištění se staří myslitelé ixeenské školy Kajuupa snažili dobrati, proč je tomu tak. I když tu jsou věci, které některým zůstávají skryté, tak tu jsou. To znamená, že Icaenel a jeho bytí bude shlukem více bytí, spletencem přesnějších rovin bytí, které v námi známém materiálnu splývají.

Celá škála rovin, která utváří svět do své známé podoby se rozkládá všude okolo nás. Povětšinou nejsme schopni mezi rovinami rozlišit na vědomé úrovni, ale za pomocí přiblížení kemraetských rud i plánovaných aspant (vědomě cílených mag. energií, opositum sarpacu, chaotického výření energie) se bariéry mezi rovinami přibližují a zviditelňují se nám, těm obdařeným až do stádia odděleného vnímání, schopností v nich cestovat. Většinou jsou nedosažitelné, některé vyžadují určitý stav bytí k umožnění cestování – například živé bytosti nejsou schopny navštívit rovinu mrtvých; ale i to je možné obejít - v tomto případě živá bytost, která je zkušeným mystikem o schopnosti potlačit své vlastní představy a osobnost bariéru překlene.

Následující obrázek ukazuje známé roviny v jejich domňelém uspořádání:


Jak ukazuje obrázek, roviny nejsou izolované ostrovy bytí (povětšinou), ale stavební kameny, které utváří, vykreslují realitu (nebo ji alespoň ovlivňují v nějakém smyslu).

Rovinná uskupení

Je tu řád, srovnávající roviny v některý smysl? To by se jeden s myslitelem druhým hned přel; věděním jest, že přiznivni a zastánci Kajuupy se po mnohé stovky cyklů snažili sumarizovat svá zjištění, dát jim onen řád, o kterýsi oni nedají dopustit, pižlají si jej k dokonalosti, mají jej rádi.
I co musí přiznat je, že i přes své mnohé snahy o poznání rovin (které zahrnovaly křiklavosti jakož vyslíchání bytostí neforemných, zbloudilých, i prosíky o vědění ke svým bohům) sami Kajuupajští nevědí, co se kde ještě skrývá; zda-li mají nalezenu všechnu pravdu, jestli jejich zjistění jsou pravá, nebo bludná.
I mohli by citovat Pennaerila Permika: " ...což by, ono to nějak už funguje, děs to vem!".

Ve své snaze o koncepci tohoto více rozměrného bytí staví Kajuupajští nejzákladnější rozdělení rovin do dvou kategorií - nižší a vyšší. Ty nižší (vědomé, nevědomé a hmotné) jsou relativně jednoduše přístupné (a vyzkoušené), některé dokonce bez vědomí a záměru cestovatele překlenout most mezi rovinami, dotknout se nadmaterálna.
Z těchto rovin je možno se navrátit zpět do reality povětšinou bez problémů. Vyšší roviny (aneb název pro ty, kterým už tolik nerozumí) jsou jednak dosti složité k proniknutí, ale navíc vyjadřují smrtelné nebezpečí pro nechráněnou mysl, která v rovině nemá co pohledávat a nepatří tam (jak už si někteří neštastníci zjistili oním tvrdým způsobem). Pokud se jednou cestovatel dostane do těchto rovin, jeho mysl a tělo je vydáno napospas cizím vlivům; a když se něco přihodí, je skoro nemožné, aby se navrátil do stavu reality z vlastní vůle - to zlovolná bytost si s neštastníkem pohraje jako kočka s klubíčkem niti.

I bližší setkání různého druhu, v oblastech zvláště na kemraet bohaté až setkání všední, jsou známé. Některé bytosti takto mohou cestovat ze svých domovských nižších rovin do reality a pobýt tam určitou dobu. Bytosti z vyšších sfér nemohou navštívit realitu za běžných podmínek, i když vzácné případy o jejich výskytu jsou doloženy.

Známé roviny

Vědomé roviny jsou ty nejpřístupnější z přístupných; těch se nezkušený návštěvník může dotknout i bez uvědomění si, že by cestoval mezi rovinami. Tyto roviny nemají žádný vizuální obraz, cestovatel pociťuje svouji přítomnost ve vědomé rovině, zatímco se stále těší plnému vědomí. Pro přenos do vědomých rovin stačí zaměřit svou mysl – modlitba, meditace, či momentální zaměření na myšlenku takové přemostění vytvoří. Ony jsou, hrubě řečeno, rovinami ve kterých hýři emociální energie.

Kněží neumí pracovat s enegií; namísto toho používají malý trik o principu sdělení svých potřeb do prostor vědomých rovin, přičemž jejich magické schopnosti nejsou jim vlastní, nefungují jejich zapřičiněním, ale propůjčené bytostmi obývající vnější roviny daným knězem uctívané (měnivci, mystické bytosti, bohové, zakleté bytosti, atd.) mohou vyslyšet jejich přání. Takový kněz vstoupí do vědomých rovin s ustálenou vůlí, pocitem či záměrem (např. radost, vyrovnanost, marnost), který ladí s požadavkem, o který žádá bytost ve vnější sféře. Ta bytost poté poskytuje knězi energii.
Vědomé roviny takto můžou sloužit jako spojka mezi vnějšími rovinami a realitou.

Nevědomé roviny nejsou otevřeny tak přímo, jako roviny vědomé; omezené jsou svým určením - o neaktivtě hmotné mysli a zapříčinění vědomí, duše. Cestovatel, který není schopný si připomoci zkrácením cesty musí nějakým způsobem ztratit vědomí, aby se dostal dovnitř (meditovat, usnout, omdlít, zemřít apod.).
Tyto roviny jsou zdrojem nakládání s dušemi běžných stvoření - mentálně zaměřené magie (stínová rovina pro zmatení, iluze; snová rovina pro mysticismus, odhalení, sugesce) a také duševní magii (resurekce, nekromancie).
Pokud do nich vstupuje cestovatel bez vědomí reálného světa, mají nevědomé roviny částečnou vizuální podobu, obraz roviny je však abstraktnějšího rázu. Návštěvník se tu může pokusit komunikovat s mnoha bytostmi, kterým jsou nevědomé roviny domovem.

Esenciální roviny jsou základní stavební prvky; jejich zapřičiněním jsou tvarovány a ohýbány světy do podob, ve kterých se nám bez vnějších zásahů očima vyobrazují. Do rovin z esenciální sféry nebývá vkročeno přímo, ale mág-elementalista z nich může čerpat energii, kterou pak může použít k destruktivním, nebo konstruktivním záměrům (útočná kouzla, vyvolávání). Některé elementální bytosti mohou být probrány k životu volacím příkazem do esenciální roviny (s možnou kombinací propůjčené duše z nevědomé roviny).

Roviny energie, jak pozitivní, tak negativní existují jako prostory čisté energie, které jako samy sobě protichůdné síly ovlivňují svět; ohýbají ony esence natolik, že z nich něco vzniká. Přímá návšteva těchto rovin by byla smrtelná. Cestovateli, který by zavítal do roviny negativní energie by byl vysán život během okamžiku, ponechávajíc pouze hromádku prachu z jeho těla. Stejně tak v rovině pozitivní energie, zdejší příchozí by byl v mžiku nasycen energií, explodoval by přetížením. To jen utvrzuje povahu energie – bývá destruktivní, pokud s ní není nakládáno s rozvahou. Bezpečné užití sil z rovin energie bývá v malých, vyvážených dávkách.
Kouzla, která léčí, nebo způsobují zranění jsou jen otevřením proudu enegie z roviny. Bytosti z čisté energie existují, a tedy obývají tyto roviny. Takové setkání na sebe ale poutá obrovská rizika.

Vnější roviny jsou světy samy o sobě, s vlastními pravidly, v hlubším slova smyslu. Některé se zdají býti propojené, jiné nezávislé; jsou jich spousty. Údajně jsou nad nimi ještě uloženy nejzákladnější síly (Illynpor), které zaštitují roviny všeckeré ostatní, zajištují chod reálného světa tak jak jej známe; v samotných rovinách vnějších (Magelar) sídlí mocné bytosti , některými označované bohové, měnivci atd. Jsou to bytosti nehmotné ve své plné čisté formě, které bytosti neuplné (tedy ve své smrtelné podobě, nedosahující plnější duchovní úrovně) uctívají. Náboženství a kulty některých jsou známé a po světech rozšiřené, jiné leží zapomenuty, nebo promlčeny s úmyslem, že si taková vnější bytost nepřeje být známa.

Článek: 2.4.1-inteligentni-rasy.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 42631 B

O myslících tvorech, kteří stojí na vrcholu vývojového žebříčku.

O vzestupu myšlení

Zeptejme se nyní: jakpak vznikla vědomá mysl?

Plně náboženských vyložení vzniku myšlení z dob prastarých, či z dob úpadku je pospoustu. Jako příklad slouží příběh, kde Orrqiun, bůh vzdělanosti a porozumění, kdysi z pošetilosti uzavřel sázku s dušemi bytostí. Protože sázku prohrál, byl nucen se s vyvolenými bytostmi a jejich nástupci podělit o své nejcennější - cestu k poznání.

Smělá teorie duševního růstu, Ekaskaen zase uvažuje, že duše roste o nová poznání, nabaluje na sebe nové emoční částečky vědomých rovin (ekas). Duše se tak stává vnímavější - začínají se u ní rozvíjet nové úrovně vnímání. Rozvíjejí se smysly, i uvažování, myšlení. Vztáhneme-li teorii na zhmotnění nehmotné duše do hmotného těla, v jednom životním cyklu, minimálně tehdy je pravdivá.

Představy o rozdílnosti bytostí

Se svou teorií vývoje druhů přišel Ecopaios Atei a nadobro tak zastínil ostatní snahy o vyložení existence rozdílných ras. V knize "Aborr ni Korcoliae" (bytost a počátek) píše o záměrech přírody, o evoluci, o vývoji. Kdysi dávno se údajně v Icaenelských životních formách našly dvě evoluční větvě, jejíchž poslední zástupci dosáhli plného vědomí. Tyto dvě evoluční skupiny (Garamiané a Varbanité, Jabeelané) si zmíníme do detailů.

Přesto se ukazuje, že Ecopaiova teorie vývoje druhů nezodpoví všechny otázky. Ecopaios sice dokázal odvodit evoluční posloupnosti (tj. že některá stvoření se podobají jiným, atp.), ale nachází se mnohé bytosti (nejen ty inteligentní, ale i zvířata), které se mu zařadit do evolučních diagramům při vší snaze nepodařilo. Stalo se už tolikrát, že se ve známém regionu najednou objevilo zvíře podivné, zásadně odlišné od ostatních zvířat zde žijících. Objeví se náhle, a v jiných končinách také nebylo známo. Dle Ecopaiovské teorie by se takové zvíře mělo vyvinout ze zvířete jiného, a tento proces by trval po tisíce let. A pokud se zásadně odlišná zvířata objevují zčista jasna, teorie selhává.

Dolmean, jeden z největších mystiků všech dob, po dlouhé časy zkoumal nestabilní magické proudy - energetické studánky, puklinky, i nebezpečné dimensionální trhliny. Povšiml si, že skrze dimensionální trhliny mohou na živé stvoření působit nehmotné duše ze vzdálených dimenzí. Tyto duše, které nazval dušemiiskarickými(měnivci), způsobují mnoho trablí. Pro příklad, jak se iskaristé dostanou do blízkosti dimensionální trhliny, rádi si hrají s drobnými částečkami hmoty, esencí. A jakmile je dimensionální trhlině vystavena v blízkosti živá hmotná bytost, může se stát, že iskarická bytost na druhé straně dimensionální trhliny přehází (či poupraví) své hmotné oběti uspořádání jejich drobných materiálních částeček.

Postižená hmotná bytost toto nemusí ani postřehnout (mnohé v těle usazené duše nedokáží iskaristy vycítit), nemusí ji to ani ovlivnit (jedná-li se o dospělého jedince). Jenže jak ovlivněný jedinec splodí další generaci, jeho iskaristou dotčený genetický kód se může přesunout na dítě. Vznikají tak stvoření zvláštní, která nepodobají svým rodičům. A toto je Dolmeanovo vyložení, proč vznikají mutace.

Mnohá taková stvoření jsou prostě a jen bizardní mutace, postižená - nemají šanci v podmínkách světa přežít. Zato v ojedinělých případech takto vznikl i nový druh, který se stal soběstačným, začlenil se do společností.

Garamiané a Varbanité mají na evolučním stromu společné předky. Oddělení těchto dvou ras na odlišné vývojové větve není zas tak dávnou událostí, co do průběhu celé evoluce. Jejich vývoj se rozešel přebýváním předků Garamianů v jeskyních, podzemí a stínech; přičemž Varbanité zůstali na povrchu. V jeskynním a podzemním prostředí si Garamiané navykli na jiné životní potřeby; zmínit můžeme lepší zrak v šeru a v noci (a částečná slepota za prudkého Dirrlanského svitu). Garamiané byli vystaveni podzemním proudům magie (které bývá silnější, než na povrchu), což se také podepsalo na jejich fyziologické změně (kosterní konstrukce posílila v robustnější).

Předci Varbanitů se vyvíjeli opačně - pohyb na povrchu zeštíhlil jejich konstituci a dal průchod vývoji smyslů zrakových nad čichovými, tepelnou odolnost.

Po dlouhé době začali Garamiané znovuobjevovat venkovní svět. Evoluční rozkol už ale byl znatelný. Odlišnost ve fyzických atributech Garamianů a Varbanitů je vidět na první pohled. Též nelze vyloučit, že došlo k diferenciaci způsobu smýšlení obou druhů - nejen ve vlivu jiných prakultur. Mohlo dojít i k rozdílům ve stavbě mozku a tím i možností vnímání.

Současní Garamiané se nazývají Mulkové. Jsou tou nejrozšířenější Icaenelskou rasou. V podmínkách měsíce Emanisu se vyvinula podrasa Umud, která je oproti Mulkům proporčně mírně robustnější, s kůží červenější. Rozdíly těchto dvou sub-ras jsou ovšem nepatrné.

Významnými zástupci Varbanitů jsou Raemeré (subrasa ze studeného pásu), Etres (subrasa z mírného pásu), a Altiné (subrasa tropická). Všechny subrasy Varbanitů si jsou podobné, rozdílné snad jen zbarvením kůže a velikostí.

Další inteligentní bytosti, která toho s Garamiany i Varbanity má pramálo společného, jsou Jabeelané. Tyto původem vodní stvoření, která se dlouhou evoluční dobu držely u vody, se od výše jmenovaných liší znatelně. V porovnání s Garamiany a Varbanity mají jiný typ kostry, jsou fyzicky chatrnější. Dále je prokázané, že Jabeelané bývají citlivější na projevy magie (magii dokáží sice lépe ovládat, jsou vůči ní ale zranitelnější). Má se zato, že s pádem Ixeenské říše došlo k neznámé magické katastrofě, ve které značná část tamější jabeelské populace vymřela. Jabeelské subrasy jsou Abonaax (přímořští) a Bomeel (vnitrokontinentální typ).

Mimo toto základní evoluční členění stojí zmutované bytosti, vzniklé zpřeházením genetické skladby za pomocí magie (obvykle práce iskariatů). Takových ras je nespočet (mohou vzniknout nové), ale většina je odsouzena k nesnadnému životu, vymření. Ty štastnější rasy spíše obdařené, nežli ztrestané jsou Ipar (garamianský původ, drobnější), Skuupul (jabeelský původ, robustnější).

Důležité je vědění, že ač jedni pochází z takého původu a jiní z onakého, vědomí tohoto nebývá časté, nebývá také hodnotící složkou společenstev. Málokdo prostudoval složitou četbu, jakou bezesporu je Ecopaiova "Aborr ni Korciliae"; skutečnost se má spíše tak, že ač některé rasy odněkud pochází, můžou být ve společenstvech zařazeny v jinačích proporcích, než by jejich maetincijská, vývojová umístění předpovídaly.

Garamiané

Jsou ze tří hlavních rasových skupin (Jabeelané, Varbanité, Garamiané) tou nejmladší vzniklou. S Varanity dědí společné předky; jejich vývojové cesty se ale později neúprosně rozcází. Položme si teď otázku: před jak dávnými dobami mohl tento rozkol, toto dělení tehdy jedné rasy na dvě vzniknout? Dost dávno na to, aby se nám nedochovaly písemné zprávy; ale dostatečně k tomu, aby se po světě rozneslo ta spousta smyšlených příběhů, mýtů a fikce o garamianských dobách dávných.

Příběhy o zhoubě z nebes

Dle jedné takové představy (uvádíme si ji pro její zajímavost; ne, že by tato byla ta jedna pravdivá), byla v dobách nesmírně vzdálených jedna pozemská rasová skupina; ta byla ale hodně nejednotná, na vlastní kmeny dělená, života si nevážící. Tyto kmeny mezi sebou vedly mocenské války, na Quanarrském dvojkontinentu zavlažovaly co každý rok zem krví svou, i krví svých nepřátel.

Až jednoho dne přišla pohroma větší, že jejich soustavné boje už nemohly probíhat, přestaly být prioritou. Snad, měly se v prstencích meteoritů Atini odštepit moutné kameny, popadávající po dlouhý čas na Icaenelskou zem, ničící vše zasáhnuté živé. Jestli tomu bylo tak jak se snažíme vykládat, nevíme. V nejstarších folklorních tradicích a příbězích garamianských kultur tak starých, jak by jsme je jen dokázali za garamianské označit padají slova o „červeném krupobití“, „dunění světa“, „zhouby z nebe“ a podobná (*). Ani nevíme, jestli v těchto dobách (které si na časové přímce taky nedokážeme představit) padaly úštepky prstenců Atini, nebo se bořil sám měsíc Emanis (z jehož úštepků Atini vznikly). Víme jistě, že toto se muselo dít hodně dávno, protože za posledních 20 000 let, které dokážeme s úsilím z písemných pramenů rekonstruovat, žádné velké zprávy o padání Atini nepadly. A padají-li tyto kameny ze svých prstenců, děje se nesmírně vzácně. Ze zpráv z dob minulých známe pouze pár desítek příkladů; přičemž ty významné se dají spočítat na prstech jedné ruky.

*Poznámka bokem: avšak mohlo jít jen o smýšlené příběhy, se kterými si jen šikovný spisovatel v dlouhé chvilce vyhrál.

Co mohlo následovat? Ona velká pozemská rasa, štepená ve svých kmenech, zpanikařila. Někteří se dovtípili, že tu jsou způsoby, jak se zachránit; jiní hnedle zahynuli. Na povrchu bylo krušně, umíralo se, přesto se nedá předpokládat, že by tato „zhouba z nebes“ měla smrtící účinky v plné škále. Svět byl ale zahalen v popelu, po generace následující se životní podmínky na povrchu zhoršily.

Tu někteří hledali svá útočiště pod zemí (*). Někteří v povrchových jeskyních, jiní ve strachu hodně hluboko. I vybudovali si své nové příbytky, další věky uplynuly.

*Poznámka bokem: zase upravené, aby reálie sedly tomuto příběhu vyprávěnému. Něco tehdejší Garamiany k přebývání v podzemí podnítilo; co to ve skutečnosti bylo, nevíme. Třeba se tam jen měli lépe?
Mezitím se svět na povrchu planety obrodil, pročistil, stal se znovu plnohodnotným, příjemným.

A tu padlo zásadní rozhodnutí, jak mají jedni dále směřovat své životy – rozhodnutí měnící jedny ve Varbanity (ti, kteří přežívali na povrchu/po chvíli se na povrch vrátili) a ty druhé v Garamiany (zůstavší v podzemí).

V teple svých podzemních příbytků a měst byli staří garamiané přesvědčeni, že další „zhouby z nebes“ mohou přijít, proto setrvali ve svém podzemním světě, po mnohé generace jdoucí si na něj zvykli.

I žádné další apokalypsy nepřišly. Po dlouhé generace je Garamiané očekávali, ale nic se nestalo. Avšak nevyplnili svoji existenci v hlubinách jen předpovídáním další zhouby na povrchu. V temnotách pozdemí jejich společnost a smyslnosti, myšlení a cíle rostly. Po dlouhém čase se rozhodli, že i onen venkovní svět ostropený oblohou si podmaní. Vyšli tedy nahoru, jenže to už se stali stvořeními, které se od chodů venkovního světa vzdálili. Pobyt v podzemí se na nich natolik podepsal, že s přeživšími Varbanity ztratili mnohé společné; někteří radši v onom pozdemí zůstali.

O vývoji jedněch a druhých

Povíme si o přerodu garamianských: do hlubokého podzemí budovali svá města, své světy. A jak se dostali do hlubin značných, vystavili se tak nevědomky jiným vlněním energií (či snad v plném záměru tomu mohlo být?).

A jak je známo, při dlouhém vystavení konkrétním druhům energií (nebo při silném zdroji) se pozvolna bytosti hmotné mění – mění se náladě, náplním těchto „symfonií“ proudů energií, v jejichž blízkostech přebývají.

Přetvořili se po fyzické stránce? Po mnohém ne. Původní staří Garamiané se mohli vzhledově nejblíže podobat dnešním Raemerům, nebo staro-Varbanitským Anerům. Svoji stavbu těl si v převážném zachovali, aspoň co můžeme o Raemerech říci.

A co Mulkové? Jsou menšího vzrůstu, hrubší kosterní konstrukce, mají atypické rohovité výrůstky po tělu. Zřejmě dříve právě oni byli těmi bystřejšími, kteří se nechali více ovlivnit energiemi, zaposlouchávali se do jejich znění.

Ve starém kastevním garamianském uspořádání mohli defacto jedni přebývat v jiném městě, než jiní své komunity. Tj. městečko duchovních sousedilo s městečkem těžebních a městečkem bojovníků. Uprostřed stálo městečko-centrum; toto tvořilo jeden městský spolek. Proto se z duchovních, mystiků, vědců a jim podobných uživajících více hlavu nežli svaly mohli vyvinout Mulkové.

Druhá možnost tu je nárazová; je snažší, je lépe uvěřitelná (stává se totiž i v našich dobách). Mohlo se přihodit, že průtrhem energií, podzemní dimensionální trhlinou ohly se reálie, iskarická síla z dáli jiných rovin pozměnila tehdejší Garamiany v zasažené oblasti, zmenšila je na vzrůstu, ztužila jejich kosterní stavbu.

Se druhou možností souvisí ještě další představa – ve starých Garamianských kultech k něčemu podobnému, jako jsou mutace energiemi mohlo dojít vědomě – byl to vedlejší efekt nějaké ohromné manipulace s energiemi, pokusl. Skrze iskarické roviny mohl kult vybízet mocnou duši zde uvězněnou, aby skrze pomalé obsazování jejich těl a duševních kapacit v nich prošla přes hmotnou realitu, stala se jim bohem k uctívání (a ovšem, při průchodu některými z nich mohla narušit jejich genetickou stavbu). Takový příběh můžeme považovat za další folklórní fantastiku; na druhou stranu i skutečnost by mohla být možná – i nynější Garamiané, sic mnohé zapoměli (nebo se stalo ilegálním), mají spoustu božstev a rituálních praktik, které by zastánci Varbanitských čistot označili za zvrácené, měnivecké, nebezpečné, a na pováženou.

Jakliže nedokážeme s jistotou říci, jak došlo k rozrůznorodění starých Garamianů v Umudy a Mulky, aspoň vidíme, že tomu tak je. Stačí se na ně v současném pohledu zadívat. I přes těžké nesváry, které mezi těmito rasami probíhaly a nejednou vyústily do konfliktů na ostří nože, vidíme v oblastech, ve kterých ještě přetrvávají starodávné hodnoty a morálky (tudíž vzácné oblasti, které nezchvátily globalismy okolního dění), že tyto tři rasy k sobě mívají nejblíž; drží tu ve společenstvech jakož bratří.

Charakteristiky jednotlivých ras

Přehledový obrázek ukazuje fyzické dispozice ras (zhruba v jednotném měřítku):

Raemer

Výška: 220cm(M), 210cm(F)
Váha: 130kg(M,F)
Věk: 50 let (dospělost 8let, stáří 30let)

Vzhled: Barva kůže tmavě žlutá, nebo tmavě červená. Lebka pevná, mohutný hrudník. Kostra robustní, odolná – předpoklady k udržení mnohé muskulatury, i sklony k obezitě. Kosti nevystupují z těla. Neohrabanými nejsou, schopní atleticismu (síla, rychlost. obratnost již tolik ne).


Fyzické předpoklady: Schopni vidět v šeru, částečně ve tmě. Na prudkém světle potíže.

Povaha: Intelekt dle zázení; častěji zastupují manuální práce – v obecném měřítku intelektem mírně podprůměrní (ale najdou se jedinci s int. předpoklady; povětšinou ale nerozvíjejí intelektuání aktivity). Tíhnou k umění, k mystice; technologii nerozumí. Povaha spíše odvážná, v jednání přímočará; nepřímé/nečestné vystupování rádi nemají.

Vztahy: Zaujetí k jiným rasovým skupinám nelze určit rasově v globálním měřítku. Velkoměsta imperiál. Říší X tradiční společnost. Zaujetí politicky, ne rasově (ale přece, negativ. zaujetí vůči Varbanitům (více, než k jiným rasám) může být vštěpováno tradič. Kulturou).

Přesvědčení: Dle kultury, dle výchovy, vštípených hodnot. Spíše chaotické, neutrální přesvědčení; zákonné vzácnější – jen ti pohybující se ve starých hodnotových systémech, podzemních městech.

Teritoria: Preferují studenější podnebné pásy (ne tropy – Cailen), popř. podsvětí. A domovina? Nevíme. Význačné populace přišly z kontinentu Vertoli, a severovýchodu Quanarry. Ve světě dneška rozšířeni téměř všude.

Zbožnost: Střední, či vysoká. Uctívání bohů ne vždy přehnaně ikonicky, ale poctivě.

Kultura: Rozštěpená – ve starých městských uskupeních kulturní cítění – poezie, zpěv, obrazy apod. Avšak i v oblastech divočiny jakož divochové, primitivové.

Vztah k mystice: Občasné rituály, spíše kolektivní, než individualistické. Předpoklady k mystice jich samotných nízké až průměrné.

Vztah k technice: Jednoduché manuální práce. Žijí-li v složitějších městských komplexech (hlavně těch pozdemních), o údržbu se starají jiní spolužijící (zpravidla Mulkové). Raemerové však mají dispozice k sochařství, architektuře.

Jazyk: Kulturní hodnotou dob starších je pro ně jazyk Girgijal. Ten ale upadá v zapomění; v mnohokulturních oblastech jej už nemusí znát; mluví tu Zuglotem (zjednodušená odvozenina Girgijalu), nebo takým jazykem, jaký je v okolí rozšířen.

Povolání: Obvykle bojovník, fyzická síla – žoldák, zápasník, apod; méně častěji duchovní – mnich, kazatel apod.

Mulk

Výška: 150cm(M,F)
Váha: 70kg(M), 60kg(F)
Věk: 40 let (dospělost 6let, stáří 25let)

Vzhled: Barva kůže červená, nebo tmavě červená. Kosterní výstupky patrné po celém těle; signifikantní „rohy“ vystupující z lebky, vodorovné. Páteřní obratle v druhotné fázi vystupují z těla jakož ochranný „krunýř“ na zádech, navazují zlehka ke hrudníku; specif. srostlý hrudník. Kostra v oblasti torsa a pánevní kosti vyztužená, oproti tomu končetiny relativně slabé. Fyzickými výkony rasou slabší, ale zručnou a obratnou (relativní, dané jejich malým vzrůstem) .


Fyzické předpoklady: Díky kosterním výstupkům potíže při oblékání. Třeba je buď pilovat (jako manikuru), nebo přizpůsobit oblékání. Častá neschopnost pojmout energie, „kouzlit“.

Povaha: Intelekt vysoký, ale moudrost obvykle nízká. Viditelná je roztěkanost; nadšení pro něco bez ověření a skepticismu vzpanou rychle, až nebezpečně rychle. Kultura a historie je obvykle nezajímá – z důvodů problému udržení pozornosti na něčem, co pro ně nemá přínosy, nebaví je. Povaha nahodilá, zbrklá. I podvádivá, expresivní.

Vztahy: Možná je zaujetost vůči uživatelům energie, mystikům. To proto, že sami s energií moc neumí; nebo proto, že oni mystikové jsou zase vyhrazení proti technologii (kterou mají Mulkové v lásce).

Přesvědčení: Často ve vlastní prospěch, oportunistické. Přes mrtvoly ale nechodí.

Teritoria: Oblasti magicky hluché jsou jejich oblíbenou domovinou (vesměs nikdo jiný, než oni si nenárokuje na tyto oblasti). Rozšíření opravdu všude; schopní přizpůsobení, uplatnění se ve společnosti.

Zbožnost: Nízká, oproti okolnímu světu. Nebaví je (tedy až na pár bohů ozubených koleček, apod :) )

Kultura: Buďto přejímají kulturu cizí (adaptaci na dané prostředí), nebo ji opouštějí, moc kultury ve svém nemají. Nahrazují si ji za vědu.

Vztah k mystice: Co nechápou, nemají rádi. Toto je jedna z mála věcí, kterou nepochopí.

Vztah k technice: Pozitivní, a to nejvíc ze všech ras. Je jeich denní libůstkou, koníčkem, i povoláním, v nejvíce případech.

Jazyk: Ulmuk je jazykem techniky, konstrukce. Bývá znám; ale mluví jím spíše v záležitostech práce, techniky. Ostatní rasy Ulmuk nepoužívají – není to konverzační jazyk. Proto se mulkové přiučují jazykům ostatním kultur.

Povolání: Nejčastěji technik – konstruktér, mechanik, metalurg apod. Předpoklady mají i k jiným profesím vyjma kněžství (vzácně) a mystiky (velmi velmi vzácně).

Umud

Je „podrasou“ Mulků, můžeme-li o tom takto mluvit. Rozdílností mezi sebou mají minimum (snad jen jsou Umudové o 10cm větší, tmavší kůže). Skutečný rozdíl? Mulkové se po mnohé generace pohybují v globálním světě, různorasých společenstvech, multukulturních městech a říších; Umudové žijí v izolacích – ve starých Garamianských městech pod povrchem, na měsíci Emanisu (který skoro bez výhrad obývají jen oni).

------------------------------------------------------------------------

Ipar

Výška: 140cm(M,F) bez započtení rohů
Váha: 50kg(M), 45kg(F)
Věk: 80 let (dospělost 25let, stáří 45let)

Vzhled: Barva kůže tmavě žlutá, žlutozelená, nebo tmavě zelená. Kosterní výstupky patrné, po celém těle, ale slabší a kratší, než u Mulků; signifikantní „rohy“ vystupující z lebky, tenké, svislé a přitom do polosmyčky zakulacené. Páteřní obratle v druhotné fázi z těla vystupují – ale jen v dolní části páteře. Horní část páteře běžná. Kostra drobná, tenká. Na přílišné zátěže stavěná není. Co do čipernosti, jsou snad nejhbitější rasou. Nevýhodou je slabá, takřka směšná síla.


Fyzické předpoklady: Kosterní výstupky (ač nejsou jak „tlusté trny“ Mulků, ale spíše jakož „jehly“) mohou působit trable; jsou ale jen tenké, jedná se o „rozšířenou manikůru“. Dlouhé rohy (o poznání delší než u Mulků, navíc směřující do výšky) působí na obtíž – bývají upilovávány také. U starších dlouhé rohy výrazem váženosti.

Povaha: Intelekt střední, nebo vysoký. Předpoklady k cholerismu, vztekání se, výbušnému temperamentu. Když jsou pod tlakem či v nepříjemých situacích, bývají výmluvní, arogantní, nebo jen používají hrubá slova.V klidných podmínkách se dokáží soustředit, být trpěliví.

Vztahy: Nemají rádi, když jsou terčem posměšků díky svému vzrůstu, skřítkovskému vzhledu. Také nesnáší, když jim někdo poroučí (když oni poroučí jiným, to jim už nevadí).

Přesvědčení: Vůči zákonnosti konfliktní vztah – neradi plní příkazy, ale rádi je udělují, vytváří pravidla. Někdy pro své zájmy schopni překročit hranici (kterou ani tak značně nevnímají). Proto se stává, že často skončí na té „zlé“ straně barikády.

Teritoria: Jsou všude, kde můžou dojít k prospěchu. Že by sami tvořili velké státní útvary, to bývá vzácným jevem. Tvoří spíše lokální skupiny.

Zbožnost: Různí se. Může být nízká i vysoká – záleží, jakých cílů sledují, jaký význam pro ně má jejich bůh.

Kultura: S Raemery udržují zbytky starých Garamianských kultur (Iparové utváří a plní onu část mystična, užívání energií), nebo kulturu zahazují, či přepírají takovou, která se jim líbí. Vlohy ke kultuře se jim různí.

Vztah k mystice: Z Garamianů nejvíce nadaní pro manipulace s energií. Často vyvolávají, přenáší energie (v kolektivu spíše, než samostatně). Zvláště nadaným rasám (jakož jsou Bomif, Xayban) se v mystice nerovnají, přesto jsou v ní schopní; a možná právě že i ty nadanější rasy převálcují, když praktikují skupinové manipulace s energiemi (oproti tomu jejich protivníci spíše individuálně).

Vztah k technice: Neutrální. Mohou se stát schopnými konstruktéry, chtějí-li. Obvykle k technice ale nejsou vedeni, nezajímá je.

Jazyk: Ze starých tradic to je Gorgijal, z jejich novějších odvozenin Zuglot; případně podchytávají nejrozšířenější jazyk ve svém okolí.

Povolání: Obliba v mystice a experimentování s ní – tak tedy nejčastěji mystikové esencialisté, příp. manipulároři s proudy energie. Předpoklady mají i k ostatním povoláním, mimo těch válečnických.
------------------------------------------------------------------------------

Varbanité

Vzdálení příbuzní Garamianů, to jsou Varbanité. Jejich kořeny by jsme mohli hledat v oblastech střední Quaerry; což ale v dobách dnešků již neplatí - jsou rozšíření po celé planetě. Oproti Garamianům a Jabeelanům zabírají první příčku - nejrozšířenější rasou v počtu obyvatel, co do inteligentních ras. Ve srovnání s oněmi dvěmi ostatními rasovými skupinami jsou Varbanité spatřováni jako ti "průměrní", ti univerzálních atribut. Ano, ve srovnání s nimi jsou Garamiané obvykle mrštnější a slabší/ silnější, Jabeelané si proti nim stojí jakož moudřejší, ale o nižší výdrži. Možná právě ona Varbanitská "průměrnost" vynesla těmto bytostem největší rozšíření po světě.

Příběh o dětech Varbany

Je literární památkou z dob starých. Tedy, přesněji je to soubor památek, zmíněk, příběhů.

V době starého světa, za zlatého to věku dějin (jak se někteří domnívají) v Quaerrské oblasti žila rasa Aner. Po bližším prozkoumání jsou dnešní Varbanité (Etres, Altiné) přímými potomky těchto v historii ztracených Aneranů; jsou svým předchůdcům co do vzhledu nesmírně podobní (vývojově se za ty doby témeř nezměnili), stejně tak i ve smýšlení. Ano, stará kultura Anerská je v dnešních okruzích Varbanitů pokládána za cnostnou, je horlivě zkoumáma, je s radostí přejímána zpět.

I tak, po popularizaci některých výzkumů našly staré Anerské mýty zpět svou cestu do světa Etres, Altinů. Sám kolektivní název "Varbanité", sjednocující tyto dvě vývojové podrasy původních Aner je až dodatečný, adoptovaný osvětlením výzkumu příběhu, nebo chcete-li mýtu o dětech Varbany.

Jakož děti Varbany označovali Anerané sami sebe. A jakým způsobem k tomu došlo? Odvozovali tak svůj původ, svůj mytologický vznik. V mnoha přepisech chrámových i soukromých tvoreb stojí až na detaily jednotný příběh o stvoření Aner:

V dávných dobách kdy země byla prostá vyššího života, stvořila pro radost bohyně Varbana první stvoření Anerské z hlíny. Za svoji možnost žití jí byly tyto první stvoření vděčny, uctívali ji, modlili se k ní, stavěli chrámy na její počest. Ale s dobou nástupu zatemnění myslí na svůj vděk vůči Varbaně zaspoměli. Stali se nevděčnými, jejich podoba do které je Varbana stvořila se jim začala zdáti dosti nedobrá, toužili po lepším bytí, lepších možnostech. Začali si znevažovati Varbanyt, hledali pomoc v útočištích jiných bohů - a ani v tom se nedokázali shodnout, svou společnost tak rozbili na znepřátelené tábory o malé moci. Jak na Varbanu zanevřeli nadobro, jejich osud se jim (v jejich pošetilé nevědomosti) zpečetil - Varbanou byli stvořeni, jejím odvržením také zanikli. Nastala temná doba, jejich životy upadaly. Mnozí se snažili bědovat o odpuštení, vzívat Varbanu o navrácení své ochrany nad jejich existencemi, jenže ta jim přestala dávno poslouchat. Jejich osud byl již v rozkladu, zanikl ve smetiště dějin.

Skutečné vyložení příběhu

Přes všechnu naivitu, kterou to zní, je na každém mýtickém příběhu trochu pravdy. Tento snad ukazuje na starý náboženský systém (že by kult jedné bohyně?), který byl rozbit, nahrazen za jiné symboly víry. A jak v pozdějších dobách Anerská civilizace upadala, zřejmě začala litovat těchto proměn společnosti, vnímaje je jako počátek konců - a snažila se tedy navracet se k původnímu uctívání.

V kontextu příběhu o bohyni Varbaně dále vyznívá, že přestala svým vyznavačům poslouchat, odeznila se. S novějšími poznatky v bádání nad úděly duší (a to i velkých, božských duší) můžeme hádat, že duše této bohyně zanikla. Možná se ztrátou svých věřících rozpadla, možná se od ovlivňování světů odmlčela, možná přijala jinou formu, možná ji pohltila silnější bytost, možná se z vlastní vůle rozplynula na částečky ekastických vjemů. Jak tomu bylo, nevíme. Víme ale, že uctívat mrtvého boha nejde moc dobře.

Avšak objevy uctívání této bohyně z novodobějších výzkumů anerských pozůstalostí si našly značný ohlas. Nejen že soudobí potomci Aneranů, inspirovaní ze starých textů, převzali na sebe pojmenování Varbanité, také se svou zašlou bohyni snažili znovu objevit, odprosit se za prohřešky svých předků, obnovit si její přízeň .

Ještě před dobami ne tak vzdálenými jí stavěli chrámy, snažili se ji ve věštbách a meditacích hledat, promlouvat k ní do prostoru. A s žádným úspěchem. Tato hlavní vlna mánie sic již utichla, ale stále si zachovala po světě spostu zmatených kultistů. A pojmenování "Varbanité" na dvojici ras Etres a Altiny se vžilo do kulturního podvědomí.

Charakteristiky ras

Etres

Výška: 190cm(M), 180cm(F)
Váha: 80kg(M,F)
Věk: 70 let (dospělost 12let, stáří 50let)

Vzhled: Barva kůže tmavě zelená, nebo světle zelená. Kůže hrubší, tvrdší. Lebka s pevnými oblastmi ve předu - s char. nadočnicovým obloukem - "korunkou"; zadní část lebky (temeno hlavy) křehčí, kosteřně nekryté. Kosterní stavba vyvážených proporcí - poměry sil a mohutností torsa/končetin vyvážené.


Fyzické předpoklady: Rychlý metabolismus, předpoklady k odolnostem vůči prostředí (universální rozšíření, adaptace).

Povaha: Diplomatická? Různorodá, temperament nelze přesně určit (snad dle sociální skupiny).

Vztahy: V rámci sociálních struktur, právních zřízení. Dlouhověkost - předpoklady k lepšímu vstřebání modelů fungování společnosti - odtud si odnášejí názory vůči ostatním zájmovým skupinám.

Přesvědčení: Ve vyspělejších kulturách spíše řád, pořádek; avšak možné jakékoliv.

Teritoria: Adaptabilní. V nevětším rozpoložení avšak v tropických a subtropických oblastech. Původ snad střední/ středozápadní Quaerra (soudě dle koncentrace starých Anerských nalezišt).

Zbožnost: Dle zvyků, které s sebou kult kterého boha přináší.

Kultura: Částečně odvozují od Anerské (technika i mystika). Vlastní rasové kulturní dědictví slabé. Zbývá dědictví státní - zde slušné, mnohé písemné památky (Etres často vládnoucí třídou společenstev).

Vztah k mystice: Předpoklady průmerné, část populace talentovaná.

Vztah k technice: Řemeslná schopnost universální, avšak její kreace jednodušší. Vztah k technice otevřený - Anerský odkaz (Anerané byli v technice zdatní).

Jazyk: Ekantik nejrozšířenějším jazykem dneška. Ti omezenější se spokojí s jeho zvládnutím, s tím že předpokládají, jak se jim všichni ostatní podřídí. Inteligentnější udržují v psané formě starý Anerský jazyk; další jazyky přejímají dle potřeby.

Povolání: Ze všech ras snad nejuniverzálnější rozpoložení mezi jednotlivými profesemi. Nemají omezení (avšak ve své univerzálnosti povětšinou ani výhod).

Altin

Výška: 180cm(M), 170cm(F)
Váha: 80kg(M), 70kg(F)
Věk: 75 let (dospělost 15let, stáří 55let)

Vzhled: Barva kůže tmavě zeleno-hnědá, tmavě hnědá, nebo hnědá. Kůže hrubší, tvrdší. Lebka podobně jak u Etres, s pevnými oblastmi ve předu - s char. nadočnicovým obloukem; zadní část lebky (temeno hlavy) křehčí, kosteřně nekryté. Co do kosterní robustnosti avšak oproti etres křečí, mírně slabší (nejen lebka, celé tělo). Stále atletické předpoklady (avšak do síly již žádná sláva)


Fyzické předpoklady: Oproti Etres náchylnější k nemocem, k fyzickému vyčerpání. Zato delší průměrná doba života.

Povaha: Kontroluje ji obvykle vyšší inteligence. Samotný temperament (povětšinou) umírněnější.

Vztahy: Dle náboženstev, zvyklostí. Silný odpor vůči určitým garamianským rituálům (rozklad duší ve prospěch ducha města - místního boha, apod.), jdoucí proti jejich přesvědčením. Ve svých vlastních řadách rivalistická napětí, snaha vydobytí si svého sociálního postavení (a vážnost spjatá s vyskovými soc. posty).

Přesvědčení: Spíše řádné a oportunistické. Pochází z kultur mějících smysl pro pořádek; těžko hledat chaotické jedince.

Teritoria: Obvykle netvoří vládnoucí celky, ale nezávislé mocenské skupiny (založené často na náboženství). Původ? Snad jižní výběžky Quaerry, nebo severnější část soukontinentí Sebis - Kopos - Vertoli.

Zbožnost: Značná. Duchovní hodnoty a jejich předávání na další generace je v jejich kulturách považováno za mandatorní. Pokud mají vládní složku, integrují ji pod složku náboženskou.

Kultura: Svoji kulturu odvozují z Anerské (hlavně její důchovní výdobytky). Tajnůstkářské zacházení s kulturou (viz jazyk Alaquén, původně sloužící jako jejich vnitřní dorozumívací prostředek mezi duchovními). Jejich kuturní soudržnost s vlastním lidem je oproti ostatním rasám překvapující (obvykle se neintegrují do etnické směsky měst, žijí si ve svých komunitách).

Vztah k mystice: Pozitivní. Předpoklady vysoké; mystikové a duchovní nejrozšířenějšími zaměřeními.

Vztah k technice: Neutrální / bez zájmu / negativní. Při potřebě manuálních prací radši seženou jiné, kteří to za ně provedou - případně si podmaní nižší bytosti, mag. ovládané bytosti - a to aby tuto práci vykonali za ně.

Jazyk: Jednak Ekantik, poté Alaquén (avšak ne všichni jej znají). Dále další obecné jazyky dle oblasti.

Povolání: Mystikové, duchovní. I ti méně štastliví, ve vnímání energií neobdaření raději hledají scholastická uplatnění (vědci, učenci, archiváři), nežli bojovnická.

Jabeelané

Původní obyvatele moří, nejstarší rasa. Zatímco se život pozemský, který se měl později proměnit v Garamianský a Varbanitský, tiše vyvíjel v pevninských oblastech, nejstarší zástupci Jabeelské rasy vystoupili z moří a oceánů, aby také obydleli pevninu.

Samotná změna prostředí reprezentovaná přechodem z prostor pod vodou na život na souši si u nich vyžádala spoustu zásadních změn. Reprezentanti této rasy ve světě dneška již dávno opustili podvodní svět - přizpůsobili se lukrativnější souši - ale stále, oproti jiným inteligentním stvořením mají k mořím nejblíže; pěstují k němu kladný vztah.

O bílém slovu

Jabeelský mýtus o bílém slovu je jeden z nejdůležitějších příběhů všech věků; je mu věnován vlastní článek.

Charakteristiky ras

Abonak

Výška: 210cm(M), 210cm(F)
Váha: 70kg(M,F)
Věk: 110 let (dospělost 10let, stáří 65let)

Vzhled: Barva kůže tmavě modrá, tmavě modrozelená, nebo modrozelená. Kůže měkká, zranitelná, členěná do "pruhů", v případě zranění se odlupující, vzniká nová. Křehá konstituce, vzhledem k výšce tenké a slabé svalstvo, ale zvýšená regenerace. Hbitost, rychlost. Hlava se specificky zakulacenýma ušima dozadu. Plíce schopny filtrovat vzduch i vodu. Jiný organismus - hemoglobin, krev zabarvená růžověji; jinak uspořádané vnitřnosti - orgán na vnímání energií - "šestý smysl".


Fyzické předpoklady: Slušná regenerace; její schopnost ale klesá v energeticky slabých oblastech (které nevyhledávají). Výkyvy energií je dokkáží dezorientovat.

Povaha: Mírumilovná? Snad v původních společenstvech. Povaha různorodá, temperament nelze přesně určit (snad dle sociální skupiny).

Vztahy: Značná dlouhověkost - mnohdy směrují k moudrostem, vytváří hodnoty až ve zralém věku. Mladší je následují.

Přesvědčení: Neutrální? Zobecněně ano, z pohledu jiných.

Teritoria: Preferují tropické oblasti, poblíž vodních toků, vlhkosti vzduchu (tj. i pralesy, bažinatá krajina). Pochází snad z oblastí východního Ocoloinu (největší populační rozpoložení).

Zbožnost: Vysoká, avšak názorově rozmanitá - někdy v jednom kultu dynamická, jindy více kultů. Jedinci třeba i ve více kultech najednou.

Kultura: Odvozuje z kultur starých Jabeelských. Kulturní tolerance, otevřenost názorům. Objevy ve zkoumání principů bytí, duší.

Vztah k mystice: Potenciál zvýšený, slušná schopnost vycítit energetické proudy - proto skvělé předpoklady k pasivnímu užívání energie (kněžství); i počet mystiků není špatný. Často abstraktní myšlení, kulty mají svou nenahraditelnou roli (ne jak u Altinů, kde mají roli státní; u Abonaků přejímají role rituální, ikonické).

Vztah k technice: Vyhýbavý. Téměř nulové užití kovů, přírodní založení. Architektura z kamenů, nerostů; jednodušší - ale nápaditá.

Jazyk: Sayatuur nejrozšířenějším jazukem Jabeelských kultur. Učenlivost, tolerance, proto běžné i ostatní jazyky.

Povolání: Kněží, mystikové, akrobatická povolání. Bojovníci založení na obratnosti, spíše než na síle. Technické profese nevídané.

Bomif

Výška: 210cm(M), 200cm(F)
Váha: 70kg(M), 60kg(F)
Věk: 100 let (dospělost 10let, stáří 65let)

Vzhled: Barva kůže tmavě zelenohnědá, nebo tmavě zelenočervená. Kůže měkká, stejně jako u Abonaků pruhovaná, avšak přeci torchu silnější. Vysoká výška a slabé svalstvo už není v tak radikálním poměru, přesto oproti ostatním rasám slabé.. Hlava se specificky zakulacenýma ušima dozadu. Plíce schopny filtrovat vzduch i vodu. Jiný organismus - hemoglobin, krev zabarvená růžověji; jinak uspořádané vnitřnosti - orgán na vnímání energií - "šestý smysl" (ale menší jak u Abonaků).


Fyzické předpoklady: V porovnání se svými příbuznými Abonaky částečně silnější, méně obratnější - dáno přeorientováním se na život vnitrokontinentální (X Ab. přímořský).

Povaha: Silně individualistická? I mírumilovná? Daná společenstvími (ale určité historické vzory modelů smýšlení).

Vztahy: Moudrosti? I hlad po moci? V některých kulturách zvýšená agresivita - tam se projevují i další jevy: státní útvary mohou být spíše nestabilní (politické vraždy, uzmutí moci apod.).

Přesvědčení: Neutrální? Prudké? Kruté?

Teritoria: Přetrvávají jak v oblastech tropických, tak i mírných - avšak ne polárních. Pro své podmínky dokáží zužitkovat jednak přímořské, tak i kontinentální oblasti (sušší oblasti, ne však přímo pouště). Odpor vůči oblastem na energii nejslabších.

Zbožnost: Je jí kladená vysoká váha. Avšak jak se k ní přistupuje, toť rozporuplné (někteří významnější živí se snaží o zavedení své vlastní moci).

Kultura: Částečně odvozuje z kultur starých Jabeelských. Dále nad ni staví své vlastní poznání - o světě krutém, oportunistickém, kde pes požárá psa (dáno jen urč. kulturami, ne všude platné).

Vztah k mystice: Ne natolik vnímaví, jako u Abonaků, avšak stále nadprůměrně. Obliba mystiky jako nástroji k vybudování si uznání, i moci.

Vztah k technice: Buďto plně odmítavý, nebo (dle kult.) vybíravý - takoví ji ve velkém nepoužívají, avšak k luxusním tech. vymoženostem vzbuzují zájem (kvalitní zbraně, pasti-fortifikační prvky, apod.)

Jazyk: Sayatuur, nebo Xalkeyiit (dle kultur, cca půl na půl). K ne-jabeelským jazykům ne taková obliba.

Povolání: Předpoklady sic více tíhnou k mystice, společnost je ale vyvážená - zastoupení povolání vesměs vyrovnané ke všem profesím.

míšenci
iskari zasáhlí
-> vl. rasy

Článek: 4.2.3-esence.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 4119 B

Vznik hmoty a prázdna, životních podmínek. Formování prostoru a hmoty za pomocí vlivu esencí. Prvotní částečky seskládající materialistično.

Jsou to právě esence (anersky aderr, aderreq), který dávají za vznik hmotě, prostředí a jejím vlastnostem. To znamená, že svým uložením do částeček prostoru v určitých měřítkách a poměrech svého rozpoložení dávají prosotru okolo nás charakter.

Přišel sice kdysi v počátcích Aneru myslitel Dilpaes Afenis s ideou elementů, které prý jsou těmi pravými částečkami tvořící hmotné universa, jenže dalším rozebíráním a pohledy pozdějších teorií se jeho teze začaly jevit jakož neúplné, něco od základu postrádající. Jeho rozdělení na oheň, vodu, kov a vítr zdálo se býti prázdné, protože jak bylo zpochybněno původ celého bytí z pohledu teorie aspanty.

"Předtím, než něco bylo, muselo se to přeci stvořiti z působení částeček hmoty z esenciálních rovin ...", píše učenec pozdní doby anerské Pennaeril Perrmik ve své publikaci o hodnocení vědních myšlenek starých dob, kde také trestá Dilpaea nelichotivým závěrem.

"Byl to idiot, který prosazením svého dopomohl akorát tak k zpátečnictví vědy a broděním se ve ztracených, bezcenných myšlenkách typu "je prvotnější kov, nebo dřevo?" po stovky endirrlací!".

Materiálno v pojetí aspanty

V protikladu esencí, stejně tak jako v protikladu počátku, si mají stát síly, které jsou spolu pevně zaklesnuty a pevně se přetahují o vliv na chod materiálna; přesto v každé chvíli, v každém momentu, v každé situaci tyto dvě spolu spoupěřící síly nemohou být rozděleny, nemůže jedna převážit v plné škále nad druhou. I jinými slovy pojato, jedna samotná síla pohlcuje okolí, působí destrukce, teprve určitým vyvážením dvou má něco šanci vznikat.

Jaké skutečně jsou ve slovníkovém vyjmenování, to se učenci shodnout nedokázali, ba spíše si nepřipadají, že by toto mohli s jistotou vědět. I někdě přeci může být utvořeno jiné materiálno, skládající se z esencí od světa Icaenelského různých. Takový svět jim bude k nepoznání, i přesto může obsahovat esence jiné.

Místo pevně daných jsou tedy brány esence, o kterých je domníváno, že tvoří základní složky Icaenelského složení. Za existující jsou brány také, které byly všemožnými způsoby kdy vytáhnuty, doloženy v používání energie esenciálních rovin.

I s právě tímto pojetím esencí, těmito záměry k vytažení kýžených účinků praktikují své "kouzla", manipulace s esenciální energií všichni mystikové od dob pozdního aneru do dnešků.

Spojitosti esencí

Hmota a prázdnota. Jedna odpírá jakoukoliv možnost existence tím, že tápáním v ničem není kde se materiálně zhmotnit. Druhá zacpává všechen prostor, který by se k životu využít dal tak, že život není možný. Pak spojeny ve svém souladu utváří hmotu, na které vzniká prostor, tudíž stav jak dělaný pro život.

Teplo a chlad. Jedno ve své absolutní síle proměnujě hmotu v neživo; z hmoty která má nějaké energie v sobě ony kousky energie přeměnuje v planemi a zanechává popel. Druhé zastavuje všeckeré bytí v nehybno, pevnost hmoty rozbíjí v křehounké. Ale svým působením vzájemným dávají možnost fungování přírodním klimatům, přílivům a odlivům živé energie v nich obsažené a nutné k životu, i formování věcí, tvarů.

Pevno a řídko. Bez prvního by nebylo čeho se opřít a na čem stát v jistotě svého kroku, propadivše se do esence, která nejdenoho by pohltila. Bez druhého odepřen by byl vznik kapalin a plynů, i tedy vody - základu života, protože pevnější složky pro své fungování vyžadují si ty měkčí. Společně tyto esence dávájí ve vznik životním formám a jejich zdrojům, které existují v závislosti na sobě.

Článek: 4.3.5-jine-moznosti-cestovani.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 12309 B

Co se stane, když přestanou platit prostorová pravidla zhmotnělého světa? A jak k těmto změnám přijdeme? Dokážeme si vůbec představit, jestli se s takovými změnami zvládneme vyrovnat; jestli tu jsou přenosové brány k našemu dobru - nebo proti nám?

O čem nebude řeč

Schopnost pohybu, přemisťování se z místa na místo? Jistě, jde na ni vyzrát mnoha způsoby - nejobvyklejší a nejstarší je přeci samotný fyzický pohyb, kde nás naše končetiny, nohy, donesou tam, kam potřebujeme. To je přirozené pro všechny tvory.

Ti inteligencí obdaření poté začali vynalézat věci, zpříjemňovat si nepříjemné, zkracovat těžké překážky na lehké. Ke zjednodušení jim slouží ochočená zvířata, zvířata doplněná technikou (mějme např. použití kola), či samotné, komplexní stroje (např. transportní okruhy v Mulkských velkoměstech, založené na spalování, páře, a mechanice).

Tyto všechny způsoby cestování ale mají jedno společné - respektují uspořádání prostoru, podřizují se němu.

Obrázek 1: Cestování prostorem má své nevýhody, svá nebezpečí. Často se může protáhnout.

A o čem tedy bude řeč?

Ve článku o prostorových projevech energií jsme si povídali o dimensionálních trhlinách, jako krajních projevech prostoupení světa energiemi. Navážeme tedy na tyto úkazy v objasnění, jak byly některé z nich elegantně využity.

Přenosové brány

Vyústění některých trhlin skýtá průtrhy rovin, které dokáží pojímat hmotu, i esence hmot. Domníváme se, že toho využily dávné kultury; tvorbou uměle utvořených energických uzlů mezi příhodnými trhlinami vytvořily spoje - brány - spojili v nich kolující proud hmot tak, aby se z jednoho místa přenesl na druhé; aby se neztrácel v jiné rovině.

Celé to sice zní jako pohádka - prostor v takovém cestování přestává platit, proto užívání této vymoženosti usnadňuje naše možnosti. Jenže to je jen ta světlá strana mince, nebo spíše pozitivně naladěná špička ledovce v problematice přenosových bran.

Obrázek 2: Cestování přenosovou bránou. Neřeší prostor, je to instantní. Ale za jakou cenu?
Zlé je, že v dobách dneška nikdo netuší, jak byly původní brány stvořeny. Jejich konstrukce nepodobají se starým Ixeenským, k Anerským mají taky daleko. Neví se tedy, kde od čeho vycházet, jaké myšlenky si klást při snaze o znovuobjevení tajemství tvorby bran. Jak si mnozí vědci ve svém úsilí o prolomení tajemství bran vylámali zuby, padly i názory některých z nich, že brány jsou božím výtvorem z období, kdy některý z bohů měl přístup do hmotného světa; že živáčci je nikdy nebudou schopní poznat.

Jakkoliv absurdně tato myšlenka zní, přeživší z cest bran, jejichž směr se zvrtl do jiných prostor (viz níže) ukazují, že tomu tak snad může být. V jiných rozměrech bytí - v iluzích, i v jiných materialističnech tyto brány totiž také jsou. Tedy, kdo jiný by se sem byl býval schopen přenést, když ne bůh zproštěný okovů božských rozměrů rovin Illynporu?

Velikou nevýhodou přenosových bran je, že jich není mnoho. Jejich nevelký, omezený počet se s postupem časů ještě snižuje. A tento trend přetrvává po mnohé doby - již ze starého Aneru máme písemné záznamy snažící se přijít na kloub záhadě, co vlastně jsou ty brány zač. Takže, utvořila-li brány nějaká kultura, aparentně tu již není; utvořil-li brány bůh, zjevně do světa již nemá přístup (nebo o brány ztratil zájem). Jak pod branami vyhasínají dimensionální trhliny, i samotné přenosové spoje přestávají fungovat. Některé brány jsou zničeny v konfliktech, jiné rozloženy přírodními katastrofami, nebo zapomenuty v zarostlých, nepřístupných džunglích; proto, jak se zdá, není cestování prostorem za pomocí bran rozšířenou, ba známou masovou záležitostí. A to ještě nemluvíme o nebezpečích, které skýtají ...

Nebezpečí a neznámosti bran

V čem jsou nebezpečné? Možná dvě propojené brány překonávají rozměr prostoru (ten v mezilehlých rovinách, kterými se hmota z bran přenáší, neplatí, není podstatný), ale aby toho byly schopny, bylo je prvně třeba naladit energickým uzlem k jejich propojení. A čím jsou od sebe geograficky vzdálenější, bylo třeba utvářet uzly výraznější. Protože bytostem obývajícím roviny propůjčené v "přenosové médium" bran se takové nakládání s jejich rovinou přirozeně nemusí zamlouvat (nebo může alespoň vzbudit jejich pozornost), mohou se snažit přenos hmot (rozuměje těl živých bytostí) mezi branami rušit. Čím silnější uzel visí jejich rovinou, tím lépe si všimnou, je-li aktivní.

Cestujícímu odvážlivci se může stát mnoho nepříjemných věcí. Ochranné mystické rituály před vstupem do brány mohou spoustě špatností zabránit, ale nechránění vstoupivší pošetilci nemohou čekat mnoho dobrého; dislokace v objevení se na jiném, než cíleném místě je jeden z těch mírnějších trestů, který je může stihnout.

Obrázek 3: Nedocestovali jsme zrovna tam, kam jsme zamýšleli. Co teď?
Ze vzdálených dislokací může nešťastník ještě vyváznout, zachránit si svou kůži. Jenže v takovém případě nemusí tušit, kde se objevil, v jaké formě, a proti čemu stojí - za jeho cesty skrz přenosovou rovinu jej může uchvátit kdejaká nehmotná bytost (vakrras, iskari apod.); i bytost s hmotnou složkou to může být, umístěje onoho nešťastníka do jiných rozměrů hmotných rovin. Proto se postižený stejně tak může ocitnout v bludu, iluzi mysli, jako v jiném prostorovém prostředí. Dle malicherností a rozmarů bytostí, které jej unesly může jen hádat, zda-li byl přenesen na přátelské sezení, zvědavý test, k lovci sledujícího jej jako kořist, či snad na jistou smrt.

V každém případě, ocitne-li se náš nešťastník v cizích rozměrech, s jistotou tu také existují brány vedoucí zpět, jako úniková cesta k jeho původnímu pozemskému cíli (jsou tu jakož reprezentace něčeho, co dokázalo přetáhnout jeho cestu). Jestli mu ale bytosti zde přežívající umožní návrat (nebo snad-li se dokáže probojovat?), toť otázka.

Byly popsány "kapesní" prostory v asteroidech Atini, vznášejících se nad Icaenelskou planetou, i různá ikonická prostředí, pravděpodobně poté přenesená do náboženství a kultů; a ty oblasti které popsány nebyly, o těch radši ani nechtějme vědět; doufejme, že se tam nikdy neocitneme.

Brány s kraťoučkou vzdáleností se dají užívat bezpečně; když si ale v kontrastu ukážeme tu nejdelší ze všech známých - z Acsar na měsíc Emanis, u té je na třicet procent šance, že se cestovatel už nevrátí - a zde selhávají účinky ochranných rituálů mystiků. Ne že by jejich ochrany byly slabé, ale oni sami neví, na co v takové rituálu koncentrovat energii (tudíž aby utvořili konkrétní ochranný efekt). To jen ukazuje na fakt, že z hlediska mystiky vůbec netušíme, jak přenosové brány fungují.

I proto, a hlavně, nejsme schopni pochopit, jak ony dávné energické uzly mezi branami byly tvořeny - proto nemůžeme vytvářet nová spojení. A když přeneseme starou bránu z vyhaslé dimensionální trhliny na místo nově vzniklé trhliny, takový přenos také nefunguje - není zde vytvořený uzel.

Při cestování mezi rovinami za použití duševních smyslů necháváme tělo v materiálním světe; pohyb duše po rozličných rovinách je přirozený, zato pohyb hmoty po rovinách duševních - nehmotných je nakrojení prostoru, nepřirozený jev. Proto ta spousta problémů.

Důvodů mnoho proto, aby tam, kde brány nebyly zapomenuty, byly laiky považovány za nebezpečné výtvory, kterým je dobré se stranit. Navíc, ony uzly spojení bran zřejmě nejsou jen dvoubodové uzel-uzel spojení; jak ukázaly příběhy přeživších zcestovalých mimo své cíle - do jiných světů a zpět (i mohli se objevit z jedné brány na Icaenelu na v druhé bráně na Icaenelu, jen ne na své cílené), budou zřejmě spojení bran nějak uspořádanou sítí spojení. Tedy až na to, že jestli tomu tak skutečně je, pak nechápeme, jak se volby cestování těmito uzly ovládají.

A naučili jsme se něčemu z odkazu přenosových bran?

Sic jemná pojítka energických uzlů zapřičiňujících fungováním bran vězí všem smrtelníkům v nepochopitelnou záhadu, zkoumání technologie bran přineslo své ovoce, hodnotné poznatky.

Ze zvědavostí badatelů byly rozebrány mnohé nefunkční brány; byla zkoumána i jejich konstrukce. Ze starého Aneru máme zprávy o snaze tyto věci zkoumat; došlo se ke zjištění, že půjde asi o velmi jemnou, velmi precizní slitinu kemraetských rud. Víc ale Anerané nedokázali.

Asi před šesti tisíci lety, kdy už byla díky zapříčinění Mulků metalurgie krásně probádanou vědou, byli výzkumníci (složení z mystiků, konstruktérů, metalurgů) konečně schopní odlít kov, který by napodoboval vlastnosti hmot bran, byť jen vzdáleně a nedokonale.

Přenosové brány byly stavěny na dimensionálních trhlinách, ve kterých se prolíná vícero rovin; zato metalurgy nastavené slitiny kemraetu (viz článek o kemraetu v metalurgii) dokáží sotva tlumit charakteristické projevy jedněch jediných rovin - tedy jednoduchých trhlin. Možnosti soudobých metalurgů jsou tedy o poznání limitovanější.

I přesto, že technologie v našich současných zkušenostech nám nedovolí stavět komplexní slitiny "na všechno", našly si jednodušší dimensionální trhliny prospěšná využití k usnadnění životů; v kontrastu nebezpečí, která působily ve své nezkrocené podobě (a Mulkští slévači si našli spoustu prestiže, peněz).

Schopností vést v potrubích konkrétní druhy energií, vyvěrajících dimensionálních trhlin se začalo užívat v zemědělství, v městském životě, pro ochranu, apod.

Příkladem? Časté jsou tyto užití:

• Zavlažovací systémy v zemědělství - na opravdu suchých, pouštních místech zavedeny stožáry roznášející z hmotných rovin esence chladu, elementy vody(*)
• Vytápění - rozvedeny v cirkulačních systémech esence tepla/elementy ohně
• Stožáry se smyčkami proudu energií, otevřením pozitivních energií - ke zvýšení cirkulace energií v oblasti - pro lepší potenciál užívání mystického umění

(*) Takové místo by původně bylo plně suché; sousední místo zase plně zatopené/ zmrzlé. Pokud jsme schopní převzít tyto částečky energií jednoho místa na druhé (vedením), můžeme obě území změnit ke svému dobru; můžeme regulovat dimensionální trhlinu.

Obrovskou výhodou tu je, že dimensionální trhliny se mohou jevit jako nevyčerpatelné zdroje energie (pokud nevyhasnou). A i přes časté kolísání proudů energií v rovinách (a tedy poruchy, často poničené trubky vedení, stožáry) se je vyplatí konstruovat. Dimensionální trhliny proto mohou být strategickým zdrojem, jde-li se ovšem o ty zpracovatelné soudobou úrovní energie.

Článek: 1.1.5-spolecnost.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 4007 B

Průvodní pohled na icaenelskou společnost, chápání společenských poměrů.

O kořenech všech společností

Pamatujete si základní údálosti z icaenelské minulosti, všechny ty magické katastrofy? Měli byste, protože jak si ukážeme, postatné proměny se na vývoji společnosti zajisté podepisují.

Stane-li se z čista jasna určitá drastická, výrazná a nečekaná věc, společnost se musí nějakým způsobem přizpůsobit. Snaží se vzít nefungující normálno a nastavit jej na jiné hodnoty, které v pohnuté současnosti fungovat budou. Samozřejmě se tu nedá bavit o jednotném, unifikovaném pojetí společnosti. Více přístupů k jedné krizi rodí více společenských směrů ( ... i nedorozumění).

Způsoby přizpůsobování i způsoby vývoje mají více základů. Jedna zvyklost se může měnit na čistě hmotné, funkcionální rovině. Jinde vznikají vysoké ideologie. Obojí má svůj nesporný dopad na společnost.

Nemrtví

První příval nemrtvých do společnosti přišel po událostech Visindolské krize. Po více hrůzných událostech, které pohly Visindolem, ztratila spousta nemrtvých bytostí veškeré zázemí; bůh, který nemrtvé do těchto událostí namočil se nakonec vykoupil, stal se ochráncem neživota. Od těchto dob začali být nemrtví bráni za okrajovou, avšak akceptovanou část společnosti.

Se spadnutím Urupského kultu a vznikem boha mnoha Tváří se situace znovu proměnila. Cáry země byly zbavovány všeho živého, soudobí bohové nenávratně zatraceni. Bůh mnoha tváří vysával životy bezbranných po celých kontinentech. V těchto letech se jevily rozumné jen dvě možnosti: schovávat se v magicky odstíněných místech někde v podzemí, nebo přijmout neživot. Řady nemrtvých se tak značně rozšířily.

V současnosti, tedy v době Trnů, jsou nemrtví běžnou, plně akceptovanou společenskou třídou.

Mutanti

Neboli označení pro ty, jejichž mysli a těla byly uvedeny do nepřirozeného stavu. Často vzývají zlovoné a nepředvídatelné iskarické a vakrrastické bohy, což vyúsťuje v groteskní proměny jejich těl a nebezpečná přetvoření jejich myslí, spojené s nepřirozenými schopnostmi.

Vzhledem k nátuře svých bohů (kteří je, povětšinou, kazí a využívají) jsou rizikem pro bašty civilizované společnosti. Žijí v lesích, v pustinách, v primitivních podmínkách odlehlých míst; což jen vypovídá o jejich statusu vyvrhelů společnosti.

Dron

Ze všech ideologií a náboženstev si zmiňme právě Dron, jakož ty nejvýraznější, skutečné puristy. Jsou pevně upjatí na nauku svého boha; moudra z jeho učení berou za první i poslední slovo v každém svém zásadním rozhodnutí. Věří, že svět byl stvořen nedokonale a že je na nich, dětech Dronulgaese, aby svět přetvořili k dokonalosti. Až bude svět připraven, sestoupí Dronulgaes k nim a přinese skutečné blaho. Aby tento den nastal, musí, bez únavy, proměnit svět do připraveného tvaru.

Z předchozího odstavce je jasné, že se jedná o militantní nauku, která nenávidí vše neuspořádané, chaotické, nečisté. Ze všeho nejvíc nenávidí boha mnoha Tváří a mutanty (krom toho Dron uznává jen čistší a vznešenější formy nemrtvých). Pro smůlu mutantů je Dron skutečně silný, vlivný.

Výše zmíněné jsou krajní body společnosti. Průmerného živáčka lze hledat někde uprostřed, snažícího se nevyčnívat a vyjít s tím, co má.

Samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že je společnost v určité lokalitě určena dávnými tradicemi, přírodními podmínkami, současnými potřebami aj. O samostaných kulturách a organizacích ale již v samostatných článcích.

Článek: 1.5.1-quath.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 5542 B

Pár slov o herním systému šitém na míru Icaenelskému prostředí (stále však o systému nezávislém, settingově ohybném). Řeč padne na inovace, možnosti a prostory systému, i způsoby vedení hry. Jaký dopad bude mít Quath na hráče, a na dějmistry? To vše si ve zkratce povíme.

Dvě verze

Existují dvě verze systému Quath: Quath III (tato) a Quath IV (ve vývoji).

Quath III, založen na d20 standardu, je konceptuálně velmi blízký 3.5 edici D&D. Zavádí nové mechaniky, upravuje staré. Zvolte Quath III, pokud jsou vaše zvyky zaryté a nechcete mnoho měnit (ani Quath III se nebude měnit, protože jeho vývoj byl ukončen).

Quath IV je následujícím evolučním stupňem. Pokračuje tam, kde Quath III skončil, mění tvář herních mechanik k vlastnímu konceptu (velice vzdálený D&D).

Co stojí za vznikem systému Quath III?

Nuže, existuje jeden jediný důvod, proč by mohl být Quath přínosný? Aby byl k přínosu, nacházeje se mezi tím mocným zástupem (a zároveň ve stínu) herních systémů jiných, léty prověřených?

A tedy věřme nevěřme, jeden dobrý důvod v záloze máme! -- nemusíme všechno nechávat zařazovat!
Co to znamená? Quath si nechce nechávat rovnat své přednosti do archetypů, jak je to kupříkladu krásně vidět u D&D v povoláních. Kdybych byl býval spokojený s archetypizací, uctíval bych D&D ;) . No jenže aby se paličatosti nechtělo, naskytla se mi ještě ta možnost říci řazení dle předpisů Ne. A z toho vznikl systém Quath ...

Špetka nástinu pro nás, evropany: archetypizací si rádi dokážeme ohraničit to naše, aby nám to bylo snáze rozpoznatelné. A nad tím, co patří sousedům mimo náš záběr vnímání, nad tím vztyčíme výstražné znamení "exotické". Ale co by si o naší "normálnosti" pomyslel onen soused? Že určujeme, kde se vznáší norma? Hloupé, že?

Optimistické náhledy - přínosy systému Quath

Ano, takže jsme kompletně zrušili povolání, co ještě?

Se zrušením povolání musel přijít na scénu jiný systém, jehož pomocí určíme, jak se budou postavy vyvíjet. Ano, jedná se o systém relativně volný (jak jen to šlo), systém talentů. A co jsou tyto talenty? Funkčně jsou snad někde mezi zažitými D&D featy a perky (viz GURPS). Jejich nárůst je dán jedním talentem za level, co se těch rozvojových týče (v nich postava nabývá nových schopností). Talenty charakterové si postava vybere na začátku hry (případně může obdržet v průběhu hry) - jsou tu, aby postavě přidaly onu špetku jedinečnosti (ostatně, každý je jiný ... a nemůže být narván do archetypu).

Rozvoj postavy tedy vypadá tak, že v začátcích toho jakkoliv zaměřená postava mnoho neumí, teprve po levelech narůstá její potenciál, a začíná se odlišovat od postav jiných. Protože talentů je navrženo opravdu mnoho (dotahují se na počtu ke čtyřem stovkám; mají slušné šance se v nápaditosti dále rozrůstávat), dává nám to prostory k tvorbě opravdu unikátních postav.

Dále, spousta věcí byla z původních pojetí předělána, nové podněty byly k těmto přitvořeny. A konkrétně? Ve hře je vloženo několik minisystémů. Jedná se o tyto:

• systém vlastních atribut (pryč s modifikátory)
• systém levelování
• systém cností a neřestí
• systém štestí
• systém kritických zásahů a krvácení
• systém únavy a mentálních nemocí
• systém vedení bojových manévrů
• systém kouzlení

Další velkou devizou systému Quath byla snaha o co nejmožnější zjednodušení pravidel, při zachování smyslplnosti. Jistěže, každé komplexnější pravidla nakonec nakynou více, než si jejich autor přeje, ale přeci má Quath zde své přednosti.

Tabulkový systém byl stlačen tak, aby k odvozování všeho vývojového postačovala pouze jedna jediná tabulka (a troufám si říci, toto se povedlo).

Systém boje, systém záchranných hodů, systém dovedností, systém kouzel - tyto všechny systému byly sloučeny pod stejné číselné okruhy (s maximy okolo osmdesátky), takže je vklidu možné oponovat jedněmi oproti druhým, přímo a bez konverzí, tabulek na odvozování.

Zážitek z boje byl namyšlen tak, aby nabízel skutečné možnosti dle jednotlivých zbraní, dle zvolené strategie přístupu k boji (za pomocí talentů). Přitom nenecháváme ovládání dovedností upadnout v méně podstatné, stavět je podřadné k boji - naopak, užíváním a ovládnutím dovedností si postava může přilepšít k mnoha výsadám.

Quath III ke stáhnutí

Pravidla ke stáhnutí se nachází zde.

Charakterník pro hru se nachází zde.

Týkajíc vlastního rozvoje systému, jádro pravidel by mělo býti stabilní (přeci jenom se prověřovalo, předělávalo, a hlavně prokázalo po dvouměsíčním herním testování).

Ke změnám, předělávkám a přídavkům do systému nedojde - vývoj byl ukončen, pokračuje se systémem Quath IV.

Náměty, nápady a reklamace budou též uvítány. Diskuze je umístěna zde.

Článek: 3.1.2-obdobi-zhouby.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 20137 B

Začátek dějin nového světa, který započal zrovna tak neslavnou událostí, jakou bezesporu je období Zhouby. Tato doba po sobě zanechala jizvy, které se stěží někdy zahojí; avšak v pozitivním náhledu byla tato časová skvrna událostí, pro kterou se celý svět hrdinsky spojil ... alespoň na čas.

Období zhouby

Nazývané také Temné období nového světa, nebo Invaze do Cotonicy; jedná se o první velkou událost od dob zániku uspořádání starého světa (o starém světě zde). Období zhouby je, jak se dozvíme, jedním z nejsmutnějších období dějin aborr na Icaenelu, krizí celosvětovou, černou tečkou v kronikách tehdejší doby. Ironicky vzato, období zhouby je také událostí, která sjednotila pod jedno tehdejší trpící svět.

Co zanechala doba ticha na Quaerre a Aventi

Mnozí tápali a ztratili své smysly po pádu starého světa a zániku kultury Ixeenské, držící tehdejší svět v křehké rovnováze. Uplynulo celých osm tisíc let, než svět dozrál k novým silám, a začal dále pohybovat s koly osudu. Za těchto předcházejích osm tisíc let se ale mnohé změnilo - přetvořilo, zapomnělo, oddělilo.

Quaerrská oblast, tedy stará domovina Aneranů, byla v převratech a vládách, které nevydržely mnohých let překopávána; zažila vojenské bouře nejen mezi zmatenými potomky Aneranů, ale i snahy Garamianů o prosazení se v oblasti; snahy, které také nebyly jen tak mírumilovné. Kultura, rasa, politika, moc; na těchto přestávalo záležet; jak zapomnění postupovaly, celistvost Quaerrského světa se začala rozpadat na menší a menší, slaboduché částečky. S nimi se také násilné střety stupňovaly v ztrátovější, bezvýznamnější. A takto postupoval průběh skoro celou dobou ticha.

Samotný konec doby ticha, zasahující Quaerrskou oblast, nebyl ani tak plně vyzráním společnosti v méně bojechtivou, jako spíše štastnou náhodou. Na základě položeném svazem více kmenů se začala budovat síla, které se ostatní jednotlivé kmeny menohly měřit. Tyto kmeny se buďto přidaly a uznaly nadvládu, nebo byly vyhlazeny. Nic jiného jim nezbývalo. Postupným, a hlavně kontrolovaným nabalováním moci tak vznikla první říše zahajující epochu nového věku - říše Quanarrská (z názvu mocnosti snad pochází i pojmenování Quaerrské oblasti).

Jak se ale mohla Quanarrská říše v prvé řadě udržet? Vezmeme si fakt, že i před Quanarrou vznikaly kmenové svazy, které svou silou dritly okolní rivaly; tyto uskupení se ale po čase rozpadaly v důsledku vlastní těžkopádnosti, neschopnosti vnitřní administrativy. Jak se tedy Quaerrská administrativa lišila? Z výzkumů a nálezů kulturních pozůstatků z počátků říše se domníváme, že moc a strukturu v rodící se říši si podmanil a vyztužil záplav Garamainských příchozích z východích oblastí Aventi. Je možné, že tato kulturní skupina, příchozí z nejjížnějších krajů Aventi, byla organizací a vzděláním vyspělejší ... tedy, na tehdejší poměry vyspělejší (což se nedalo říci o severních oblastech Aventi, které byly stejně zmítané chaosem jako ty Quaerrské); což vysvětluje, že byla schopna ustanovit stabilní říši, která dokázala v následujícím tisíciletí uklidnit okolní prostředí, zasít snahy o jednotnější svět, budování.

Quanarrská říše tak byla utvořena (nebo přinejmenším majoritně ovlivněna) Garamianskými přistěhovalci. Toto zjištění se stalo trnem v botě pozdějším a nynějším Varbanitským vlastencům a tradicionalistům, protože právě Quanarru pokládali za kolébku své kultury.

A co se dělo v Cotonice

V čem se prameny matně a nejistě zmiňují je vyprávění, jak srdce Cotonicy přestalo bít. A co se tím myslí? Neví se vůbec, jestli se jedná o konkrétní předmět - ztracený artefakt; nebo, jak jiní uvažují, jestli jde o představu idiomu, fráze pro rozpad společenského uspořádání. Narozdíl od doby Temna na Quaerre, v Cotonické oblasti nic nenasvědčuje, že by zde přetrvávala vytrvalá, krvavá vojenská střetnutí.

Víme ale moc dobře, že ve starých dobách byla Ixeenská společenstva jednotná; někdy po pádu starých věků se Ixeenská společenstva štepí na menší společenstva - a máme proto dobrý důvod myslet si, že toto probíhá právě v době ticha, jako reakce na vyhasnutí srdce Cotonicy. Pro štepení Ixeenských společenství je typický kulturní úpadek, dosvědčitelný hmotnými důkazy - nálezy z Cotonických osídlení z doby ticha svědčí o kulturní dekadenci.

Doba ticha rozhodně není dobem objevů - protože jak se zdá, v době ticha má většina států a státečků problémy sotva se udržet v existenci; kulturní výměny mezi Cotonicou a starým Quaeerským světem utlumují. Jabeelská rasa přetrvává na Cotonice, Varbanitská a Garamianská na Quaerre (a Aventi); přistěhovalců z jednoho světa do druhého je málo (těch pár zde žijících se adaptuje na kulturu místních). Na konci doby ticha je zjevné, že jestli se má v budoucnosti svět Querrský střetnout se světem Cotonickým, půjde o setkání mnohých změn - protože obyvatelé těchto dvou světů se od sebe po celých 8000 tisíc let vzdalovali.

Zpět do Quaerrské oblasti

Quanarra stoupá k moci, nabývá na síle. Také rozšiřuje obzor svého poznávání toho, co bylo dříve zapomenuto - ale nová poznání postupují pomalu v paličaté společnosti, pomaleji než hrubá vojenská síla.

Nemůžeme říci, že by Quanarra byla ideální říší (jak se jí někteří ještě dnes snaží vidět); poplatná své době a prostředí ve kterém vznikla, byla ještě pořád vojenským uskupením, jehož funkčnost se nenaplňovala výrobou, obchodem a prosperitou, ale vojenskými taženími za kořistí a otroky. A jak si Quanarra podmanila všechny protivníky v blízkém okolí, její vrchní funkcionáři hledali nový cíl k podmanění.

Uctívání božstev v Quanarre nebylo bráno příliš vážně, ba poctivě; avšak jedna událost týpající se kultu pohla celým světem. Bědovační kněží přišli za vládcem, že Epinol, hlavní Quanarrský bůh - bdíč nad říší, se vytratil. Prvně se snažili obnovit kontakt s bohem - bezůspěšně. Když hledání ztraceného boha nepomohlo, ve velké zlosti došli na to, že bůh se jim vytratil, zanikl. To jim ale nepostačovalo; hledali viníka, na ktérého mohou svrhnout svou zlost za ztrátu Epina. Ještě toho samého dne, kdy došli k závěru pomsty za svého boha, byly zmařeny stovky Abonackých životů. Avšak lov a ztrestávání těchto zvláštních přistěhovalců v nitru Quanarrské říše nebyla dostatečná pomsta. Rozhodli se proto vystavět loďstvo, vyplout do domoviny těchto hříšníků, a ztrestat je, i jejich zvrácené bohy.

Byla to smutná idea, ale takto opravdu většina prostých Quanarranů viděla situaci. Vyhasnutí existence boha Epina nejspíš pravdivé bude, zbytek byl ale téměř jistě demagogickou fantazií, jejíž pomocí Quanarrší vládci podnítili prostý lid k chuti účastnit se nastávajícího hrozivého vojenského tažení.

Invaze do Cotonicy

Samotné zmobilizování Quanarraké armády a její vyplutí směrem k Cotonice se dá pozažovat za počátek období zhouby. Proti době ticha je to období krátší, avšak co do širokoplošného utrpení období bezmála stejně bolestivé.

Útočníci zpočátku neměli dobrých strategických informací, Cotonicu neznali. Prvotní nadšení s rychlým obsazením severního Ocoloinu (oblast, která nebyla skoro vůbec osídlena) opadaly, vystřídaly je neúspěchy proniknout za bariéry energicky vyztužených pevností a valů hlouběji ve vnitrozemí. Z původní vize obsazení světadílu a podrobení jeho obyvatelstva v době měsíců Quanarrané rychle vyrostli. Tato válka, má-li pro ně dopadnout dobře, bude trvat po dlouhou dobu.

Jak na okupovaném území trávili ubíhající roky, bývalí vojáce se s rodinami začali usazovat v bezpečných oblastech - tedy lepší říci v oblastech, které se jevily za bezpečné. A některé vzniklé méně štatstné osady byly vyhlazeny protiútoky. Zásadní bod Quanarranské nevýhody byl ve skutečnosti, že nebyli schopní ovládat energie v takové míře, do které jej rozvinulo bránící se Abonacké a Bomifské obyvatelstvo. Quanarrané disponovali sice silnějšími armádami, ale aby mohli své síly využít, triumfovat, museli se prvně vyrovnat silnému odporu postaveném na principu energií.

Po 300 úmorných letech se konečně podařilo Quanarranům dorovnat své nevýhody; začali viditelně tlačit obránce na ústup, zabírat větší a větší územní celky zotročovaného světa. Ale dajší vývoj Quanarranům nepřál.

Zvrat v rozpoložení sil

Jak Quanarrané postupovali a jejich triumf se již začínal ve vizi následujících měsíců rýsovat, stáli bránící se Jabeelští před skličujícím problémem - zachování vlastní svobodné existence. Protože svobod si cenili nanejvýše, rozhodli se pro odvážný krok do neznáma - krok, od kterého si slibovali otočení průběhu bojů ve svůj prospěch - kontaktování vzdálených bytostí z mimovesmíru, nabídnutí jim zapojení se v této válečné události na Jabeelskou stranu.

Když se Jabeelští pouštěli k tomuto odvážnému kroku do neznáma, věděli, že musí být opatrní. V hlubinách mimovesmíru musí existovat mocné bytosti, usoudili (dle toho, co se pohybuje na jeho březích); bytosti, které by si možnost průchodu do hmotné reality a její blízkých, nakloněných rovin pochvalovaly. Proto před samostatným navázáním kontaktu vytvořili kolem budované brány nastavitelná útlumová, ochranná pole - to, co přebývá na druhé straně by jim jen nemuselo pomoci zničit jejich nepřátele, mohlo by to zničit i je samotné, kdyby si nepojistili všechny možnosti ochrany.

Míst, které by byly na koncentraci energie dostatečně silné a správně naladěné pro vytvyření cílené dimensionální trhly k mimovesmíru není a nebylo zrovna požehnané množství. Jabeelští jako místo svého pokusu opatrně zvolili kráter Ituusi v nejseverozápadnějším cípu Ocoloinu; místo, ve kterém se kdysi roztříštil velice zvláštní úlomek Atini, spadající z oblohy, z oběžníku. Kráter vyzařoval takovými energiemi jako žádné jiné místo; dali se tedy Jabeelští do výstavby brány k mimovesmíru, aby se pokusili o tento odvážný, leč nadějný pokus, který byl rozhodně nadějnější, než vyhlídky na zotročení vetřelci z Quanarry.

Brána byla postavena, uvedena v provoz; v očekávání štastném na první pokus protrhla malý otvor do mimovesmíru; a v ten moment začali Jabeelští knězí svou snahu o kontakt s bytostmi mocnými na druhé straně. Ozval se jim takzvaný Lekiiy, mocná bytost mimovesmíru srovnatelná s bohy (ačkoliv Lekiiy a jeho druh bytostí mají jiné přednosti). Dohodu s Jabeelskými stvrdil - má jim pomoci v boji proti Quanarrským; za to může přetrvávat v hmotném světě a blízkých rovinách - a to po dobu trvání této války; poté se má vrátit zpět do mimovesmíru.

Lekiiy příkázal Jabeelanům, ať vyhledají proti svým invazivním nepřátelům širokou pláň k rozhodující bitvě. Takovou bitvu by Jabeelané sami o sobě nemohli vyhrát; proto se bránili Lekiiyovu plánu. Změnili názor, až jim Lekiiy předvedl, jaké moci je schopen.

Sešly se tedy armády na bitevním poli. Obě strany daly dohromady desetitisíce bojeschopných, připravily se, a vytáhly ke střetu. První řady armád spustily, co se očekávalo - natlačily se na sebe a začaly prolévat životy. V tu chvíli začal Lekiiy pracovat se svou mocí; obrátil tak během okamžiků situacipro Jabeelské nevypadající dobře v příznivou. Schopný tvarování substancí (myslí, všech hmot - i živých), začal Lekiiy prostírat svou zhoubu po poli bitevním na Quanarrské. Zasažení Garamiané a Varbanité se chytli, úpěli, kroutili, svíjeli; povrch jejich těl přetvářel se, počal podivně a děsivě rašit v obrovských bolestech,v kterých snad přišli o rozum. Stvořil z nich Lekiiy zrůdy a příšery, které na jeho příkaz obrátily svou útočnost proti zbývajícím Quanarrským, svým nezasaženým bratřím.

Zpráva o zdrcující porážce se donesla zpět do Quanarrské domoviny, kde nenadělala dobře. Říše se invazí do Cotonicy ekonomicky vysála - byla ze svého ne příliš schopného vedení války (a stálého doufání v tučnou kořist, které se jí nedostalo) v nedobrém stavu, proto zpráva o porážce administrativou jen zatřásla. V západní Quaerre se část Quanarrské říše odtrhla, vyhlásila svou nezávislost jakož Baecia, západní říše.

V Cotonice byly Abonacké a Bomifské teritoria zapříčiněním Lekiiye a jeho zástupů zrůd, které ovládal, získávány zpět v prospěch svých původních obyvatelů; Quanarrské síly se krátily, a ustupovaly zpět k pobřežní linii. Z hrůz, které vojáci Quanarrští viděli, se mnozí dobrovolně vzdali jakýchkoli bojů - což byl případ dvou třetin kontinentu Ifenta, kde pokorně složili zbraně. Uběhlo pár let a Quanarrané již neměli v Cotonice kontrolu nad rozbitými kousíčky toho, čemu se dříve dalo říkat jejich vojska. A než se Quanarrská státní administrativa ze ztrát dokázala rozdýchat, přeplavily již Jabeelské síly oceán ze svého světa na Quaerrský kontinent, kde se díky obrovské moci Lekiiyovy opakovaly vítězné scénáře Jabeelských. Nezbývalo Qunarrským nic jiného, než předejít dalším zabíjačkám - vzdát se mnohých svých území, podepsat kapitulaci.

Zrádný bůh

Válka byla vyhrána; nyní se mělo dostat na dodržení poslední části dohody mezi Lekiiyem a knězi, se kterými dohou uzavřel - totiž Lekiiyův návrat zpět do mimovesmíru. Jenže tomu se zpět nechtělo; zalíbil se mu hmotný svět a jeho možnosti.

Teprve teď si Bomifští kněží v hrůze uvědomili, že do prostor hmoty světa a blízkých rovin Lekiiye nikdy pouštět neměli. Zoufale se pokusili aktivovat ochranný mechanismus kouzla rozprostřeného před bránou do mimosvěta v kráteru Ituusi (ochranný mechanismus, který by vcucl Lekiiye zpět do mimosvěta a zavřel bránu), jenže marně. Ve svém troufalém pokusu byli zmasakrováni Lekiiyovými zrůdami střežícími bránu; navíc Lekiiy trhl obraným kouzlem brány opačným směrem, což mělo v efekt jeho plnohodnotné prostoupení do hmotného světa a jeho podrovin. Zborcení ochranného kouzla před mimosvětem dalo také možnosti jiným bytostem mimosvěta, slabým i silným, aby prostoupily do hmotného světa.

Situace mohla vypadat až tak beznadějně, že živáčci hmotného světa i jejich beznadějné duše budou vydány napospas zrůdnostem nově příchozích sil z mimosvěta; zrodnostem, které by znamenaly konec bytí, existencí. Přes svou obrovskou pošetilost, za kterou se živáčci zapříčinili otevřením brány do mimosvěta, nakonec zatracení nebyli. Vyšší božské mocnosti jako Kematra, Sentis, Latzul - tedy obyvatelé vnějších rovin - nedaly dopustit nekonečné zhoubě živáčků. Protože nyní plně prostupující mocné bytosti z mimovesmíru mohly v uspořádání hmotného světa a jeho přilehlých rovin zaujmout místa pouze ve vnějších rovinách, pustili se s nimi po jejich příchodu božské bytosti hnedle do víru zápolení; hned, než mohly mocnosti z mimosvěta něco plošného spáchat.

I zprostil bůh Votis zmutované a zhoubné bytosti v kráteru Ituusi ze sevření mysli Lekiiyovy; dal tak možnost zděšeným živáčkům, aby znovu pocítili naději namísto ztraceností, zavřeli bránu do mimosvěta.

Důsledky invaze do Cotonicy pro pozdější věky

Podařilo se sice spojení s mimosvětem zavřít a tedy následnému zahlcení světa hmotného cizími bytostmi včas předejít, jenže mnohé jež původně přetrvávalo v nějaké formě, otřásalo se nyní ve změnách. Období zhouby bylo sice utlumeno, avšak jeho šrámy jsou věčné.

Nejzávažnějším důsledkem jest samotný průnik bytostí z mimosvěta (kterým dnes říkáme souhrnně Iskari). Nově příchozí Iskarické mocné bytosti do rozměr vnějších rovin (zmíněný Lekiiy, nebo také Akeliib) mohli stálí bohové na čas zapudit, avšak ne zničit (jednak nejsou oproti nim výrazně slabší, navíc jsou stvořeni z jiných substanci - ekas X iskar). Přivykly si tedy nové mocné bytosti na fungování božství - a v současnosti si již zavedli své kulty a uctívače, byť ve většině státech a říších jsou náboženstvími ilegálními.

Nižší Iskarické bytosti (kterých tedy je více, jak božských) obydlely kouty rovin, ze kterých často vykukují do hmotného světa a působí náhodnosti, zlomyslnosti. Narozdíl od ekastických bytostí nemají možnost koexistovat na pomezí hmoty jakož duše v tělu, ale mohou vzdáleně hmoty přetvařovat (v omezeném měřítku). Při výbojích energií a hutných odezvách mocných kouzel sice mohou stlačením energií vznikat hybridy - duše ekasticko-iskarické, které vtělené mohou dosahovat měňavých schopností vlastního těla a jiných divností; tyto druhy bytostí jsou ale vzácnostmi.

Jak se podepsaly výstupy Isakarů na živých bytostech? Řečeno bylo, že Iskarové jsou schopni tvárnosti hmot (a skladby těl, šroubovic DNA nevyjímaje). Zrůdy jako ty utvořené Lekiiyem ve válce o Cotonicu neměly dlouhou životnost, nejvýše po pár letech zemřely v bolestech z nepřizpůsobitelnosti vlastních těl. Oproti tomu ti mírně pozměnění mohli najít ve svých mutacích přednosti namísto poznamenání; a zachovali-li si reprodukční schopnosti, mohli vytvořit novou rasu (případ Tozalů, Xiparů, i jiných). Protože někteří nižší Iskarové přetrvávají v blízkosti hmotné reality (naklonění na trhlinách - místech, kde se blízké roviny spojují s realitou), mohou ve své pokusnosti a zvídavosti nadále postihovat kolemjdoucí hmotné bytosti či zvířata, nově vznikající bizardnosti i rasy a druhy jsou možné i v současnosti, ne nutně vymezené do minulosti doby zhouby.

A uspořádání světa, mocností? I když budě těžké plně smazat válečné hrůzy, tažení z kontinentů na kontinenty propojilo civilizace. Rasistické a útočné snahy se přeci jenom s působením věků otupily; nově vzniklé říše, státy a státečky (např. Nupetia, Akayoos, Iponaas) daly v mnoha místech možnosti vzniku společných, nových kultur, komunit. Soužití rozdílných, v době ticha od sebe izolovaných komunit dává nové možnosti v objevování nových poznání, i obnovování poznání dříve ztracených.

Článek: 2.3.1-svetlo-puvodcem-zivota.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 5626 B

Povíme si o podmínkách k životu na planetě, o vývoji a přizpůsobení rostlin; okrajově i o fotosyntéze.

Dvě slunce

Říká se, že slunce je původcem všeho života, tedy aspoň toho zhmotnělého. Dirrlanská soustava, do které spadá i Icaenel, má slunce dvě.
Taková situace může podmínky k životu částečně zkomplikovat, protože organismy, které se snaží na planetě přežít, mají ztížené podmínky. Na adaptaci rostlin jsou zde kladeny vyšší nároky, než v prostředí s třeba jen jedním stabilním zdrojem světla.

Oběžník planety zahýbá do tvaru elipsy, v určitém bodu průběhu své periody putuje v blízkosti jedné, či druhé hvězdy. V jiný čas svého ročního cyklu je naopak Icaenel od hvězdného světla a tepla vzdálenější.

Znamená to, že teplý půlrok (parlen) a studený půlrok (apilen) jsou pro planetární floru dvěmi různými kapitolami o přežití.

Slunce a světlo

Slunéčka ve vesmíru se od sebe proporčně liší. Složení a velikost hvězdy určuje, jaké zabarvení světla je vyzařováno v jaké intenzitě.

Dirrlan patří k velkým, silně zářivým hvězdám. Světelnému spektru dominuje modrá barva, jak to již u hvězdných obrů a supernov bývá. V dobách, kdy se Icaenel svým oběžníkem přimkne nejblíže k Dirrlanu, bývají limity icaenelského ekosystému testovány. Toto období trvá jen pár dní v roce; je z něj ale patrné, že na planetě situované blíže k dirrlanskému slunci by steží vznikl život.

Eisa, zvláštní magicky vzniklá hvězda, nemá ve vyzařování světla a tepla takovou razanci. Modrých paprsků není mnoho, jsou utlumovány atmosférou. Proto (a též vzhledem k proporcím hvězdy) je dominantní barvou oranžová. Apilen, při kterém Icaenel obíhá kolem Eisy, je chladný.

O světle a rostlinách

Každá rostlina potřebuje zachytávat sluneční paprsky, aby přežila. Při fotosyntéze odchytává sluneční fotony určitých vlnových délek (rozuměj světlo určité barvy), aby jejich pomocí pohla se svými vnitřními chemickými procesy a vytvořila si tak energii ve formě látek, které jsou pro rostlinu stravitelné.

Protože každá hvězda nabízí jinou škálu fotonů (některých kvanta, jiné v zanedbatelném zastoupení), musí se rostliny přizpůsobit na nabízené fotony, tedy na "barvičky" sálající ze slunce.

A protože této sluneční soustavě jasně dominuje hvězda Dirrlan (což je, mimochodem, zřejmý důvod, proč se říká "Dirrlanská soustava"), rostliny se přece jenom adaptují na Dirrlanské záření prvně, na Eisinské až druhotně.
Dirrlan produkuje nejvíce světla modrého; jinými slovy, modré bude po většinu roku dostatek, ne-li přímo nadbytek. A to byl odjakživa zásadní problém, se kterým se muselo rostlinstvo vypořádat jako první - proto je valná většina rostlin na povrchu (mimo kmeny, kořeny a jiné plochy nezachytávající záření) zabarvená do modra, lesklá. Příliv modré je obrovský, rostliny se snaží onu barvu svými plochami odrážet. Pro vlastní výživu používají spektra ležící vedle modré - fialovou a zelenou.

Přizpůsobování rostlin

Dirrlanské bombardování modrými fotony se některým rostlinám, zpravidla odolnějším jednoletkám, líbí. Tyto rostliny poznáme podle nafialovělého zabarvení svých listů. Jinými slovy se tato rostlina před modrým zářením nebrání, snaží se zpracovat všechnu energii.
Přesto se představitelé rostlinného světa s touto agresivní strategií vyskytují jen v místech bohatších na vodu, zavlažování (jak dává smysl, nemohou ty kvanta záření z fotonů přetvářet v sobě prospěšnou energii jen tak za pomocí ničeho).

Ale co ty ostatní, trvalejší rostliny? Většina z nich zvolila strategii vystavování se šikmým, méně intenzivnějším paprskům (rána a večery), vyhýbání se době, kdy má Dirrlan nejsilnější záběr (poledne). Dosahují toho buď pasivně (čepičkou, přikrývkou), nebo aktivně (rozevírají a zavírají se v tu pravou dobu).

Při parlenu, vnitřním cyklu, se tedy dostává rostlinám světla požehnaně. A jak se vypořádají s chudším přídělem v době apilenu, vnějšího cyklu? Různě: některým opadají listy v očekávání na další parlen, jiné změní barvu listů; ty nejvynalézavější na nastávající půlrok shodí ochrannou parlenskou přikrývku, rozevřou se, atp.

I jiná vlnění

Světlo je jistý druh vlnění, ze kterého dokáží živé organismy získávat energii. Stejně je tomu tak s magií.

Sice se převážná většina rostlin obejde kompletně bez magického vlnění, najdou se ale i takové, kterým určitý druh magie v okolí prospívá. Takové rostliny vzkvétají a rostou rychleji, jsou schopny přežít v drsnějších podmínkách. Navíc z nich vznikají lépe působící alchymistické přísady.

Zamořená území jsou rostlinnou doménou samou pro sebe - silné magické pole propůjčuje rostlinám další možnosti získávání výživné energie. Rostliny zamořených území rostou rychleji, vydrží více. Mohou být i masožravé, nebezpečné. Mimo zamořená území ale z nedostatku magické vláhy uvadávají.

Článek: 2.2.1-vznik-zivota.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 6551 B

Filosofické tápání nad hledáním správné odpovědi v otázce stvoření světa. Charakter životních podmínek.

Názory na vznik života

Vznik života na Icaenelu, to je otázka sporná; otázka, na kterou asi nikdo nebude mít stoprocentně věrohodnou a nezpochybnitelnou odpověď. I když otázka vzniku života nebude asi nikdy mezi učenci zodpovězena a uzavřena, můžeme si povědět, jak zní její oblíbené a rozšířené verze.

Pamatujme, že v nalezení jednoznačné odpovědi na otázku vzniku života by bylo vsazeno mnoho. Přesná odpověď by ukázala, čí bůh je ten první, čí je lepší, a kdo měl pravdu. Navíc by se vyjasnilo, který filosofický směr je ten přesný a který zavrženíhodný.

Mnozí se domnívají, že:

• Vůle k životu se nějak sama dokázala poskládat a utvořit evoluční posloupnost, vyšplhat se k výšinám vědomí a získat tím dar měnit věci okolo sebe, na kterých záleží. S touto tezí evoluce druhů od jednodušších ke složitějším přišel kdysi anerský učenec Ecopaios Atei. Vypráví se, že Ecopaios zkoumal anatomii a chování zvířat, všiml si souvislostí mezi jednotlivými bytostmi, načrtnul mezi nimi vývojové mapky, kde mimo jiné odvozoval původ a vznik anerana od Perianských kaeceitů (vcelku primitivnějších tvorečků, uskupených v tlupách a věnujících se sbírání lesních plodin ve své plitké existenci). Za toto byl Ecopaios vystaven posměškům, ztvárněn na karikaturním obrázku, ve kterém bu byla ponechána hlava ale tělo mu bylo dokresleno kaecitské. I přes to vše má i nyní Ecopaiova teorie své příznivce.
  
• Nastal jeden veliký rozkol magie, který narušil obecnou rovnováhu a tak se náhodou spustil sled dějů, vedoucí k utvoření života. Život tak působí v magických rozměrech jako pomocného závaží, které má pomocí své evoluční ohebnosti napomoci naklánět a vyvažovat svět blíže ke ztracené rovnováze; ať už jedním směřem nebo druhým, má v úloze přibližovat se k přesnosti rovnováhy a zachovavávat tak věčnost v souladu, bez ohrožení v plynutí. Autorem smýšlení byl ixeenan Ayxemmeen Yaal, jeho teze se ale do pozdějších dob neuchovává ve své původní formě; v nadcházejících dobách se neubránila konkretzovanějšímu smýšlení anerského přístupu. Snahou určit onen původní rozkol, mnozí se přiklání ke zhroucení masy původní planety Eisy, jiní k srážce Icaenelu se svými měsíci; i nad jinými prapříčinami bývá uvažováno (i teorie Kruhu má s tímto smýšlením společné základy).
  
• Na počátku byl život zmatečný, v nižších formách. I přišel bůh (v současnosti, tj. v době Trnů, je hodně oblíbený např. Dron) a kázal, "bytosti moudré povstaňte!". Toho je hodně nešikovná teorie, protože kdejaký druhořadý, sektářský zprostředkovatel víry má svůj vlastní názor na věc. Mnozí řeční o tom jak jejich bůh vykonal akt stvoření života, zanechávaje ostaní bohy v pozadí. Ke čtení jsou kvanta svatých knih, interpretace božských záměrů. Vyprávějí, jak ten který bůh moudré bytosti utvořil, s kdejakým účelem, dle svého přesvědčení (pro své vlastní pobavení, proto, aby mohly trpět, pro dokonalost, a podobné).

Životní podmínky

Ke vzniku a vývoji života mohla příroda dojít mnoha cestami. Nyní se však se ptejme: jak se evoluční postupy přizpůsobily, v jakých podmínkách se utvořily? Protože se pohubujeme v nezávislém, mimozemském světě, vývoj života si tu plynul po svém.

K přizpůsobivosti života a prostředí planety: podmínky různých končin jsou dosti variabilní. Jeden kout Icaenelské přírody nebude uplně stejný, jako kout druhý. Podmínky jednoho kontinentu se mohou zásadně lišit od podmínek kontitnetu druhého (o to více, jsou-li oba kontinenty izolované). Stává se, že si cestovatel po dlouhém výletu z dalekých končin přiveze do svého domácího prostředí nějakou zajímavou "kytičku", se kterou se domácí nikdy nesetkali a budou na ni koukat jako na zázrak (pokud tedy ona kytička neuvadne).

Jaké mohou být formy inteligentního života? Krom zavedených ras (Garamiané, varbanité, Jabeelanci) a typických nižších forem života vznikají průběhem času různé mutace, nahodilé hříčky. Proč hříčkují, toť otázkou; ale když se někdo přihlouple vystavuje kolísavým dimensionálním trhlinám ze zamořených území, může čekat, že se mu něco přihodí buď přímo, nebo se bude divit, až jednou bude mít děti (schytat takovou mutaci může nevědomky, to ale jen zvyšuje jeho hloupost; u nemyslících bytostí budiž hloupost prominuta). Některé dimensionální trhliny jsou totiž přístupné iskarickým stvořením (nehmotné duše se schopností manipulace s živou hmotou); a tito iskaristé dokáží ohrožovat (tj. mutovat) živé v bezprostředním okolí. Takže je tomu tak, zrůdičky se na světě občas vyskytnou.

Podívejme se nyní objetivníma očima: příroda měla jasný plán - lepší šance na přežití má to stvoření, které je rozumně, střídmě i efektivně vybavené, vyvinuté. U inteligentních bytostí takovým stvořením bývá v evoluční vědě přezdíváno jakož anereq aborr (aneridní (=humanoidní) bytost). To znamená mít dvě ruce, dvě nohy, dvě oči (s nějakou tou zanedbatelnou odchylkou, jako např. kosterní výstupky u Garamianů). Obdobné platí i pro nižší tvory - zvířata. Bytosti extrémně nešikovných a nevýhodných proporcí by v krutých reáliích světa těžko přežily déle, než po pár generací.

A flora?. Některé její postarší formy, tedy ty nepříliš náročné, si udržely stejnou podobu na všech kontinentech. Modravé travní porosty jsou toho důkazem, v říši keřů, stromů a komplexnějších rostlin už tomu tak není. Složitější porosty jsou náchylnější na prostředí, proto existují v mnoha formách, přizpůsobených konkrétním oblastem.

K životním podmínkám patří i podmínky konkrétnější - klima, roční období, magie v okolí (tj. (ne)zamořená území). O těchto podmínkách si ale radši povíme specializovaněji, protože pro každý kontinent a prostředí se životní podmínky mohou lišit.

Článek: 3.6.7-pismo-moncheet.txt, Datum: 1/11/2009 0:41, Velikost: 6179 B

Zapomenuté písmo, vytažené z ruin jedné prazvláštní knihovny impozantních rozměrů na Molvoce.

Molvoca při skomírání jedné éry

Pod skrytem horského masivu hlavního Molvockého ostrova (severovýchodní výběžek kontinentu Vertoli, rozbrázděný tropickým mořem v sérii ostrovů, ostrov Afaes) byla v nedávných letech objevena rozpadlá knihovna. Situovaná na jednom z mála bezpečných míst divokého ostrova, skrývá se v zarostlé džungli, sama částečně vytesána do skály. I přesto, že umístění je vzhledem k okolním možnostem šetrné místo, nachází se knihovna v naprosto dezolátním stavu. A to by mohlo znamenat jednu ze dvou možností: buď byla knihovna postavena nekvalitně, nebo velmi dávno.

Protože při bližším prozkoumání bylo zjištěno, že architektura nese ixeenské motivy, musí být knihovna stutečně starého data. V porovnání s typickými ixeenskými ruinami na Cotonice je Molvocká knihovna stavěna v dekadentním stylu; dá se tedy usuzovat, že zde byla postavena na samotném sklonku starého věku, po kterém dlouho nenásledovaly žádné velké dějiny, ale jen éra primitivismu zvaná doba Ticha.

Z doměnek o zdejším vývoji můžeme usuzovat, že v globálním měřítku sice nastal kolaps kultury a vzdělanosti, ale zde, na izolovaném ostrově, se dějiny stočily svou vlastní cestou. Knihovna dosahuje obrovských rozměrů - takových, které by bohatě postačovaly hlavnímu městu středně rozlehlé říše. Také je zařážející, že soudě dle ruin okolních měst a městeček by tehdejší obyvatelstvo kapacity knihovny ani zdaleka nepřetížilo. Muselo tedy jít o velkolepý záměr, ve kterém chtěl zdejší vladař proměnit molvocký ostrov Afaes v centrum vzdělanosti.

Vybudovat a zprovoznit knihovnu se stavitelům pravděpodobně podařilo; dokonce se zde kultura udržeta, na určitý čas. Ve vykopávkách byla nalezena určitá kontinuita dekadentní vrstvy ixeenské kultury; po nějaké době byla ale zdejší kultura nelítostně přerušena. Mnoho tělesných ostatků se známkami násilné smrti napovídá, že ostrov přepadla skupina primitivů, která zdecimovala původní obyvatelstvo. Knihovnu potkal stejný osud jako zbytek sídel ostrava - byla vypálena. Skoro všechny písemné dokumenty, mimo ty střežené v pozdemních prostorách, byly ztraceny.

Co se z Molvocy zachovalo?

Není tomu dávno, co se z Molvocké oblasti do okolí z čista jasna začalo rozšiřovat podivné písmo. Toto dřívě nevídané písmo - Moncheet - není podobné ničemu, čím se v přilehlé oblasti píše. Jak se zde tedy mohl Moncheet znenadání objevit?

Odpověď je snadná: se znovuobjevením knihovny oprášili novousedlíci magické listiny a kroniky, které měly to štestí, že se zachovaly; stačil jen krůček a noví obyvatelé již převzali písmo z těchto písemností ve své vlastní.

Zvláštností je, že všechny písemnosti knihovny byly sepsány výhradně v Moncheetu. Žádného jiného písma nebylo užito. Mohlo jít o silnou tradici? Nebo záměr boha?

Podobnosti Moncheetu bylo nalezeno v novodobém písmu Dammat, kterým se píše na východním pobřeží Querry a na západě Ocoloinu. To by mohlo znamenat, že střípky blízké kultury vydržely i jinde. A skutečně.

Podobná knihovna byla nalezena ve Visndolu, v severovýchodní části Quaerry. Visindolská stavba se ale téměr nezachovala - jak čas plynul, byla rozebrána na stavební materiál, až do základů. A texty, ty se už vůbec nezachovaly.

Slovní kompozice Moncheetu

Souhlásky zobrazujeme jako hlavní znaky: Zvláštními písmenky jsou "X" (vyslovované jako "ch") a "Y" (zde se vyslovuje jakož tvrdé "j", jinde může zaujímat pozici samohlásky).

Samohlásky tvoří tyto vazebné znaky:
Často užívané diftongy:
Jeden znak Moncheetu utvoříme jako složeninu samohlásek a souhlásek. Pokud znak nemá žádnou samohlásku, užije se prázdného hlavního znaku (rovná svislá čára).

Pokud slovo nebo část hlásky začíná samohláskou, píšeme ji nahoru. Jinak samohláska patří buď doprostřed znaku, nebo dolů.

Celý znak se čte následovně: prvně vrchní samohláska (pokud tu je), druhá v pořadí samotná souhláska, jako poslední dolní samohlásky.

Jeden znak tedy obvykle vyjadřuje jednu hlásku. Znaky se píšou dohromady, tvoří slova. Mezi jednotlivými slovy se ponechává mezera; existuje avšak i pár speciálních znaků.

Zde jsou speciální znaky: